Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

Mezitím došlo k přeložení Eduarda von Steinitz do Prahy a 29. dubna 1873 Marie ve Stavovském divadle s úspěchem zpívala Hraběnku v Mozartově Figarově svatbě. Ředitelství s ní ihned uzavřelo smlouvu o angažmá.

Někdy v té době muselo dojít k nemilé příhodě. Tenorista brémského divadla jakýmsi inzerátem v novinách urazil Marii i jejího manžela. Ten jako pravý voják (v té době byl kapitánem) nelenil, zpěváka vyhledal a ranou jezdeckým bičíkem jej vyzval na souboj a vytasil šavli. Tenorista vytáhl revolver, byl však omráčen prudkou ranou do hlavy. Eduardovi to vyneslo dva měsíce vězení a vojenský soud a hrozilo mu vyloučení z armády. Baletní mistr Augustin Berger ve svých pamětech vzpomíná na Marii von Steinitz – Moser dvakrát. Jednou se zasadila o to, že nebyl odveden, a podruhé prý zase zachránila svého manžela kvůli jisté karetní příhodě, kdy mu také hrozilo vyloučení z armády. Šlo o jednu nebo dvě události? To už se asi nedozvíme, odhodlaná zpěvačka však prý odjela do Vídně, kde se při veřejné audienci vrhla císaři Františku Josefovi k nohám a prosila o odpuštění pro svého manžela. Císař tak učinil a Eduard to později dotáhl až na generála.

V pozdním létě 1874 začaly v Bayreuthu přípravy na uvedení Prstenu. Marie von Steinitz – Moser měla slíbeno, že se bude moci tři měsíce účastnit zkoušek v Německu, pokud tuto skutečnost oznámí alespoň tři měsíce předem, aby za ni bylo možno zajistit náhradu. Wagner však 2. září zaslal telegram s tím, že zpěvačku potřebuje hned následujícího dne. To samozřejmě možné nebylo a sen o Sieglindě se rozplynul. Na pamětní desce ve Festspielhausu je proto vyryto jméno první Sieglindy Therese Vogl. Steinitzovi navštívili Wagnera ještě jednou roku 1875 (uvítal je jako „bratránka a sestru z milé Prahy“), k další spolupráci však již nedošlo.

Marie se pak plně věnovala své kariéře v Praze. Jaký měla hlas (a spolu s ní všechny další zpěvačky před nástupem zvukových nahrávek) si můžeme jen domýšlet. Býval nazýván sopránem i mezzosopránem, musel mít velmi velký rozsah a ohebnost pro koloratury: krátce po Hraběnce nastudovala totiž jak Elsu, tak Ortrudu z Lohengrina, Sentu (Bludný Holanďan), Elisabeth (Tannhäuser) Weberovu Euryanthu, Vitelii (Mozart – Titus), Donnu Annu (Don Giovanni), Leonoru (Síla osudu) – a dále Belliniho Normu či Donizzetiho Lucrezii. V roce 1875 vystoupila v titulní roli v české (myšleno zeměpisně, zpívalo se v německém překladu) premiéře Aidy. Je zajímavé, že v tomtéž nastudování zpívala i roli Amneris. Byla to také Marie von Steinitz – Moser, kdo ztělesnil v Praze první Carmen (1880). Ve stejném roce se zhostila sopránového partu v premiéře Verdiho Requiem. Ohromný úspěch sklízela jako Královna ze Sáby ve stejnojmenné Goldmarkově opeře nebo opět Donna Anna, tentokrát v italském nastudování ke stému výročí pražské premiéry. Mezi dalšími rolemi najdeme dále třeba: Markétku ve Faustovi, Alici v Meyerbeerovově Robertu ďáblovi, Leonoru z Fidelia či Gluckovu Armidu.

Další úspěch ji čekal v roce 1885, kdy pod řízením Gustava Mahlera nastudovala roli Brűnhilde v pražské premiéře Valkýry, a v roce 1887 při prvním kompletním provedení Prstenu Nibelungova. „Zpívá-li, uchvacuje bolestným měkkým tónem, a mlčí-li, nespustí z ní divák oči,“ napsal tehdejší kritik. Znovu byly vyzdvihovány její herecké schopnosti: „paní von Moser se vyznačovala poetickým vzletem a žárem vášně,“ „celá závěrečná scéna (roz. ze Siegfrieda) poskytla posluchačům veliký umělecký zážitek, neboť také paní von Moser zpívala s úchvatnou vřelostí a hrála s imponujícím dramatickým výrazem a znovu nám poskytla důkaz, že se zdá být předurčena k dokonalému provádění mistrových ženských postav.“ Stejná scéna přivedla jiného kritika k ještě většímu nadšení: „ Zato paní von Moser je pro Brűnnhildu už vnějším vzhledem, malebnou krásou a imponující výškou jako stvořená. Nikdy nebyl v lásce…dán tak strhující, pravý a působivý výraz jako to dokázala tato vzácná umělkyně zpěvu, když se probudí a spatří toho, jejž si okamžitě zamiluje a jehož… prosí, aby ji opustil. Nikdy nebyla hlubší záhada lidského srdce přivedena na jevišti k působivějšímu výrazu.“

Vrcholem její kariéry se stala 30. dubna 1886 Isolde: „umělkyně zpívala roli nejen hudebně pevně a jistě, nýbrž se strhujícím žárem a za skvělého rozvinutí vynikajícího hereckého talentu… tento den může být označen za milník v dějinách pražského německého divadla,“ psalo se v jedné z recenzí. Ředitel divadla Angelo Neumann prý nikdy neslyšel lepší Isoldu a věnoval zpěvačce svou fotografii s věnováním „Nejideálnější Isoldě!“. Přečtěmě si na závěr ještě jednu delší pasáž z jiné kritiky premiéry Tristana a Isoldy: „Paní von Moser provedla Isoldu, jejíž part co do rozsahu a nároků převyšuje part Brűnnhildy, impozantně. Je krásná zjevem, věnovala jí dramatickou sílu a vášeň, hudebně byla znamenitá i pokud jde o vytrvalost, což je možné jen při ryzosti jejího pěveckého umění vůbec a ve Wagnerově případě zvláště jen při určitém zdůvěrnění s jeho dílem, neboť je nutno zvláštního zacházení s hlasem, nemá-li pěvkyně zaniknout ve valícím se proudu tónů orchestru. U paní von Moser neexistoval okamžik, jenž by nedošel uplatnění, neměl charakteristický výraz a na vrcholném místě své role, ve scéně s Tristanem ve druhém dějství, byla právě tak vynikající, jako v nádherné scéně „smrti z lásky“ na konci opery, kde ještě dokázala dát Isoldě nejjemnější, nejněžnější tónové nuance.

V roce 1891 byl plukovník Eduard Ritter von Steinitz přeložen do Krakova a Marie von Steinitz – Moser se rozhodla ukončit svou kariéru a následovat ho. S vojenskou posádkou cestovala po celém Rakousku Uhersku, definitivně se s manželem usadili v roce 1905 v Brucku an der Mur ve vile Eduardova bratra, jenž téhož roku zemřel. Před několika lety švagra přemluvila, aby dovolil své dceři vdát se za vojáka – jistě si sama vzpomněla, že nelehký život „oficírské paničky“ vyváží šťastné manželství. Celou rozvětvenou rodinou byla vnímána jako jakýsi „dobrý duch“, její milou a dobrosrdečnou povahu oceňovali přátelé a kolegové již v dobách pražského působení, hvězdnými manýrami pravděpodobně netrpěla. Poslední měsíce života ji těžká nemoc donutila přesídlit do Vídně, kde 18. května 1911 zemřela. Stejného dne skonal Gustav Mahler. Přesně půl roku po té procházel generál Ritter von Steinitz po prodloužené Kärtnerstrasse. Jen kousek od Opery si při přecházení Ringstrasse nevšiml projíždějící tramvaje, zraněním podlehl následující den ve vojenské nemocnici, kde zemřela i Marie von Steinitz – Moser. Pohřbeni jsou na hietzingském hřbitově.

Pro zajímavost dodávám, že prapravnuk Alexander (von) Steinitz působí jako dirigent v Německu, v lednu 2010 s úspěchem debutoval ve vídeňské Volskoper.

Poznámka k pramenům a literatuře:
Obsáhlé heslo o Marii von Steinitz – Moser obsahuje encyklopedie Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století (napsala ho hlavní autorka knihy Jitka Ludvová, vydal Divadelní ústav – Academia, 2006). Citace kritik Prstenu Nibelungova a Tristana a Isoldy pochází z publikace Richard Wagner a česká kultura (Národní divadlo, 2005). Paměti Augustina Bergra vyšly v roce 1942 (Orbis, Praha). Další informace, včetně popisu pobytu u Wagnera, jsem čerpal zejména z dobového denního tisku.