Prozpíval se až do Národního, osud mu ale dopřál jen 46 let života

  1. 1
  2. 2

V historii české opery se čas od času setkáváme se jmény pěvkyň a pěvců, kterým nemilosrdný osud zabránil, aby zcela naplnili naděje v ně vkládané a příliš brzy ukončil jejich život. Jedním z nich je i tenorista Oldřich Lindauer, jehož nedožité pětaosmdesátiny si připomínáme.

Oldřich Lindauer (foto archiv ND)
Oldřich Lindauer (foto archiv ND)

Oldřich Lindauer se narodil 8. června 1931 v Praze. Vystudoval hudební výchovu na Pedagogické fakultě, ale namísto učitelského povolání si zvolil zpěv. Soukromě studoval u někdejšího vynikajícího tenoristy bratislavské opery za éry Oskara Nedbala a jeho synovce Karla ve dvacátých a třicátých letech, Romana Hübnera.

V letech 1953–1955 sloužil „na vojně“ v tehdejší Armádní opeře. Touto institucí, kterou v padesátých letech vytvořil z propagandistických důvodů ministr národní obrany Alexej Čepička, prošla velká řada pozdějších významných operních a baletních umělců, jako dirigenti si zde odbývali své vojančení Bohumil Gregor a František Vajnar.

Vojna tedy byla v Lindauerově případě skutečně dobrou školou a na ni navázalo pět let členství v operním souboru tehdejšího Divadla Zdeňka Nejedlého v Ústí nad Labem. Zde si v podmínkách souboru, který se tehdy často věnoval i zájezdové činnosti, Oldřich Lindauer vytvořil základní repertoár, v němž mohl prokázat kvality svého příjemně znějícího lyrického tenoru, vrozenou muzikálnost, stejně jako své herecké kvality, které se mimo jiné vždy projevovaly i v pro operního sólistu ne vždy zcela typické pohybové zdatnosti.

V Ústí se setkal poprvé s Jeníkem v Prodané nevěstě, Princem v Rusalce a řadou dalších postav z českého repertoáru, ze světové operní klasiky to byly například role Fausta v Gounodově Faustovi a Markétce, Géralda v Délibesově Lakmé, velké verdiovské partie Vévody v Rigolettovi a Alfreda v Traviatě a Pinkertona v Pucciniho Madame Butterfly. V těchto třech rolích také poprvé hostoval v letech 1959 a 1960 v Národním divadle; poprvé to bylo v postavě Pinkertona 13. února 1959.

V roce 1980 nabídl Lindauerovi angažmá tehdejší ostravský šéf Bohumil Gregor, který jej znal již z jeho působení v Armádní opeře. Osmileté období 1958–1966, kdy se v šéfovské funkci v Ostravě vystřídali šéfové Bohumil Gregor a Zdeněk Košler, patří v dějinách ostravské opery po Voglově a Vašatově éře k dalším vynikajícím periodám v historii divadla v severomoravské metropoli. Gregor a Košler budovali cílevědomě a citlivě vysoce kvalitní soubor. Ke starším protagonistům postupně angažovali řadu mladých a perspektivních sólistek a sólistů, obklopili se výtečnými spolupracovníky jako byli mladí dirigenti František Vajnar, Jan Štych a Pavel Vondruška. Režiséry v té době byly dvě v mnohém dosti protichůdné osobnosti, ale oba výteční divadelníci Ilja Hylas a Miloslav Nekvasil, ke kterým se občas v konkrétní režisérské práci připojil i výtečný divadelní principál, ředitel tehdejšího Státního divadla Vladislav Hamšík.

Oldřich Lindauer byl hned po nástupu plně zapojen do díla. První dvě role, které nastudoval, svědčí mimo jiné o promyšlenosti, s jakou byl do repertoáru nasazen. V obou mohl plně demonstrovat všechny své pěvecké i představitelské kvality. Byly to role Váni Kudrjáše v Gregorově a Hylasově inscenaci Janáčkovy Káti Kabanové a především Nemorina v pamětníky dodnes vděčně vzpomínané, divadelně perfektně rozehrané a principy komedie dell’arte inspirované inscenaci Donizettiho Nápoje lásky v režii Miloslava Nekvasila.

V prvních dvou sezonách svého ostravského působení Oldřich Lindauer účinkoval ve všech nově studovaných inscenacích. Spolu s Jiřím Zahradníčkem, který ve stejnou dobu s ním přišel do Ostravy ze sousední Opavy, vytvořil ideální dvojici tenorů vzájemně se doplňujících (a leckdy spolu alternujících), kteří se stali miláčky ostravského publika.

Po Nemorinovi přišel Tebaldo ve Verdiho Sicilských nešporech, Jirka ve Dvořákově Čertovi a Káče a postavy Zpěváka a Carsona v operní novince – Krakatitu Václava Kašlíka. V další sezoně následoval Pinkerton v Pucciniho Madame Butterfly, don Ottavio v Mozartově Donu Giovannim, Fotograf v Pauerových Manželských kontrapunktech, Lukáš ve Smetanově Hubičce, Rudolf v Bohémě a Taneční mistr v Ariadně na Naxu Richarda Strausse. Příliv nových inspirativních úkolů neustal ani po příchodu Zdeňka Košlera v dalších sezonách. Ve Smetanových operách se úspěšně představil jako Vít v Tajemství, Vítek v Daliborovi a roztoužený Jarek v Čertově stěně, zopakoval si Prince v Rusalce a znovu se setkal s Janáčkem, tentokráte v roli Solicitátora Vítka ve Věci Makropulos. V Maryše Emila Františka Buriana ztvárnil postavu Lízala.

B.Smetana: Hubička - Oldřich Lindauer (Lukáš) - Divadlo Zdeňka Nejedlého 1962 (foto František Krasl)
B. Smetana: Hubička – Oldřich Lindauer (Lukáš) – Státní divadlo Ostrava 1962 (foto František Krasl)

V Mozartových operách Oldřich Lindauer uplatnil své lyrické vlohy v postavě Fernanda v Così fan tutte a komediálnost v Basiliovi z Figarovy svatby, z postav v italských operách připomeňme vedle obligátního Alfreda z Traviaty, Beppeho v Donizzetiho aktovce Rita a Rybáře v Rossiniho Vilému Tellovi. V Massenetově Donu Quijotovi byl představitelem postavy Rodrigueze a v novince německého skladatele Juliana Kowalského Slavnost lampionů vystoupil v roli Šida.

Významné byly jeho postavy v ruských operách, ať šlo o Lenského v Evženu Oněginovi, který se stal jedním z jeho nejúspěšnějších a divácky neoblíbenějších postav, mladého knížete Vladimíra v Borodinově Knížeti Igorovi a titulního hrdinu v Prokofjevově Semjonu Kotkovi.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář