První thajská opera v Praze

Bez větší mediální pozornosti, během operně dosti chudého léta v hlavním městě se v divadle pražského Paláce Akropolis odehrála historická premiéra prvé thajské opery na českém území. V žádném případě však nešlo o etnografický večer, ale o velmi profesionální příspěvek současné thajské kultury ve fúzi s evropským operním tvarem.

Opera The Silent Prince (Němý princ) thajského skladatele vznikla před pěti lety na základě objednávky ze strany menšího operního souboru z amerického Houstonu. Jak sám skladatel vtipně vysvětlil před představením, jedinou podmínkou zakázky byla látka z Indie, protože soubor disponoval grantem, který obdržel od indických sponzorských kruhů v Houstonu. Renomovaný thajský skladatel a také spisovatel (v žánru vědecko-fantastické a hororové literatury) Somtow Sucharitkul (narozen 1952) si vybral jednu z nejstarších buddhistických látek. Němý princ je nesen základním buddhistickým principem převtělování. Příběh zpracovává námět z Buddhova mládí, z jednoho z jeho mnoha převtělení, kterými musí projít smrtelníci i božské bytosti. Výběr látky nepřekvapuje, i skladatelovy předchozí opery Madana, Mae Naak a Ayodhya vycházejí z tradičních thajských a zčásti buddhistických látek.

Pětiaktová opera s prologem (o celkové délce cca 100 minut) čerpá z všeobecně známé buddhistické legendy o princi, který se narodí v královském paláci v Benaresu. Princ Temiya (jméno odvozené podle času jeho narození, z výrazu monzun) pak přestane mluvit v okamžiku, kdy má dát příkaz k popravě odsouzeného kriminálníka. V okamžiku rozhodnutí se mu zjeví vize násilnictví jeho předchozího dávného života. Ač se královští rodiče a celý dvůr sebevíce snaží, mladík zůstává němý. Otec pak nařídí, aby ho odvedli do lesa a tam ho zabili. Při kopání hrobu na mýtině vysvitne z hlubin země nadpozemské světlo. Princ Temiya na sebe vezme božskou podobu bódhisattvy dévy. Všichni včetně přicházejících rodičů v něm poznávají božské převtělení a opera končí živým obrazem božstev a lidí.

Ač se děj může zdát pohádkový, dějová linka je velmi živá díky vstupům různých buddhistických božstev a zařazeným výjevům z ráje nebo podsvětí. Opera nese nadčasové poselství, jež se jednak týká principu reinkarnace, ale vyznačuje se i silným vztahem k dnešnímu člověku. Vše, co jsme kdy udělali a rozhodli, zůstává v naší duši nesmazatelně otištěno. Skladatel pak v úvodu také uvedl, že ho látka fascinovala i pro paralely s osudy dětí postiženými autismem nebo postraumatickou ztrátou řeči. Navíc ho přitahoval paradox titulní postavy, která v opeře, v níž je hlas základním výrazovým prostředkem, zůstává až na závěrečnou scénu němá. Doufám, že skladatel zná Auberovu operu Němá z Portici, kde je dosaženo podobného divadelního efektu.

Provedení zájezdovým souborem disponuje úsporným „cestovním“ řešením – jednotná scéna, malý sbor, šest tanečníků. Jde ale o veskrze profesionální soubor, který před Prahou uvedl dílo již v Německu. Především je třeba ocenit výkon pětadvacetičlenného orchestru, jak provedl barvitou partituru. Hudba je velmi přístupná, novoromantického charakteru, s občasnými střídmými výboji k modernistickému výrazu a zvuku. Samozřejmě skladatel místy (spíše střídmě) vychází z lokální rytmiky a místních hudebních tónin. Hudba nepůsobí nepůvodně, i když slyšíme postupy a řešení, která nalézáme v dílech například Benjamina Brittena, a některé sladké melodie (především v ženských partech) připomenou až muzikálovou tvorbu Andrewa Lloyda Webbera. Složení orchestru je tradiční, doplněné několika nástroji z jihovýchodní Asie (tambura) a další zvukomalebné efekty jsou realizovaný elektronicky. Výprava, nádherně barevné a zdobené kostýmy (které právě svými jasnými barvami nesou další významy) a choreografie představení vychází z tradiční jihovýchodní estetiky, ovšem s přihlédnutím k plánovaným provedením před evropským divákem.

Partitura předepisuje především dva velké party královských rodičů. Německý barytonista Falko Hönisch, etablovaný jako oratorní interpret i operní představitel partů od baroka k Wagnerovi, i americká mezzosopranistka Colleen Brooks, činná především v USA například Rossiniho partech, si s rolemi poradili dobře, přes určité problémy s vyššími tóny u vysokého mezzosopránu a počátečním distonováním u barytonisty. Ocenit je třeba také práci s výrazem a umírněné herectví. Ale největší pozornost na sebe upoutávala koloraturní sopranistka Nadlada Thamtanakom, která barevně pěkným a ohebným sopránem vytvořila tři role – Královnu nebes, Bohyni iluzí Mayu a Kurtizánu, party, do nichž skladatel vložil mnoho ozdobného zpěvu a jež obtížností připomínají místy až part Královny noci a Christiny z muzikálu Fantóm opery. Princ Temiya (charakter je představován malým chlapcem a pak dospělým zpěvákem, kteří až na samý závěr opery mlčí), tedy jeho pozdější božská forma, je obsazen kontratenorem (Jak Cholvijarn), jehož vokální bezpohlavní charakter výborně koresponduje s nadpozemskou podstatou. Jeho duet se Sunandou, královým pobočníkem (zdatný tenorista Kittin Suchato), který má vykonat trest nad princem, pak připomene výstup Apollo/Aschenbach z Brittenovy Smrti v Benátkách.

Provedení bylo určitým galavečerem pro skladatele, který je i autorem libreta v angličtině a také operu režíroval. Bez zbytečných složitostí vedl příběh tak, aby byl jasně srozumitelný pro diváky. Látka patří k nejfrekventovanějším v buddhistické literatuře, ale pro západního diváka může být zcela neznámá. Výborný dirigentský výkon podal Trisdee na Patalung s mladým orchestrem Siam Philharmonic Orchestra (jehož uměleckým ředitelem je také Somtow Sucharitkul), který partituru řídil odstíněně a temperamentně. Večer představoval mimořádné setkání se současnou thajskou hudební a divadelní kulturou; autor sice žije zčásti v USA, je však také činný jako umělecký ředitel a zakladatel Bangkok Opera Foundation. Tato společnost celoročně uvádí klasická operní díla a uvedla např. i první thajskou operu Madana (2001), právě z pera Somtowa Sucharitkula. Kultura Thajska, země zmítané politickými nepokoji, zůstává běžnému návštěvníkovi známá pouze v etnografické rovině (často jen turistické úrovně). Opera Němý princ pak ukázala vyspělou podobu místní hudební kultury i domácích interpretů, z nichž většina je spjata právě s působením Bangkok Opera Foundation.

Hodnocení autora recenze: 75%

V recenzi jsou jména pro zjednodušení uvedena tak, jak jsou použita v doprovodných materiálech, tedy v anglické verzi.

Somtow Sucharitkul:
The Silent Prince
Režie: Somtow Sucharitkul
Dirigent: Trisdee na Patalung
Siam Sinfonietta
Calliope Chamber Choir
Opera Siam
Premiéra 4. prosince 2012 Thailand Cultural Center Bangkok
(psáno z reprízy 13. 8. 2016 Palác Akropolis Praha)

Sólisté – Falko Hönisch, Damian Whiteley, Colleen Brooks, Nadlada Thamtanakom, Kittin Suchato, Barbara Zion, Jak Cholvijard

www.palacakropolis.cz
www.operasiam.com