Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    3.5.2010 00:01 Vlasta Reittererová

Začnu tím nejdůležitějším: Hraje se ještě 4., 6., 9., 12. a 15. května, doporučuji neváhat a navštívit ve Vídni divadlo Odeon, Taborstrasse 10, a přesvědčit se na vlastní oči. Těm, kdo to nezvládnou, se alespoň pokusím přiblížit, o co přijdou.

Ohnivý anděl je co do volby hudebních prostředků vedle Hráče nejmodernější Prokofjevova opera, vznikla jako příkrý kontrast k rozmarné Lásce ke třem pomerančům. Skladatel byl fascinován románem symbolisty Valerije Brjusova (vyšel 1908) o démony a vidinou ohnivého anděla Madiela posedlé dívce Renatě a o rytíři Ruprechtovi. Byl okouzlen Brjusovovým geniálním spojením historické mystifikace se skutečnou historií, sám se zajímal o kabalu, znal díla ruského náboženského filozofa Vladimira Solovjeva i symbolistů Dmitrije Merežkovského, Alexandra Bloka či Alexandra Bělého.
Dnes je známo, že postavy Ruprechta a hraběte Heinricha, v němž Renata domněle poznává svého „ohnivého anděla“ a donutí Ruprechta k souboji s ním, byly literárním vtělením dvou protagonistů ruského symbolismu, samotného Brjusova a Alexandra Bělého; v románu je zašifrován jejich podivný vztah k prozaičce Nině Petrovské. Oba spisovatelé skutečně také souboj podnikli, ovšem zbraní jim vlastní – perem. K tomu opravdovému naštěstí nakonec nedošlo a Brjusov a Bělyj se smířili. Nina Petrovská, kterou posléze po dohodě s jejím manželem „uklidili“ do Itálie, posmrtně Brjusovovi poděkovala – z jejího vlastního literárního díla mnoho nezbylo, má však pomník v jeho Renatě. Brjusov navlékl příběh milostného trojúhelníku, jehož byl sám jedním z vrcholů, na historickou událost, na zprávu o zásahu inkvizice v klášteře sv. Kateřiny v Bonnu v 16. století.
Jedním z Brjusovových literárních vzorů byl Edgar Alan Poe, kterého překládal do ruštiny. Podobně jako je tomu u Poea, náleží i k Brjusovovým prostředkům prolínání reality a fantazie. Dalo by se říci, že stojí jednou nohou v romantickém okouzlení snem a ireálnem a druhou už na prahu surrealismu. Zajímal se o spiritismus, sbíral okultistickou literaturu a k Ohnivému andělu vypracoval obsáhlé komentáře, jež román posunují k fikci vědecké publikace. Sovětský režim symbolisty a celou avantgardu smetl. Brjusov zemřel roku 1924 a jeho dílo upadlo v zavržení.

Prokofjev žil od roku 1918 cizině, v Sovětském svazu měl se svými operami smůlu dlouhá a dlouhá léta, a nejen s oněmi hudebně odvážnými a nejen v době, kdy byl „emigrantem“. Láska ke třem pomerančům vadila kvůli zásahům nadpřirozených sil (bolševismus byl zařízen na úplně jiné pohádky), Hráče zakázala Ruská asociace proletářských hudebníků jako dílo, předvádějící buržoazní společnost. Zvláštní osud měla i opera Semjon Kotko; oslava hrdinství ruského lidu proti německému uchvatiteli připadla shodou okolností do doby, kdy Stalin uzavřel pakt s Hitlerem. Zásnuby v klášteře byly formalistickým dílem přehnaného esteticismu, stalinské cenzuře podlehla i opera Vojna a mír. Ohnivý anděl byl vyloučen už předem, nejen kvůli démonům a spiritistickým kouzlům, nejen kvůli závěrečnému obrazu z prostředí kláštera. V inkvizitorovi lze snadno rozeznat partajního šéfa, jenž se marně snaží zkrotit „ďáblem posedlý“ lid, ačkoli Brjusov ani Prokofjev postavu inkvizitora jistě takto nezamýšleli. Teprve roku 1953 došlo ke koncertantnímu uvedení opery v Paříži, jevištní premiéra byla v rámci Benátského bienále roku 1955 (a dočkala se protestů z katolických kruhů). Následovala nicméně uvedení v Miláně, Basileji, Kolíně nad Rýnem a Štýrském Hradci. Poté přišlo roku 1963 Janáčkovo divadlo v Brně, které tehdy bylo naší damaturgicky nejprogresivnější operní scénou a uvedlo Ohnivého anděla v režii Miloše Wasserbauera, s Naděždou Kniplovou jako Renatou (inscenace měla velmi dobrý ohlas, vynechána však kupodivu byla faustovská scéna). Roku 1981 následovalo pražské Národní divadlo, režii měl sovětský režisér Boris Pokrovskij. Směl operu režírovat v Praze, ale v samostném Sovětském svazu stále opatrnosti nezbývalo, poprvé zde byla uvedena zkráceně 1983 v Permu na předhůří Uralu, o rok později už celá, ale ještě hodně daleko od centra, totiž v uzbeckém Taškentu. Oficiální premiéra ve skladatelově vlasti byla až roku 1993 v Sank Petěrburgu, s Galinou Gorčakovou jako Renatou a Sergejem Lejferkusem jako Ruprechtem (vydána na videu 1995).

Prokofjev si libreto stejně jako v případě Hráče i Tří pomerančů upravil sám. Všechny tři zmíněné opery představují Prokofjeva jako vynikajícího dramaturga a dramatika. Z Ruprechtova vyprávění v první osobě, jakým je Brjusovův román, musel vytvořit dialogické scény a jednotlivé charaktery. Celý děj je koncentrován k postavě Renaty, na přesně volených místech jsou vsunuty epizody s historickou postavou Agrippy z Nettesheimu (bílý mág), Renatino setkání s domnělým vtělením její vidiny hrabětem Heinrichem, a scéna Fausta s Mefistem (černý mág). Děj graduje až ke konečnému vzplanutí hranice, na níž Renata – před očima bezmocného Ruprechta – hyne. Vše pro jeviště zbytečné Prokofjev eliminoval: Ruprechtovu účast na sabatu i jeho milostnou scénu s Renatou; přítel Matthias zůstal jen proto, aby měl po Ruprechtově souboji s Heinrichem kdo přivolat lékaře; zcela zmizela Matthiasova sestra Agnes a její milostný vztah s Ruprechtem, i Ruprechtovy osudy po Renatině odchodu do kláštera. Prokofjev také změnil závěr. U Brjusova vyhledá Ruprecht Renatu v klášteře a chce ji přimět ke společnému odjezdu do Ameriky. Renata odmítá a umírá v Ruprechtově náruči. Opera však končí orgiastickou scénou a ohněm na hranici, velkým operním finále.
Konkrétně k doporučené cestě do Vídně: 21. dubna 2010 měla premiéru inscenace Ohnivého anděla v divadle Odeon, které sídlí v budově bývalé vídeňské plodinové burzy. Už prostředí samo poskytuje zajímavý rámec. Akustické podmínky vysokého prostoru nevyžadují velký orchestr (před lety se tu např. dávala komorní verze Bernsteinova Candida v produkci Nové opery Vídeň), neexistence bariéry mezi jevištěm a hledištěm jako jsou rampa, orchestřiště ap. zprostředkovává přímý kontakt mezi herci a divákem; pro účinkující je náročné být takto divákům vydáni všanc, zpětná vazba je však zaručena. Budova burzy podlehla na konci druhé světové války požáru a o to, že dnes slouží umění, se zasadila umělecká skupina Serapions Ensemble, založená roku 1973 Ulrikou Kaufmann a Erwinem Piplitsem. Serapioni získali budovu Odeonu roku 1988 a oživili ji tancem, pantomimou, hudebními a výtvarnými podniky či vším tím dohromady. Scénická výtvarnice a herečka Ulrike Kaufmann a scénograf a loutkář Erwin Piplits patří k oněm divadelním nadšencům, kteří dokáží z ničeho vydupat zázraky. Serapions Ensemble, to je dnes skupina deseti všeumělů původem z Argentiny, Brazílie, Kolumbie, Kuby, Portugalska, Jižní Koreje a Rakouska, čili téměř každý člen je „odjinud“, umělecky však tvoří kompaktní celek, který žije divadlem.

V Ohnivém andělovi nalezli Serapioni vynikající uplatnění jako Renatini „démoni“; jako takoví nejen vydávají klepání, kterým Renatu pronásledují, ale proměňují scénu, přinášejí a odnášejí židle, působí jako němá obdoba komentujícího antického chóru, promění se v rozzuřené psy, kteří hlídají Agrippu atd. Scénu (Ulrike Kaufmann a Erwin Piplits) tvoří pouze snadno a bezhlučně přestavitelné počmárané panely, a téměř nic víc – pár doplňků a světlo, a v závěru „tribuna“ pro inkvizitora. Ulrike Kaufmann je také autorou prostých a vtipně řešených kostýmů – např. hábity jeptišek v závěru vypadají jako křídla můr, které se slétají ke světlu, vydávanému Renatou a její smrtelnou hranicí. Režisér Philipp Harnoncourt o sobě tvrdí, že se dal na režii tak trochu ze vzdoru vůči té vší staré hudbě, kterou neustále slyšel doma. Proto prý syn dirigenta Nicolause Harnoncourta začínal u činohry. Hudební žíla se však nezapře, osvědčil, že dokáže dát scénickou podobu i domněle neiscenovatelné hudební předloze, jako byla před několika lety Mozartova Vina prvního přikázání. Na Ohnivém andělu není znát ruka režiséra tyrana, jenž vnucuje, nýbrž souhra a vzájemná inspirovanost celého ansámblu – režisér dostal k dispozici tvárné umělce a ti proměnili jeho myšlenky ve viditelný a slyšitelný tvar.
A konečně pěvecké a herecké výkony: Momentálně lze denně číst dohady, zda je Elina Garanča opravdu nemocná, či se jí prostě jen nechtělo zpívat Carmen ve Vídni, zdůrazňuje se, že „náhradní obsazení“ nebude o nic horší, hlavně že zůstala Anna Netrebko jako Micaela atd. K debatám o hvězdách, kdekoli a kdykoli, mám nedůvěru. Hvězdy byly, jsou a budou, ať už je vyhnalo do výše skutečné umění nebo šikovná reklama, vždy je tu přítomné nebezpečí. Jak snadno se může taková hvězda utrhnout a tvrdě dopadnout na zem, a jak hvězdný svět dokáže ničit; nedávno jsem viděla dokument o Mariu Lanzovi, a to byl jen jeden z těch tragických případů.

Prokofjevova Renata je role, která téměř nesejde ze scény, je to jeden z nejnáročnějších partů nejen moderní opery, ale opery vůbec. Elena Suvorova se narodila v Sankt Petěrburgu, kde vystudovala a získala stipendium do Vídně. Není hvězda, stojí na začátku kariéry, ale její výkon pěvecky i herecky zastiňuje mnohé, co jsem v poslední době viděla. Rumun Ludovic Kendi (Ruprecht) byl ve své vlasti žákem Nicolae Herley, teprve roku 2007 ukončil studium na Mozarteu v Salcburku, Viktor Aleškov z Novosibirsku předvedl všestranný herecko-pěvecký rejstřík v dvojroli Agrippy a Mefista, basso profondo Ivajlo Guberov z Bulharska (Inkvizitor) byl vyškolen v Drážďanech a Lipsku, roku 2006 debutoval ve Volskoper ve Vídni, kde od roku 2009 žije. Kéž by jim všem to naprosté odevzdání divadelní práci, jaké zde bylo vidět, vydrželo. Výtečně obsazeny byly i menší role.
Prokofjevova partitura byla pro tuto produkci upravena pro soubor patnácti instrumentalistů, autorem úpravy je rakouský skladatel Wolfgang Suppan. Úprava je velmi zdařilá. Jak řečeno, pro prostor Odeonu je komorní obsazení naprosto optimální, využitý instrumentář (včetně saxofonu a vibrafonu) ještě podtrhl modernost Prokofjevova hudebního jazyka. A vynikajícím způsobem hrál soubor Phace/Contemporary Music, řízený dirigentem Marinem Formentim. Hráči i dirigent jsou ukryti vzadu v rohu a kontakt s dirigentem zprostředkovávají monitory, žádné pomrkávání po taktovce a znamení k nástupu – stále ještě se objevující manýra „rampových zpěváků – však nebylo patrné. Zapomenout nelze ani na Wiener Kammerchor, na jehož ženské složce záleželo vyznění závěrečného obrazu.
Nevím pochopitelně, kolik celá produkce stála, myslím si však, že největší investicí byla asi výroba nového provozovacího materiálu pro orchestr. Naprosto dostačující kulisy a kostýmy byly vyrobeny jakousi svépomocí, a program se netiskl, je k dispozici na www.theater-odeon.at. To má výhodu: každý návštěvník si jej – včetně libreta – může přečíst předtím, než jde do divadla. A nejdražší vstupenky stojí 45.

 

Sergej Prokofjev:
Ognennyj angel
(Ohnivý anděl)
(Engel aus Feuer)
Dirigent: Marino Formenti
Hudební úprava: Wolfgang Suppan
Režie: Philipp Harnoncourt
Scéna: Ulrike Kaufmann, Erwin Piplits
Kostýmy: Ulrike Kaufmann
Phace/Contemporary Music
Wiener Kammerchor
Serapions Ensemble
premiéra 21.4.2010 Odeon-Theater Vídeň

Renata – Elena Suvorova
Ruprecht – Ludovic Kendi
Mephisto/Agrippa – Viktor Aleshkov
Inquisitor/Knecht – Ivaylo Guberov
Glock/Arzt – Yigal Altschuler
Faust/Mathias – Alexander Puhrer
Wahrsagerin/Äbtissin – Martina Prins
Wirtin – Denise Schönefeld
Wirt – José Antonio Rey Garcia
Heinrich – Mario Mattiazzo

www.odeon-theater.at