Profesorský výkon, který možná oslnil, ale nenadchl

  1. 1
  2. 2

Česká Sinfonietta s Radkem Baborákem v Ostravě

V úterý 13. září se v Evangelickém kostele v centru Ostravy uskutečnil další z úctyhodné řady koncertů Svatováclavského hudebního festivalu, na kterém své interpretační umění předvedl orchestr Česká Sinfonietta pod vedením hornisty a také dirigenta Radka Baboráka.

Radek Baborák a jeho přátelé - Radek Baborák, Česká Sinfonietta - Svatováclavský hudební festival 2016 (foto Ivan Korč)
Radek Baborák a jeho přátelé – Radek Baborák, Česká Sinfonietta – Svatováclavský hudební festival 2016 (foto Ivan Korč)

Genius loci a skvělé akustické parametry kostela slibovaly dobré podmínky k vytvoření nezapomenutelných hudebních zážitků. Orchestr, zjevně v dobrém rozmaru, zprostředkovaně přivítal publikum zářivým úsměvem první houslistky, která alespoň tímto způsobem komunikovala se známými, usazenými na dřevěných kostelních lavicích, muzikanti si vyměňovali žertovné poznámky a vše se zdálo připraveno k mimořádným událostem.

Radek Baborák a jeho přátelé - Česká Sinfonietta - Svatováclavský hudební festival 2016 (foto Ivan Korč)
Radek Baborák a jeho přátelé – Česká Sinfonietta – Svatováclavský hudební festival 2016 (foto Ivan Korč)

Po krátkém přivítání pořadatelem se publikem zadržovaná radostná energie plná očekávání uvolnila hlučným potleskem při příchodu sólistů ve složení Pirmin Grehl (flétna), Viola Wilmsen (hoboj), Sophie Dartigalongue (fagot). Jim po boku pak kráčel se samozřejmostí člověka, který se na koncertním pódiu pohybuje častěji než na ulici k němu vedoucí, hornista Radek Baborák. Ten se také ihned po příchodu obrátil k orchestru (nesmíme v této chvíli zapomenout poznamenat, že se jednalo o klasicistní ansámbl, čítající méně hráčů než velké symfonické orchestry) a svým pokynem nechal propuknout koncertantní Symfonii Es dur pro flétnu, hoboj, lesní roh, fagot a orchestr KV 297b od Wolfganga Amadea Mozarta.

Radek Baborák a jeho přátelé - Pirmin Grehl, Radek Baborák, Viola Wilmsen - Svatováclavský hudební festival 2016 (foto Ivan Korč)
Radek Baborák a jeho přátelé – Pirmin Grehl, Radek Baborák, Viola Wilmsen – Svatováclavský hudební festival 2016 (foto Ivan Korč)

Už v prvních momentech orchestrálního úvodu bylo zjevné, že hráči své řemeslo opravdu ovládají. Dynamická vyrovnanost jednotlivých složek, bezchybná intonace, skvělá artikulační srozumitelnost a chtělo by se říci ležérní samozřejmost, kterou se členové souboru vyznačovali, byly opravdu ohromující. Po úvodním vstupu se pak připojili také sólisté a i na nich bylo okamžitě patrné, že se jedná o absolutní světovou špičku. Každý sólista vedl svou linku radostně se proplétajícího hudebního přediva s jistotou a interpretační bravurou, přitom však s dobrým povědomím celku.

Radek Baborák a jeho přátelé - Sophie Dartigalongue, Česká Sinfonietta - Svatováclavský hudební festival 2016 (foto Ivan Korč)
Radek Baborák a jeho přátelé – Sophie Dartigalongue, Česká Sinfonietta – Svatováclavský hudební festival 2016 (foto Ivan Korč)

Po skončení Allegra zazněla věta nadepsaná Adagio. Od tohoto momentu se však stále zjevněji začaly projevovat nedostatky celého projektu. Přes výše zmíněné klady a absolutní profesionalitu všech účinkujících se do mé mysli začaly stále neodbytněji vkrádat myšlenky nesouvisející s právě probíhajícím koncertem. Když jsem si po delší chvíli přemýšlení nad způsobem vaření lilku uvědomil, že jsem na koncertě prestižního tělesa se skvělými sólisty a pod vedením jednoho z nejznámějších českých interpretů, začalo ve mně klíčit podezření, že je něco špatně. Přepnul jsem ale opět na modus hudebního recenzenta.

Tempově poněkud utahaný průběh, až rigidní dodržování časoprůběhu bez náznaku vnitřního rozlišování takzvaných otázek a odpovědí, stále stejný způsob výstavby frází… To vše mi působilo, přes očividné zanícení sólistů, stále větší problémy sedět v klidu, bez vyrušování nejbližšího okolí.

Dušený lilek na másle s česnekem…
Smažený lilek se sýrem…

Ve třetí větě Andantino con variazioni už mi nepomohlo ani zanícení pro skladbu samotnou, ani zářivé momenty sólistů, kteří udivovali svou virtuozitou. Vše obepínající pocit nudy se neoblomně šířil prostorem chrámu a začal se usazovat i v jeho zatím nedostižených zákoutích. Po několika dalších variačních kombinacích lilku s rozličnými druhy zeleniny však skladba skončila bouřlivým potleskem publika a interpreti i posluchači se s uspokojením mohli v mysli posunout k dalšímu dílu velikána, tentokrát ke Druhé symfonii D dur, op. 36 Ludwiga van Beethovena.

Radek Baborák a jeho přátelé - Pirmin Grehl - Svatováclavský hudební festival 2016 (foto Ivan Korč)
Radek Baborák a jeho přátelé – Pirmin Grehl – Svatováclavský hudební festival 2016 (foto Ivan Korč)

V tomto místě se však zdráhám dále vypisovat, dle běžných regulí hudebních recenzentů, všechny atributy týkající se této všeobecně známé skladby. Považte sami:

V úvodní větě Adagio molto – Allegro con brio se projevilo… Oproti tomu ve větě druhé označené Larghetto… V následujícím Scherzu a Allegru – Triu a zvláště pak ve větě poslední s nadepsaným Allegro molto můžeme hovořit… Zahodím tedy všechny své svědomitě zaznamenané podrobné poznámky a připojím už jen krátký popis dalšího průběhu večera.

Radek Baborák, tentokrát již předstoupivší před orchestr s dirigentskou taktovkou v ruce, dal svým způsobem dirigování tušit, že je vynikajícím hudebníkem, kterému nechybí zanícení i hluboký vhled, avšak možná je až příliš ostříleným profesionálem. Přes jeho patrnou snahu o dynamickou plasticitu (která však pohříchu působila poměrně záhy spíše jako klišé) a obdivuhodnou srozumitelnost ve výslovnosti u mne stále více převládal dojem vnitřního charakterového vakua a strojenosti.

Radek Baborák a jeho přátelé - Radek Baborák, Česká Sinfonietta - Svatováclavský hudební festival 2016 (foto Ivan Korč)
Radek Baborák a jeho přátelé – Radek Baborák, Česká Sinfonietta – Svatováclavský hudební festival 2016 (foto Ivan Korč)
  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Radek Baborák a jeho přátelé - Česká Sinfonietta -R.Baborák (Svatováclavský hudební festival 2016)

[Total: 26    Average: 3/5]

Související články


Reakcí (2) “Profesorský výkon, který možná oslnil, ale nenadchl

  1. Zajímavé. Děkuji za tento článek. Velice podobný pocit jsem zažil na koncertě Ildara Abdrazakova v červnu ve Smetanově síni. Recenze na tehdejší koncert však byla natolik pozitivní, že jsem vinu přisuzoval spíše mé nevzdělanosti. Technicky to bylo jistě dokonalé, ale zábava to pro mne nebyla. Na rozdíl od mikrokoncertu Jiřího Stivína v Kostelci nad Černými lesy. Mistr vzal technickou dokonalost skutečně hákem, ale přesto to byla pecka. Případně Adam Plachetka vloni na Kuksu zpíval na kůru, vidět ho nebylo, přesto jsem měl pocit, že nás dole má všechny rád.
    Čím to je? Chybí něco interpretům? Nebo je to jen subjektivní pocit, protože ani posluchači nemusí byt ve své kůži?

  2. Chtěla bych touto cestou poděkovat redaktorům Opery plus, že umožnili zveřejnění této recenze, ačkoliv se může zdát v prostředí české hudební kritiky poněkud netradiční či smělou. Jsem ráda, že zde konečně čteme autentický pohled hudebního odborníka na koncert souboru, jehož jméno je hudební ikonou a umělecké kvality jsou takřka nezpochybnitelné.
    Na hudebních portálech se objevují desítky zdá se téměř standardizovaných textů, které se vesměs omezují na nicneříkající faktografii díla a povrchní zhodnocení výkonu umělců, jejichž skvělou pověst si recenzenti nedovolí napadnout, a proto se uchylují k nekriticky kladným referencím jsoucím v souladu s všeobecným míněním, zažitému penzu superlativů nebo alespoň k vágnímu popisu atmosféry mezi publikem či oděvu účinkujících (např. „Sympatický dojem vzbudil už mladistvý vzhled skvěle obsazeného tělesa“, „Jeho gestikulace a mimika jej jako pupeční šňůra svazovala s jednotlivými hráči a vlévala do nich jeho nesmírnou energii.“). Upřímně řečeno, často mám dojem, že takový text snad ani nevyžaduje autorovu přímou účast na koncertě, jelikož vzletné popisy zázračné komunikace orchestrů a bravurních intonačně jistých výkonů sólistů se dají vyfabulovat vždy a jsou univerzálně použitelné, stejně jako Cimrmanovo jmelí.
    Daniel Skála ve své recenzi nejen že se dopustil vlastního názoru, ale také jej vyjádřil mluvou hudebně odbornou a poučenou, takže čtenář-laik konečně jednou mohl dostat odpověď na otázku, proč se recenzentovi zdálo ono místo stylově zahrané, ono místo nezáživné, jiné místo dobře či špatně dirigované apod. Hodnotil provedení hudby samotné a nenechal se zviklat zažitým povědomím o zvučných jménech protagonistů či bouřlivostí potlesku. Vyjádřil se kriticky v tom pravém slova smyslu – nechválí ani nehaní nepodloženě. Přes některé výhrady oceňuje kvalitní momenty koncertu a zachovává uctivost vůči vynikajícímu souboru, jímž Česká Sinfonietta bezpochyby je.
    Závěrem bych chtěla poukázat na Skálovo poněkud kontroverzní pojetí celého textu. Hudební kritikové patřící ke konzervativní obci snad namítnou, že gastronomické asociace s lilkem do seriózní recenze nepatří. Musím však říci, že právě tento prvek na mne při čtení působil velmi oživujícím dojmem a považuji jej za vítaný literární přínos. Kéž by se i ostatní „umělci slova“ v tomto oboru byli schopni oprostit od rigidního opisování předem nadiktovaných rádoby kritik a zkusili svá dílka pojmout o něco kreativněji a především skutečně z vlastního úhlu pohledu. Jak mínil Oscar Wilde, umělecká kritika sama o sobě je formou umění. Ať tedy je uměním přitáhnout čtenáře a ukázat mu, v čem krása dobré hudby vlastně spočívá, ať však není školním slohovým cvičením na předem určenou formu.

Napsat komentář