„Prosit Neujahr!“ s Vídeňskými filharmoniky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Díky televizním a rozhlasovým přenosům mohou sdílet přípitek s Vídeňskými filharmoniky miliony lidí na celém světě a atmosféru Novoročního koncertu si zopakovat poslechem nahrávky, která vždy vychází bezprostředně po jeho odeznění. Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků je jakési rodinné stříbro, které se každoročně vyleští a naservíruje ke slavnostní tabuli. Stříbro, zděděné po předcích, ale také trochu poškrábané.
Novoroční koncert – Musikverein Vídeň 2013 (zdroj commons.wikimedia.org / Michal Osmeda)

Rok co rok se sál vídeňského Hudebního spolku (Musikverein) vyzdobí opulentní květinovou nádherou a filharmonikové nasadí tříčtvrteční takt, jak to umí jen oni. Vyvolávají představu věčně tančící Vídně a leckdo prý snad i věří, že takto slavili nový rok už za života krále valčíku a dokonce pod jeho taktovkou. Což samozřejmě není pravda.

Johann Strauss a Vídeňští filharmonikové se pravděpodobně společně setkali jen při jediném podniku – při vystoupení v rámci světové výstavy ve Vídni roku 1873; bylo uspořádáno pro komisi Číny, která se toho roku podílela na světové výstavě vůbec poprvé. U dirigentského pultu se tehdy vystřídali Otto Desoff, Johann Herbeck a Johann Strauss. Těleso při této příležitosti ovšem nevystupovalo jako Vídeňští filharmonikové, ale jako orchestr Dvorní opery (dvojjedinost, kterou si udrželi dodnes). Strauss dirigoval pouze tři skladby, mezi nimi svůj slavný Donauwalzer. A pak ještě v květnu 1899 řídil předehru k Netopýru při dopoledním představení ve Dvorní opeře. Bylo to jeho poslední vystoupení vůbec; v prvním červnovém týdnu následovaly nekrology.

Mezi filharmoniky a rodinou Straussů jinak panovalo cosi jako žárlivá odtažitost, nikoli vinou Johanna, nýbrž jeho bratra Eduarda, který se svou vlastní kapelou nehrál pouze k tanci, ale vystupoval i v sále Hudebního spolku, cítil se být koncertním dirigentem a uváděl také díla klasických mistrů. Což se nijak nezamlouvalo podobně sebevědomému a žárlivému dirigentovi filharmoniků Hansi Richterovi. Pod jeho vedením se hudba Straussů v programech Vídeňských filharmoniků nikdy neobjevila. „Lehký“ žánr by Hans Richter nepřipustil.

Hans Richter (zdroj cs.wikipedia.org / Tucker Collection)


Umění valčíku

„Kde se tedy naučili valčík hrát?“
ptá se historik Vídeňských filharmoniků Clemens Hellsberg. „Měli to snad v krvi? Odpověď je jednoduchá. Mnoho členů orchestru začínalo ve Straussově kapele, jen o tom moc nemluvili.“ Předstupněm a podmínkou přijetí do orchestru Vídeňských filharmoniků byla praxe v orchestru opery (a je tomu tak dodnes) a podmínkou pro přijetí do operního orchestru jakákoli orchestrální praxe – a tu získala většina hráčů právě u Straussů. A jak dokládají sporadicky zachované doklady, někteří si tajným spoluúčinkováním vylepšovali příjmy i později.

Hudba Johanna Strausse si vydobyla uznání, o které její autor usiloval, teprve postupně. Žánrově patří k lehčí múze, zařazení do kategorií však není kvalitativní měřítko; není pochyb, že Strauss byl ve svém oboru skutečným mistrem. Toho si byl vědom Felix Weingartner, když s Vídeňskými filharmoniky spolu s kolegou Franzem Schalkem roku 1925 připravoval slavnostní koncert ke stému výročí narození Johanna Strausse. Bruno Walter a Erich Kleiber dávali valčík Na krásném modrém Dunaji aspoň jako přídavek na zahraničních zájezdech a Clemens Krauss věnoval Straussovi program koncertu Vídeňských filharmoniků při Salcburském festivalu roku 1929. O deset let později uskutečnil Krauss s Vídeňskými filharmoniky podobný koncert na Silvestra roku 1939 a od něj se datuje tradice. Další se pak pod Kraussovou taktovkou konaly, už na Nový rok, po celou válku. V letech 1946 a 1947 je řídil Josef Krips a Krauss se poté, co mu uplynula lhůta zákazu činnosti, k níž byl odsouzen za své postoje za války, k řízení vrátil. Po jeho smrti nastoupil koncertní mistr Willi Boskovsky, jehož kariéra začínala v orchestru Johanna Strausse III., syna Eduarda Strausse, měl tedy tuto hudbu skutečně zažitou. A pak následovala celá řada dalších dirigentů – Lorin Maazel, Herbert von Karajan, Claudio Abbado, Carlos Kleiber, Zubin Mehta, Nikolaus Harnoncourt, Seiji Ozawa, Mariss Jansons, Georges Prêtre, Daniel Barenboim, Franz Welser-Möst.


Silvestrovský koncert kazí pověst
Roku 2010 napsal novinář a hudební kritik Otto Brusatti článek Hudba se zlými tóny, který se podíval na historii novoročních koncertů z jiné stránky. Zlá byla především Brusattiho slova na adresu dirigenta, kterým byl toho roku Georges Prêtre: „Prosím, milí Vídeňští filharmonikové, příště byste měli zase jednou angažovat dirigenty/dirigentky, kteří Novoroční koncert zvládnou. Maestro Prêtre to neumí. Předložil pěkné salonní kousky, ale žádný správný valčíkový rytmus ani něco vhodně svěžího; a – bohužel – jeho polka-mazur byla, pokud jde o porozumění žánru, drzost,“ zněla úvodní slova článku. Brusatti se ostře pustil i do oné části programu, kterou vidí jen televizní divák, do výběru doprovodných obrazů, choreografie tanečních vložek, i do kostýmů tanečníků. Ale hlavně do hudebně-historického pozadí programu. Od jeho článku uplynulo šest let, politika je ještě mnohem vyostřenější než tehdy, a proto stojí za to Brusattiho slova citovat: „Hudba sama a také to domněle veselé v novoročních koncertech má i jiné roviny, původně dokonce jiné záměry. Je zarážející, jak se všude coby rakouská vizitka celebruje Donauwalzer. Ta skladba byla původně politická! Rakousko krvácelo po prohrané bitvě u Hradce Králové roku 1866. O masopustu se ale muselo takříkajíc něco stát a především sarkasticky něčím překrýt. Tak Jean-Šani [Straussovo familiérní oslovení] k tomu účelu vyrobil dodnes nejznámější ze svých skladeb, zpívaný valčík. Dva mužské sbory se ptají, z čeho se ještě máme radovat, když všechno kolem stojí (s prominutím) za… A vůbec, raději tančit a zapomenout...“

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář

Reklama