Provozovati bude orchestrální produkce nejvyšší úrovně. Česká filharmonie má 120 let

Česká filharmonie je považována za český orchestr číslo jedna. Hrají v ní špičkoví muzikanti, ansámbl řídili a řídí slavní dirigenti. Filharmonie patří k těm nemnoha symfonickým tělesům, která si uchovala – přes prodělané krize finanční, umělecké i personální – svůj vlastní zvuk, získaný již za legendárních časů Václava Talicha či Karla Ančerla. Šíří slávu české hudby ve světě, na vrcholné úrovni umí předvést i skladby cizích autorů, v roce 1908 kupříkladu premiérovala Sedmou symfonii Gustava Mahlera či v roce 1926 Janáčkovu Sinfoniettu. Od prvního koncertu orchestru uplyne 4. ledna sto dvacet let.

Nejstarší foto České filharmonie z roku 1902 (foto ČF)
Nejstarší foto České filharmonie z roku 1902 (foto ČF)

Česká filharmonie vznikla jinak než většina evropských souborů. Zatímco tyto orchestry mohly pokračovat v tradici dvorských ansámblů, v Praze nic podobného nebylo. V devatenáctém století zde byly pouze divadelní orchestry, úlohu symfonického tělesa tehdy plnil jen orchestr posluchačů konzervatoře. Několik pokusů učinil již od roku 1864 Bedřich Smetana, který s orchestrem Prozatímního divadla pořádal i filharmonické koncerty, rozhodujícím impulzem ale byl spor v Národním divadle v roce 1894.

Část orchestrálních hráčů v čele s Aloisem Palečkem se tehdy cítila přetěžována a vstoupila do stávky. Založili nový spolek Česká filharmonie, jehož stanovy byly schváleny v červnu 1894. Po řadě odkladů a dohadů se první koncert orchestru konal 4. ledna 1896 v Rudolfinu, což je považováno za oficiální „zrození“ České filharmonie.

Orchestr dirigoval Antonín Dvořák a hrály se výhradně jeho kompozice. Pro Prahu to znamenalo velkou událost, kritik Emanuel Chvála si tehdy zavěštil: „Čeští muzikanti vytvořili orchestrální těleso, které s velkou uměleckou vážností provozovati bude orchestrální produkce nejvyšší úrovně.“

Antonín Dvořák dirigující (foto ČF)
Antonín Dvořák dirigující (foto ČF)

Filharmonie odehrála do dubna 1896 s úspěchem ještě tři koncerty a na dalších pět sezon se její program omezil na asi čtyři abonentní vystoupení za rok. Muzikanty totiž platilo divadlo a tam byly jejich hlavní závazky. K osamostatnění orchestru v roce 1901 přispěl výrazně konflikt mezi šéfem opery Národního divadla Karlem Kovařovicem a jeho orchestrem. Hudebníci mu odepřeli poslušnost, Kovařovic si však sehnal jiné hráče a měl úspěch. Rebelům nezbylo než založit nový symfonický orchestr.

Se vznikem samostatné České filharmonie problémy teprve začaly, protože uživit desítky muzikantů nebylo vůbec jednoduché. Orchestr vydělával s Janem Kubelíkem v Anglii (1902), hrál třeba pět měsíců v Rusku (1904) nebo čtyři ve Varšavě (1905). Angažmá prvního šéfdirigenta Ludvíka Čelanského se nepovedlo, po něm nastoupil Vilém Zemánek. Tomu se podařilo relativně stabilizovat finanční situaci tělesa, ale v roce 1918 musel odejít.

Pod precizním vedením Václava Talicha (1919–1941) to už nebyl jen boj o přežití. Orchestr získal technickou jistotu a vypiloval jedinečný zvuk. Repertoár se soustředil na české velikány spolu se soudobými skladateli světovými i domácími. Talich, který uskutečnil s Českou filharmonií téměř tisíc koncertů, nezapomínal ani na prověřené klasiky. Od roku 1925 orchestr dostával pravidelnou subvenci od státu, finančně pomohly i rozhlasové přenosy a mimo jiné tři turné do Itálie.

Václav Talich a Česká filharmonie (foto archiv)
Václav Talich a Česká filharmonie (foto archiv)

Václava Talicha vystřídal mladý Rafael Kubelík, který zažil na podzim 1945 zestátnění filharmonie. Naděje vkládané do talentovaného umělce skončily s Kubelíkovým odchodem po únorovém puči v roce 1948. Skutečná světová proslulost přišla až s Karlem Ančerlem (od roku 1950), který orchestr vyvezl po evropských zemích a Rusku i na Dálný východ, to bylo v roce 1959. „Jeden z největších orchestrů světa,“ hlásaly již v říjnu 1965 plakáty v Bostonu, kdy byla filharmonie poprvé v USA. Karel Ančerl navázal na tradici svých předchůdců, ale také významně obohatil repertoár o díla zahraničních autorů, mezi nimiž nechyběli Igor Stravinskij, Strauss, Béla Bartók, Dmitrij Šostakovič či Sergej Prokofjev.

Emigrujícího Karla Ančerla nahradil od roku 1968 na více než 20 let Václav Neumann. Od devadesátých let pak v čele filharmonie působili Jiří Bělohlávek, první cizinec Němec Gerd Albrecht a Vladimir Ashkenazy. V pořadí desátým šéfdirigentem se od sezony 2003/2004 stal exulant Zdeněk Mácal, po němž stanul v roce 2009 na tři roky v čele orchestru izraelský dirigent Elijahu Inbal, od roku 2012 je v čele České filharmonie opět Jiří Bělohlávek.

Česká filharmonie - Jiří Bělohlávek - Moravský podzim 2015 (foto Petr Francán)
Česká filharmonie – Jiří Bělohlávek – Moravský podzim 2015 (foto Petr Francán)

K dirigentským osobnostem, které s Českou filharmonií spolupracovaly, patřili mimo jiné Bruno Walter, Alexander Zemlinsky, Jevgenij Mravinskij, Georg Szell, Leonard Bernstein (Pražská jara 1946, 1947 a 1990), Leopold Stokowski, Herbert von Karajan (pouze jedenkrát v srpnu 1971), John Eliot Gardiner, Neeme Järvi či Manfred Honeck. Legendární výkony podali za doprovodu České filharmonie Mstislav Rostropovič, David Oistrach, Svjatoslav Richtěr, Yehudi Menuhin, Henryk Szeryng, Leonid Kogan, Ivan Moravec, Josef Suk, Garrick Ohlsson, Martha Argerich, Mischa Maisky či Lang Lang.

V posledních letech absolvovala Česká filharmonie mnoho zahraničních koncertů včetně účasti na prestižních festivalech ve Vídni, Salcburku, Londýně či Budapešti, v listopadu 2004 se například poprvé představila na Tchaj-wanu.

Orchestru se po roce 1989 nevyhnuly ostré debaty a konflikty kolem nové organizační struktury tělesa, nedobrou reklamou byl i neslavný odchod Gerda Albrechta či Zdeňka Mácala. Ani filharmonii neminuly nezbytné změny: V dříve výhradně mužském ansámblu již hrají i ženy a také cizinci.

Související články


Napsat komentář