Proč je Jan Dismas Zelenka více než jen českým Bachem

Václav Luks, 19.05.2015 0:00

Deset let Collegia 1704 (3)

Zelenkovo jméno je spjato s historií Collegia 1704 od samotných počátků souboru a jeho hudbu máme natolik zadřenou pod kůží, že si troufnu tvrdit, že je součástí naší hudební identity. Když jsme v létě roku 2007 vyjeli na naše první turné po Francii, byla hlavním bodem programu Zelenkova nejrozsáhlejší mše – Missa Votiva ZWV 18. Francouzské publikum bylo fascinováno hudbou skladatele, jehož jméno nikdy neslyšelo, a nám se otevřely dveře k dalším pozváním na renomované francouzské festivaly. Z oněch osmi let nechyběla Zelenkova hudba ani na jednom z našich pravidelných francouzských turné a prestižních adres, na kterých jsme hudbu našeho skvělého krajana představili, začalo přibývat po celé Evropě. Vídeňský Konzerthaus, Lucerne Festival, BOZAR Brusel, Philharmonie Köln, Philharmonie Hamburg, festivaly v Brugách, Utrechtu, Stuttgartu – to je jen malý výběr míst, kde jsme představili Zelenkovu hudbu. Letos přibude na seznamu lipský Bachfest a v roce následujícím pak například Berlínská filharmonie. Při těch četných provedeních se nestalo, aby Zelenkova hudba neuchvátila srdce posluchačů. V čem však tkví tajemství neobyčejné působivosti této hudby? Kde stojí Zelenkova hudební řeč v kontextu své doby?

Začátečník vedený dobrotivou silou přírody
Zelenkova hudba je nesmírně originální a velmi bezprostředně působí na emoce posluchače. Dalo by se tedy říci, že je to hudba, která nepotřebuje vysvětlení a která působí sama o sobě svojí univerzální kvalitou a nadčasovostí. Přesto si myslím, že pro plné pochopení Zelenkovy hudby leží klíč v přiblížení se Zelenkově osobnosti. Jeho životní pouť rozhodně není typickou ukázkou života skladatele doby baroka. Už samotný fakt, že prvního důkladného hudebního vzdělání se mu dostalo někdy kolem roku 1710, kdy již završil třicátý rok svého života, je přinejmenším překvapivý. Nesmíme zapomenout, že pro dobu osmnáctého století třicátník nebyl žádný mladík a začínat v tomto věku druhou kariéru rozhodně nebylo běžné. Další zvláštností je, že prvním učitelem Zelenky byl vlivný a hudebně velmi dobře vzdělaný baron Hartig, který se stal jeho podporovatelem a protektorem. Že by se pánové urozené krve ve volných chvílích věnovali hudebnímu vzdělávání trochu přestárlých venkovských synků, však také rozhodně nepatřilo k běžným zvyklostem. O okolnostech Zelenkových pražských začátků toho víme stejně málo jako o jeho dětství a mládí. Každopádně byl baron Hartig obdařen skvělou intuicí, když rozeznal Zelenkův talent a zprostředkoval mu místo violonisty (kontrabasisty) ve dvorní kapele saského kurfiřta a polského krále.Pozoruhodným dokumentem je v němčině psaná dedikace Mše sv. Cecilie kurfiřtovi Augustu Silnému, ve které Zelenka upřímně upozorňuje na fakt, že jeho dílo je „spíše plodem píle žáka vedeného silou dobrotivé přírody, nežli prací cvičeného mistra“, a přiznává, že ku prospěchu mu byly „rady vysoce slavného a všeobecně známého barona Hartiga z Prahy a ctěného kapelníka Jeho Výsosti pana Schmidta“. Dále pisatel „žádá tímto co neponíženěji Jeho královský Majestát o udělení povolení k cestě a příspěvku na několik let, aby se mohl vydat do Itálie a Francie a získat solidního vzdělání v Kirchen-Stylo i v jiných stylech a zdokonalil se též v dobrém vkusu“. Ještě v roce 1712 Zelenka tedy sám sebe označuje za začátečníka bez solidního vzdělání! Panovník nakonec Zelenkovu žádost vyslyšel a umožnil mu v letech 1717–1719 studovat ve Vídni u slavného Johanna Josepha Fuxe a pravděpodobná (byť ne doložená) je i Zelenkova návštěva Itálie v těchto letech.

Zelenkova hudební řeč
Pozoruhodné je, že i v oněch několika málo dílech hudebního samorosta z doby před rokem 1710 se nepřeslechnutelně projevuje originální hudební řeč, která je pro Zelenku charakteristická a kterou si v základních rysech zachovává po celý život. Dost možná právě nedostatek školení, absence autority učitele a malá obeznámenost s moderními hudebními styly stojí za zformováním naprosto originálního hudebního jazyka, který pak Zelenka díky pozdějšímu skvělému školení dovedl k dokonalosti.

Naprosto určující pro rozvoj Zelenkova kompozičního mistrovství bylo však prostředí drážďanského dvora. Saský kurfiřt vytvořil z hlavního města Saska jedno z nejzářivějších kulturních center Evropy a skvělá hudba byla jeho vizitkou.V průběhu let se z původně skromně obsazené dvorní kapely stal nejlepší orchestr Evropy (jak ho označuje v roce 1754 Jean-Jacques Rousseau) a na drážďanské operní scéně si podávali dveře nejslavnější kastráti své doby. Z provinčních Čech přicházející Zelenka musel být uchvácen leskem drážďanského dvora a neslýchaná kvalita hudebního ansámblu pro něj jistě byla ohromující inspirací. Stačí zmínit několik jmen z dlouhé řady hvězd Zelenkovy éry, abychom si udělali představu o exkluzivnosti drážďanské hudební scény této doby – František Benda, bratři Graunové, Johann Joachim Quantz, Antonio Lotti, Johann David Heinichen, Johann Adolf Hasse, Wilhelm Friedemann Bach… Klíčovou osobou pro úroveň dvorní kapely však byl především slavný houslový virtuos a koncertní mistr Johann Georg Pisendel.Pisendel definoval nároky na orchestrální disciplínu a kvality jednotlivce ve službě celku tak, jak je známe z dnešních špičkových orchestrů. Však také Pisendel po hlavní zkoušce na Hasseho operu Adriano in Siria žádá kapelníka Hasseho, „aby proboha už nebral do orchestru žádné Italy, protože ti nejsou zvyklí být součástí celku a každý by nejraději sám dirigoval. V důsledku toho hraje každý tak, jak se mu zachce, nikdo se vzájemně neposlouchá a tím pak trpí kvalita provedení“.Zelenka působil především v katolickém dvorním kostele, kde nejdříve stále častěji zastupoval nemocného kapelníka Heinichena, aby po jeho smrti (1729) převzal fakticky zcela vedení hudby dvorního kostela. Oficiální titul kapelníka získal sice v roce 1733 Johann Adolph Hasse, ten však pro svoji zaneprázdněnost operním provozem a častými cestami do Itálie, přenechával většinu povinností v souvislosti s hudbou k bohoslužbám Zelenkovi.Zelenka sice neměl ve dvorním kostele k dispozici tak velký ansámbl, jako měl Hasse v opeře, přesto však byla bohatost jeho obsazení úctyhodná: šestnáct zpěváků (osm kastrátů a mužských hlasů, osm chlapeckých hlasů), dvakrát osm nebo dvakrát šest houslí, čtyři violy, dvě až čtyři violoncella, dva až tři kontrabasy, dva až čtyři hoboje, dva až pět fagotů, další dechy podle potřeby. Zvuková opulentnost a orchestrální virtuozita se zrcadlí i v Zelenkových kompozicích. Technicky velmi náročné orchestrální party, vyžadující dokonalou koordinaci celku, využívání barevného zvuku orchestrálního tutti a přepečlivě vypracovaná dynamika a artikulace orchestrálních hlasů jsou specifika, která bychom v takové intenzitě jen obtížně hledali u jiného skladatele doby baroka.

Bach a Zelenka
Oba dva pánové se bezpochyby osobně znali. Však syn Johanna Sebastiana Bacha, Wilhelm Friedemann Bach působil v letech 1733–1746 jako varhaník drážďanského Sophien-Kirche a jeho adresa ve Wilsdruffer Gasse byla jen za rohem od Zelenkova bydliště v Kleine Brüdergasse. Johann Sebastian Bach Drážďany několikrát navštívil a zcela jistě se potkával i se Zelenkou.Často bývá hudba těchto dvou velikánů srovnávána a Zelenka bývá označován za českého Bacha. Takové srovnání však notně pokulhává. Vždyť Zelenkova hudba je naprosto odlišná od Bachovy! Základním rozdílem v hudbě obou skladatelů je příslušnost k naprosto odlišným hudebním školám. Zatímco Bach reprezentuje vrchol německé protestantské hudby, je Zelenkova hudba bytostně ukotvena v katolické hudební tradici, zásadně ovlivněné italskou estetikou. Zatímco Bach ve své instrumentaci nikdy nezapře varhaníka, který „registruje“, i když píše pro orchestr, jeho vokální party jsou vedeny velmi instrumentálně a jeho hudbě je vlastní jistá všudypřítomná racionalita, Zelenka převzal od Italů melodické vedení vokální linky, zálibu v bohatém zvuku velkého smyčcového aparátu a vypjatou emocionalitu výrazu. Oběma mistrům je samozřejmě vlastní výsostně osobitý styl, který zpravidla dokážeme identifikovat po několika taktech poslechu. Nesmíme také zapomenout, že umění tvůrce bylo často zásadně utvářeno prostředím, ve kterém žil a pro které tvořil. S úrovní hudebníků v Lipsku věčně nespokojený Bach si mohl nechat o úrovni drážďanského orchestru jen zdát a bylo by zajímavé vědět, jak by se proměnila Bachova hudba, pokud by jeho žádost o získání místa kapelníka drážďanského orchestru z roku 1733 byla vyslyšena. Drážďanský Kapellmeister Bach a Kirchencompositeur Zelenka mohli být zajímavý tým… Bohužel v dějinách, jak známo, žádná „kdyby“ neplatí.