První roli dostala v osmi, u baletu vydržela až do smrti

  1. 1
  2. 2

12. června tohoto roku by se dožila devadesáti let významná česká baletní umělkyně, někdejší sólistka brněnského a pražského baletního souboru, paní Růžena Elingerová.

Švanda dudák - Růžena Elingerová (Rosava) ND Praha 7.4.1954 - (foto archiv ND Praha/Jaromír Svoboda)
Švanda dudák – Růžena Elingerová (Rosava) ND Praha 7. 4. 1954 – (foto archiv ND Praha/Jaromír Svoboda)

Brněnská rodačka tíhla od raného dětství k divadlu. Spolu se svým bratrem Janem účinkovala často v dětských rolích na jevišti tehdejšího Zemského divadla v Brně. Už jako malá školačka navštěvovala baletní školu choreografky Máši Cvejičové, v roce 1934 se s jejím jménem setkáváme v roli opičky Culi v inscenaci Zlatá fantazie, kterou Máša Cvejičová nastudovala na hudbu Petra Iljiče Čajkovského a v postavě Broučka v pohádce Čáry – máry – fuk, kterou pro děti nastudoval propagátor divadla pro nejmenšího diváka, herec činoherního souboru, Antonín Turek. O rok později hraje roli dauphina Ludvíka ve hře Jožky Götzové Marie Antoinetta, kterou režíroval Aleš Podhorský.

V roce 1936 se do Brna vrací ze zahraničí Ivo Váňa Psota a žačka Růženka pokračuje ve svém tanečním vzdělávání v jeho škole. Táhne ji to ale k herectví a účinkuje nadále v řadě dětských rolí v činoherních představeních, například v postavě Hocha doprovázejícího Myrtila v představení Vrchlického trilogie Hippodamie, provedené v jednom večeru, k němuž pro tuto inscenaci režiséra Jana Škody napsal hudbu dirigent Antonín Balatka.

Chtěla jít studovat herectví na Konzervatoř, ale z toho sešlo a v roce 1941 ji Ivo Váňa Psota angažoval jako elévku do baletu. Zatančila si sólo v inscenaci Zeyerova Radúze a Mahuleny, v níž Sukovu hudbu dirigoval Rafael Kubelík. Do divadla se jako členka baletního sboru vrátila ihned po jeho znovuotevření v roce 1945 a choreograf Josef Judl ji okamžitě začal pověřovat sólovými úkoly. Tančila Dívku v baletu Vítězslavy Kaprálové Suita rustica, Dívku rybářovu v Lastuře Karla Horkého, Královnu noci v Baletu o růži, jehož autorem byl tehdejší ředitel divadla Ota Zítek, účinkovala rovněž v Judlově inscenaci baletu Oskara Nedbala Z pohádky do pohádky. Po konci první poválečné sezony obdržela Růžena Elingerová sólistickou smlouvu. Vystoupila poté v Judlově choreografii v roli Děvčete v Délibesově Coppélii, ztvárnila titulní roli v Nedbalově Princezně Hyacintě a Uherskou královnu v Glazunovově Raymondě, jejímž choreografem byl Stanislav Remar.

V roce 1947 přichází potřetí do Brna Ivo Váňa Psota. Myslím si, že bychom se měli stále znovu vracet ke krátkému období přelomu čtyřicátých a padesátých let, jež pro další vývoj českého baletu mělo rozhodující význam. Působení Saši Machova v Praze a Ivo Váni Psoty v Brně se stalo rozhodujícím momentem v procesu emancipace baletu jako svébytného žánru v českém prostředí. Obě tyto mimořádné osobnosti, v mnohém naprosto odlišné, spojovaly elán a energie, s nimiž prosazovaly svůj program, hluboká erudice a schopnost vychovávat tanečníky a budovat koncepčně soubor. Oba jako by tušili, že jim bude pro jejich záměry vyměřen pouze nedlouhý čas, a tak pracovali mnohdy až v hektické euforii. Je příznačné, že většina pozdějších protagonistů české baletní scény se tak či onak sešla s prací obou těchto velikánů, což platí i o Růženě Elingerové.

Labutí jezero - Růžena Elingerová (Odilie) - ND Praha 11.2.1955 (foto archiv ND Praha/Jaromír Svoboda)
Labutí jezero – Růžena Elingerová (Odilie) – ND Praha 11. 2. 1955 (foto archiv ND Praha/Jaromír Svoboda)

Psota si jednadvacetiletou tanečnici, svou někdejší žačku, obsadil hned to titulní role své nástupní inscenace, kterou byla devět let po světové premiéře obnovená, Romeo a Julie. Zkušený divadelník Psota rozpoznal, že vlastní parketa Růženy Elingerové bude spočívat v rolích dramatického typu. K nim inklinovala Elingerová svým typem a nepochybně si tyto rysy svého divadelního projevu prohloubila na základě zkušeností, které získala jako adeptka herectví při svém účinkování v činoherních inscenacích, kde se jí dostalo možnosti řídit se pokyny takových režisérských osobností, jakými byli Aleš Podhorský a Jan Škoda. Růžena Elingerová měla velmi vyhraněný smysl pro interpretaci dramaticky vypjatých rolí, žen vášnivých a démonických, ale na druhé straně také smysl pro komično a zejména v pozdějším období pro precizní psychologickou charakteristiku typu vyzrálých ženských postav. A u Psoty získala ve vrchovaté míře potřebnou technickou bravuru. V roce 1949 získala první cenu na celostátní soutěži v sólovém tanci, která se konala v Mariánských Lázních.

Připomeňme její skvělé kreace v inscenacích Chopinových Sylfid, Rossiniho Vzpoury hraček, roli Baronesy v Chačaturjanově Maškarádě, Sokyně cizinky v baletní novince Karla Horkého Král Ječmínek a především Kněžnu kouzelnici v Psotově verzi Labutího jezera, kde tato role v podstatě nahradila postavu Rothbarta. V poslední Psotově inscenaci, kterou byla Čajkovského Spící krasavice, jejíž premiéry se Mistr už nedožil, tančila zlou vílu.

Po Psotově smrti obnovili jeho žáci některé jeho starší choreografie. Růžena Elingerová připravila pod názvem Bacchanále Psotovu choreografii Valpuržiny noci z Gouondova Fausta a Markétky. Poté nastudovala balet Zbojnická na hudbu Vítězslava Nováka, v němž sama tančila roli Anky.

V té době se provdala za sólistu opery Rudolfa Asmuse, který byl po skvělých úspěších v řadě inscenací angažován do Národního divadla a nabídka na angažmá neminula ani Růženu Elingerovou.

Popelka - Věra Ždichyncová (Macecha), Růžena Elingerová (Zlá sestra) a Naděžda Sobotková (Zlá sestra) - ND Praha 15.3.1952 (foto archiv ND Praha/Jaromír Svoboda)
Popelka – Věra Ždichyncová (Macecha), Růžena Elingerová (Zlá sestra) a Naděžda Sobotková (Zlá sestra) – ND Praha 15. 3. 1952 (foto archiv ND Praha/Jaromír Svoboda)
  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář