„Prosit Neujahr!“ s Vídeňskými filharmoniky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Otto Brusatti si ale v zájmu svého útoku historii trochu přizpůsobil. Straussova skladba, později nazvaná Na krásném modrém Dunaji, vznikla na žádost Mužského pěveckého spolku (Männergesangsverein), který ji u skladatele objednal roku 1865. Jenže Strauss se k práci dříve nedostal, protože byl časově vytížen hostováním v ruském Pavlovsku. Na podzim roku 1866 (bitva u Hradce Králové byla 3. července a v zemi byl opět klid) sbor Straussovi jeho slib připomněl, neboť pro masopustní období roku 1867 chystal své pravidelné vystoupení a premiéra nové skladby by se hodila. Autorem dotyčného textu byl Josef Weyl, „dvorní“ básník Mužského pěveckého spolku. Ano, Weyl byl povoláním policejní komisař, přesto lze jeho text – pravda, žádné básnické vededílo – chápat jako ironii, dokonce satiru. A tak se mu také nejspíš rozumělo, tedy zcela opačně, než jak ho vykládal Otto Brusatti – vídeňské publikum bylo přece odchováno jinotaji Johanna Nestroye, a Weylova pointa není nic jiného než z jiné doby a v jiném kontextu známé „Let it be“.

Premiéra Donauwalzer se uskutečnila 15. února 1867 v provedení Männergesangvereinu a kapely pěšího pluku č. 42 za řízení kapelníka Rudolfa Weinwurma, nikoli tedy autora. Později, když se prosadila čistě instrumentální verze skladby, se ujalo tvrzení, že při premiéře skladba propadla, ale pokud čteme dobové novinové zprávy, ani to není úplně pravda. Potíž byla v tom, že v této verzi vyžadovala skladba speciální provozovací aparát. A když Strauss téhož roku potřeboval novou skladbu pro svůj koncert v rámci světové výstavy v Paříži, uvedl čistě instrumentální Le beau Danube bleu – a vznikl hit.

Männergesangsverein inicioval roku 1890 vznik nového textu k hudbě valčíku, ale ani ten se neujal. Vznikaly k němu také další (neoficiální) veršovánky, i takové, které Brusattimu po právu vadily a odsoudil je, ty s antisemitským podtextem. Antisemitská nálada Vídně přelomu století vytvořila celou řadu podobných paskvilů, ty však nelze přičítat na vrub Straussově hudbě. Nenávistné verše vůči „jinému“, „cizímu“ atd. by vydaly na encyklopedie – hranice mezi satirickým výsměchem a otevřeným útokem je tenká a z posledních let to víme velmi dobře.

S Johannem Straussem do nového roku
S tradicí Novoročního koncertu se ale táhne ještě jiný pozůstatek minulosti. Jak řečeno, poprvé se konal na Silvestra roku 1939. Už tehdy byl přenášen rozhlasem, říšsko-německým vysílačem. V jakých souvislostech se prezentoval jeho program, je zřejmé z autentické novinové zprávy: „Dva korunní svědkové německé hudby stáli tomuto osudovému přelomu roku po boku, jeden jako karatel ve sporu o lepší budoucnost, druhý jako vítězící kouzelník veselé životní radosti: Beethoven a Johann Strauss. Ovládli rozhlas a koncertní sály a zvěstovali znovu, že německý duch všemu navzdory bude vždy vypovídat jásotem zpěvu a nástrojů o nepomíjivosti hloubky německé duše a radosti z bytí.“

Beethovenovu Devátou hráli Vídeňští filharmonikové obvykle v některém z posledních dnů roku už tradičně. A v sále Hudebního spolku teď také dávali na Silvestra 1939, čtyři měsíce po vypuknutí války, za řízení Clemense Krausse skladby Johanna Strausse jako polední koncert ve prospěch „válečné zimní pomoci“ (Kriegswinterhilfswerk). Na programu Mimořádného koncertu zazněly skladby Ranní listy, Anenská polka, čardáš z opery Rytíř Pázmán, Císařský valčík, polka Lehká krev, Egyptský pochod, Povídky z Vídeňského lesa, Pizzicato-Polka, Perpetuum mobile a na závěr předehra k Netopýru. Tisk uvádí také valčík Na krásném modrém Dunaji, který byl nejspíš jako přídavek. „Krauss se v umění dirigování valčíku vyzná: tu drobné, nenápadné zaváhání, tam protažení, a opět hbitost odvážně nasazeného tříčtvrtečního taktu, řetěz jemných a nejjemnějších nuancí, a všichni to brali s radostným úsměvem, ti na podiu i dole v hledišti,“ pokračoval recenzent. Nebyla to maska podobná té, která Brusattimu vadila na Straussově skladbě pro Männergesangsverein? Rakousko už bylo přes rok součástí Hitlerovy říše, válčilo se, ale zde hrál úsměv na tvářích hudebníků orchestru, který před rokem musela opustit řada jejich kolegů; lze si představit, kdo se usmíval v publiku.

Clemens Krauss (zdroj cs.m.wikipedia.org)

Roku 1940 už se Koncert z děl Johanna Strausse (pod tímto názvem se uváděl po celou válku) konal na Nový rok v poledne. Tehdy se také začalo rodit zmíněné klišé o Vídni, která tančí za všech okolností – a říšský rozhlas koncert v tomto smyslu propagandisticky využíval.

S poznáním historie přijmout současnost
Po válce se souvislost s válečnou minulostí novoročních koncertů Vídeňských filharmoniků zamlčovala, ale kostlivci nemohou ve skříni zůstat věčně. Otto Brusatti se ztrouchnivělou almarou zatřásl ve stejné době, kdy historikové (příznačně nikoli rakouští – byli to zejména švýcarský hudební historik Fritz Trümpi a Ralph Braun, předseda Německé společnosti Johanna Strausse) začali odkrývat politicky nepříjemné dědictví a Clemensu Hellsbergovi a také rakouskému historikovi období nacismu Oliveru Rathkolbovi vytkli, že to nejdůležitější – totiž vazbu tradičního koncertu na nacistickou mašinerii – dosud nezveřejnili. K Brusattimu se připojil germanista Harald Walser, který archivu Vídeňských filharmoniků vyčetl, že ještě stále nepovoluje přístup k očividně choulostivým historickým dokumentům.

V „pravdivé“ historii novoročních koncertů Vídeňských filharmoniků jde hlavně o ten první, ještě neoficiální, silvestrovský, uspořádaný z propagandistických účelů. Což připomenul list Die Presse znovu minulého roku, kdy se hovořilo o pětasedmdesátém výročí Novoročního koncertu, ačkoli už byl vlastně sedmdesátý šestý. Válečné novoroční koncerty stály „v propagandistických službách nacistické organizace Kraft durch Freude“ a tradice, k níž se Vídeň tak hrdě hlásí, je vlastně „výsledkem nacionálněsocialistické kulturní politiky“. Tak se psalo v reakci na slova muzikologa Wilhelma Sinkovicze, který se vyjádřil, že si lze představit, co „pro Rakušany, kteří byli právě degradováni na obyvatele ‚Východní marky‘, znamenaly skladby dynastie Straussů za řízení rodilého Rakušana Clemense Krausse“. Replika, která má pochopitelně plné oprávnění, zněla: „Jací Rakušané tím byli myšleni?“ a vyjmenovala ty, kteří museli orchestr po anšlusu opustit. Někteří skončili tragicky, ale ani ti, kterým se ještě podařilo emigrovat, už žádné štěstí nepotkalo. Vídeň se zatím houpala ve tříčtvrtečním taktu. A pokud jde o Clemense Krausse, dvouletý zákaz činnosti přece nedostal „jen tak“.

Historická fakta se jistě mají prezentovat pravdivě, nepřikrášlovat, nezamlčovat. Je třeba je znát a umět je vyložit. Apolitičnost umění je iluze. Podobné debaty se vedly (a vedou) i u nás, ale měly by mít věcnou, nikoli osobní rovinu. Publikum má historii znát, ale hudbu vnímat jako ji samu – vždyť pokud jde o historii Novoročního koncertu, rodina Straussů a jejich skladby jsou v tom opravdu nevinně.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář

Reklama