Ptali jste se: Jakub Hrůša

Končící šéfdirigent a hudební ředitel PKF – Prague Philharmonia odpovídá na dotazy čtenářů Opery Plus 

Dobrý den pane Hrůšo, jak se za dobu vašeho působení u PKF – Prague Philharmonia tento orchestr podle vašeho názoru proměnil? Z pohledu posluchače tu proměnu vidím rozhodně ne malou, ale zajímal by mne váš názor… Předem děkuji za odpověď a přeji vám hodně dalších úspěchů. (Jan R.)

Dobrý den, Jane R., vaše zajímavá otázka se nesnadno zodpovídá na pár řádcích. Škoda, že jste se nerozepsal, jaká ta proměna je podle vás, když „ne malá“. Já bych osobně přímo neřekl, že se orchestr proměnil, ale spíš posunul. Rozhodně jsme rozšířili repertoárové pole působnosti – aniž jsme ztratili ze zřetele (novo)klasicistní základ menšího formátu, na kterém orchestr vznikl – zpravidelnili jsme nejen ve specializované řadě uvádění soudobé hudby, celkově se zvětšila flexibilita ansámblu. Orchestr se stal ještě otevřenější fenoménu mládí – ať už v dětských koncertech, jejichž byl v Praze průkopníkem a které se rozrostly, nebo v aktivitě kolem Orchestrální akademie PKF – Prague Philharmonia. I díky ní zůstává těleso stále nejen mladistvé, ale i mladé. Sám sezonu od sezony zaznamenávám v orchestru větší zkušenost a rychlost práce. Roste také jeho schopnost a náklonnost ke kritičnosti. A zralost. A konečně (kromě všech dalších jistě opomenutých věcí) se pozměnil název ansámblu. Děkuji vám moc za přání a i já vám přeji vše dobré!

Dobrý den, nedávno jsem zaznamenala na Opeře Plus článek o obnovené premiéře Carmen v Glyndebourne, kterou jste dirigoval. Jak dlouho tam trvají zkoušky? Jak hodně tam mluvíte do obsazení? A co dalšího tam chystáte? (Vlasta, Praha)

Dobrý den, Vlasto, zkoušky v Glyndebourne jsou na poměry v operním světě úžasně důkladné – trvají u zcela nových premiér dobrých šest poctivých týdnů, u „revivalů“ (jakým byla naše letošní Carmen režiséra Davida McVicara, která byla poprvé uvedena roku 2002) o něco málo méně; nikdy však kratší dobu než měsíc. Do obsazení mluvím částečně – v domě existuje funkce zvaná „casting consultant“ a tento muž (momentálně Pal Christian Moe, který pracuje zároveň pro Bavorskou operu v Mnichově) je spolu s managementem divadla, který přijímá jeho doporučení, tím hlavním, kdo takříkajíc navrhuje dirigentovi obsazení ke schválení a konzultaci. Dirigent však může projevit svá přání, ke kterým se přihlíží, a samozřejmě přinést doporučení. Osobně v Glyndebourne chystám pro příští rok Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky (v režii Melly Still).Dobrý den pane Hrůšo, ve vašem dosavadním profesním životopise na stránkách PKF – Prague Philharmonia mě zaujala informace, že jste se v roce 2011 stal designovaným hudebním ředitelem Královského dánského divadla v Kodani, ale že jste na tuto pozici z vlastního rozhodnutí z důvodu vážných koncepčních neshod s administrativním managementem hned následujícího roku rezignoval. Můžete trošku blíže popsat důvody tohoto vašeho rozhodnutí? Do jaké míry souviselo toto rozhodnutí se současným trendem tak zvané režisérské opery? A jak se obecně stavíte k tomuto pojetí, které často vůbec nerespektuje původní záměry autorů hudby a libreta? (JB)

Dobrý den. Máte správné informace – až na to, že jsem v Kodani dokonce ani nenastoupil, odstoupil jsem ještě dříve, než se měl začít můj post fakticky naplňovat. Je to dost složité téma, které jsem již svým způsobem odsunul do minulosti. Co dnes vím je to, že jsem celkově rád, že jsem se oním hudebním ředitelem v Kodani nakonec exekutivně nestal – byť počáteční výhledy byly nadějné a krásné (a měl jsem tam úžasnou podporu). Nemělo to prostě být. Šlo o celkové umělecké směřování této opery, jež měl spolu se mnou vytvářet nový intendant (umělecký šéf), britský režisér Keith Warner.

Přišel do toho domu s vizí, se kterou byl předtím vybrán a angažován, aby posléze zjistil, že jeho administrativní boss, shodou okolností někdejší ministr financí Dánska v jedné z minulých vlád (který byl mimochodem „do roka a do dne“ od zde popisovaných událostí odvolán), mu „háže všemožné klacky pod nohy“; tento člověk nebyl absolutně schopen pochopit umělecky progresivnější náhled Keitha Warnera – nadto náhled, který nevyznává rutinní tradici (zejména tu byrokratickou). Už tato situace sama byla nepříjemná, do toho všeho však posléze přišly ještě necitlivé a razantní škrty dánské vlády v kultuře. Postihly operu dosti tvrdě. Toto chtěl onen administrativní ředitel řešit pro mě nepřijatelným způsobem (skupinovým propouštěním umělců, „osekáním“ repertoáru na ty nejzaručenější a nejtradičnější kusy, naopak však při zachování veškerých požitků a množství byrokratického aparátu a tak dále).

Keith Warner po několika měsících snah vyhodnotil, že v této situaci nelze pracovat, aniž by došlo k hrubým kompromisům v celé jeho – naší umělecké koncepci. Plně jsem se za něho postavil (a naopak jsem odmítl do budoucna spolupracovat s náhražkovým a pro mě neschopným „novým“ managementem) a podmínil jsem svůj nástup podle smlouvy udržením Warnerovy osobnosti v uměleckém čele opery. Přestože se většina hudebních složek zdála být na naší straně, vzápětí podlehla mimo jiné nátlaku administrativy (hrozbám propouštění a podobně). S „režisérismem“ můj odchod nijak nesouvisel.

Vaši otázku na věc přístupu režisérů nedovedu asi generálně zodpovědět, aniž bych paušalizoval. Pokud ony vámi zmíněné věci režisér nerespektuje skutečně vůbec, nesnáším to (i když je jeho koncepce superoriginální). Většinou jde ale o jakýsi mix respektu a nerespektu – a pak závisí na síle myšlenky, obrazivosti a inteligence (a dalších věcech), do jaké míry to přijmu – případ od případu. Nejsem pro pouhou netvůrčí „realizaci“ díla, ale souhlasím s vámi (jak předpokládám), že bazální rozměr služby dílu (jak v liteře, tak v emocích a tak dále) je alfa a omega kvality. Zatím jsem měl osobně na režiséry spíš štěstí – poznal jsem na vlastní kůži kvalitnější i méně kvalitní pojetí, ale ještě ne nějaké přímo „zločinecké“ či stupidní.Dobrý den, dost mě mrzí váš přechod z PKF – Prague Philharmonia na post stálého hostujícího dirigenta v České filharmonii. Jaké k tomu máte důvody? Navíc myslím, že vedle osobností typu Jiřího Bělohlávka i Manfreda Honecka tam rozhodně tolik možností jako u PKF – Prague Philharmonia mít nebudete. Přeji vám vše dobré a mnoho dalších úspěchů! (Václav L., Liberec)

Dobrý den, Václave L., mrzí mě, že vás můj „přechod“ (jak jste to vyjádřil) mrzí. Chtěl bych v této souvislosti upozornit na to, že se nejedná o symetrické posty. V PKF – Prague Philharmonia jsem byl šéfdirigentem, v České filharmonii budu stálým hostujícím dirigentem. Proto nejde o „přechod“, jakkoli si pozvání do České filharmonie vážím. Další věc, kterou bych chtěl ozřejmit, je to, že fakt, že se stanu tímto hostem v České filharmonii prakticky ihned po ukončení šéfovské pozice v PKF – Prague Philharmonia, je shoda časových okolností, které jsem se pouze nebránil. Jinými slovy: byl bych svoje působení v PKF – Prague Philharmonia ke konci této sezony ukončil tak jako tak, nehledě na nabídku z České filharmonie (v téže pozici jako v České filharmonii jsem toho času mimochodem taky v Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra).

Odůvodnit bych měl v osvětí vaší otázky relevantně tedy spíše odchod z PKF – Prague Philharmonia, nikoli příchod do České filharmonie. A tento odchod jsem v situaci vzájemné harmonie sám navrhl. Jsem přesvědčen, že po zhruba třinácti letech víceméně stálé spolupráce (která navíc jako taková zcela nekončí!) to byl správný krok, aby nenastala rutina a jakékoli neblahé „zapouzdřování“. Myslím si, že jak orchestr, tak já potřebujeme jít dál. Je to přirozené. Kromě tohoto obecného důvodu existují i další, méně podstatného rázu. Možností mám v nejrůznějších svých činnostech opravdu mnoho, v tom není žádný problém. Ještě jednou však s vaším dovolením zdůrazním dvě věci: z PKF –  Prague Philharmonia odcházím v harmonii (mám ji ze srdce rád) a budu s ní, jak obě strany doufáme, nadále spolupracovat. Díky za vaše přání!

Který repertoár je vám nejbližší a proč? Měnilo se to nějak léty? Přeji hodně dalších pěkných koncertů! (JS., Brno)

Dobrý den, JS., mám-li to brát tak trochu intuitivně, dalo by se říct, že česká hudba romantického slohu (ona linie Bedřich Smetana – Antonín Dvořák – Leoš Janáček – Josef Suk). Nedovedu už ale rozpoznat, jestli je mi blízká toliko z podstaty, nebo zda se mi přiblížila tím, že jsem k ní jako mladý český adept dirigování přirozeně tíhl a byl jí obklopen. Léty se mé inklinace a sympatie spíše rozšiřovaly. Jako elév jsem kromě výše zmíněného prožíval hlavně středoevropskou klasiku (Wolfganga Amadea Mozarta, Ludwiga van Beethovena) a romantiku (Franze Schuberta, Roberta Schumanna, Johannese Brahmse, Gustava Mahlera – a v této linii mnohé další), a snad podobně výrazně i ruskou hudbu (od Petra Iljiče Čajkovského po Igora Fjodoroviče Stravinského), později (jistě i s bližším poznáváním jiných zemí) jsem teprve do větší hloubky pronikl do hudby (nejen) francouzské, italské, anglické nebo americké.

A celkově víc do dvacátého století – a vlastně i do hudby předklasicistní (byť tam hlavně jako nadšený posluchač). Zajímavé je, že soudobá hudba mě zajímala od počátku, jen se vůči ní stávám postupně spíš kritičtějším. Přesto zde cítím jako svoji povinnost provádět i věci, které se mi na první pohled (či poslech) nejeví jako „vlastní“. Patří to, myslím, k principu této disciplíny. Děkuji pěkně za přání a těším se na setkání s vámi v sále!Dobrý den pane dirigente, nejsem zdaleka sama, komu se ale opravdu vůbec nelíbí nový název vašeho orchestru PKF – Prague Philharmonia. Vždyť jste český orchestr, tak proč proboha cizí název??? A co to je vůbec za řeč? Velmi mě to mrzí. (Květa Hanousková, Praha)

Dobrý den, paní Hanousková. Nezbývá mi říct, že je mi opravdu líto, že jste rozmrzelá. Důvodem pro tuto volbu – schválenou napříč institucí – byl existující totální zmatek v nazývání našeho orchestru v zahraničí. A pak také fakt, že v Čechách beztak dominovalo označování tělesa jako „pékáef“, případně „pékáefka“, málokdo (kromě oficiálních médií – a i tam často docházelo ke komolení) kdekoliv vyslovil plný název „Pražská komorní filharmonie“ (který je ostatně příliš dlouhý). Nebyl jsem u toho, když došlo před léty k ustálení anglické podoby názvu PKF coby „Prague Philharmonia“. Ono slovo „philharmonia“ je v anglicky mluvících oblastech zažité jako poměrně elegantní ekvivalent delšího „philharmonic orchestra“.

Máloco může být pádnější než dvojslovné „Prague Philharmonia“. Tento titul v anglicky mluvících oblastech od začátku fungoval znamenitě – zejména také proto, že explicitní uvádění slova „chamber“ v našem původním anglickém názvu „Prague Chamber Philharmonic Orchestra“ (jak nemožně dlouhé!) se stalo na našich zahraničních koncertních cestách, na kterých jsme byli víc a víc žádáni, abychom hráli docela nekomorní skladby, matoucím a nesmyslným. Žádali jsme soustavně všechno zahraničí, aby používalo toliko tento název „Prague Philharmonia“, ale dokud existoval v užívání ve veškerých našich materiálech český pojem „Pražská komorní filharmonie“, cizí země jej prostě navzdory našim vybídkám neustále překládaly do nejrůznějších podob typu „Prager Kammerphilharmonie“ či dokonce právě i v angličtině „Prague Chamber Philharmonic“, někteří lidé si nás pletli s „Prague Chamber Orchestra“ a tak dále.

Rozhodli jsme se tomu tedy – navzdory očekávané jisté míře nelibosti v tradičnějších českých kruzích, která je jen přirozená – udělat přítrž, zachovat zaužívanou zkratku „PKF“, kterou stejně v Čechách orchestr nejčastěji nazýváme, a připojit teď již jediný stručný, dvojslovný anglický (toť odpověď na původ jazyka – alespoň v druhé části názvu) titul „Prague Philharmonia“. Osobně jsem si na tuto změnu také musel zvykat, ale trvalo mi to opravdu jen krátkou dobu. Nezbývá mi než věřit, že si zvyknete i vy, a pokud ne, že nám i přesto zůstáváte a zůstanete nakloněna.

Vážený pane dirigente, jste znám nejen jako dirigent orchestrální tvorby, ale věnujete se i tvorbě operní. Jaký je váš názor na koncertní provedení oper a nemyslíte si, že se mu naše orchestry nevěnují dostatečně? Loňská provedení Dvořákovy operní prvotiny Alfréd nebo Martinů opery Čím lidí žijí jsou přitom podle mě dobrými příklady toho, že tato forma provedení může mít (zejména u méně známých oper) značný potenciál. (Honza B.)

Vážený Honzo B., děkuji za váš dotaz. Ano, souhlasím s vámi, zejména tam, kde je šance v koncertní podobě lépe dostát hudebním kvalitám děl, a u ne tak často uváděných titulů. A pak jsou opery, jež mají skvostnou hudbu a trapné libreto. Takové se na koncertní pódium přímo hodí. Před pár týdny jsem v Londýně (Philharmonia Orchestra) dirigoval od Modesta Petroviče Musorgského Borise Godunova (to není ovšem před chvílí zmíněný případ slabého libreta!) v „poloscénické“ verzi (s náznaky herecké akce, prací se světly, titulkovacím zařízením, kostýmovou symbolikou) a byl to úchvatný zážitek pro nás všechny – na obou stranách hrany pódia. Podobně uspokojující dramaturgický počin pro mě byl (navzdory částečně neideálnímu obsazení tehdy) Fidelio Ludwiga van Beethovena s PKF – Prague Philharmonia na Pražském jaru. Souhlasím s vámi, že by koncertních provedení oper u nás mohlo přibýt, je to však dosti drahá záležitost. To je klíč k tomu, proč jich nezažíváme víc. Třeba se toho nějaký osvícený mecenáš ujme. Budu jedině rád.Dobrý den pane Hrůšo, proč vůbec odcházíte z PKF – Prague Philharmonia? Pokud vím, žádné nové stálé závazky vám v poslední době nepřibyly. Docela také lituji, že v Národním divadle aspoň občas nedirigujete Rusalku, kterou jste tam nastudoval. Z jakého důvodu? A nemáte v plánu v tuzemsku nějakou další operu? (HŠ)

Dobrý den, milá či milý HŠ, pokusil jsem se vyjádřit své důvody k odchodu z PKF – Prague Philharmonia (který plným odchodem odtamtud ani není, jen přestávám být šéfdirigentem!) v jedné z jiných odpovědí na tomto foru. Nastal k tomu zkrátka čas. Závazků mám opravdu mnoho. Co se týká těch závazků stabilnějších či přímo šéfovských, tak to, že nejsou v současnosti hmatatelné, neznamená, že se o nich nejedná. Zajímavá je pro mě osobně část vaší otázky o nedirigování Rusalky. Ptáte se po důvodu. Je jím pro mě osobně předně systém, ve kterém Národní divadlo (a u nás nejen ono) funguje.

Každé živé umělecké dílo (hudební interpretaci nevyjímaje) je potřeba oprašovat, má-li být po delší době v detailech k poznání. A pro to nebyl prostor. Abych byl férový, musím říct, že důvodem byla i má zaneprázdněnost. Zhruba ve třetím roce běhu naší Rusalky (do té doby jsem se snažil s produkcí udržovat pravidelný kontakt, byť jsem si za Rusalkou v Národním divadle občas „odskakoval“ ze značné dálky, jednou doslova mezi Čínou a Japonskem) jsme prostě narazili na to, že nejsem schopen vzhledem k ostatním svým dirigentským pozváním být přítomen aspoň na pro mě přijatelném počtu repríz, aby mé setrvání vůbec dávalo nějaký smysl. Bohužel je plánování Národního divadla (stejně jako plánování našich divadel obecně) v porovnání s během mezinárodní operní (i koncertní) scény opravdu výrazně pozadu. To je velký problém.

Nebylo (a není) možné, abych čekal s velkými „okny“ ve svém kalendáři na to, až se dá v českém operním divadle dohromady hrací plán. Přitom se domnívám, že by to vše šlo dělat lépe. Chci být ale spravedlivý a dodat, že obecně je pro mě dirigování opery (milovanou!) menšinou umělecké činnosti, a mám-li již pozvání k realizaci dvou či tří operních titulů v každé sezoně, jsem tak nejspokojenější. Momentálně v tuzemsku žádné operní plány nemám (budu vystupovat ve Vídni, Frankfurtu, Glyndebourne a Madridu). Úplně hlavním důvodem pro to není ovšem opravdu principiálně nic z toho, co jsem výše popsal. Vždycky lze o čemkoli jednat a na účinkování například v Národním divadle opravdu rád vzpomínám (byť byla práce na naší Rusalce v daném systému pro mě osobně často nesnadná). Žádné takové jednání však momentálně neprobíhá. Třeba se to změní.

(Mimochodem ještě poznámka na okraj: fakt, že se na divadelních vývěskách i po létech nekontaktu s tím, kterým dílem uvádí jméno dirigenta hudebního nastudování, mi vždy přišel problematický. Buď se dirigent o dílo stará, a pak má být jeho jméno uvedeno, nebo nikoli – ať už jsou důvody jakékoli, a pak nemá smysl si na vývěsce číst, že třeba za onu Rusalku v Národním divadle z roku 2009 ještě i v roce 2015 „zodpovídá“ Jakub Hrůša, který do orchestřiště Národního divadla přitom nevkročil čtyři či pět let. Již kolikrát se mi stalo, že mi nějací lidé v cizině tvrdili, že mě tehdy a tehdy zažili dirigovat na návštěvě Prahy v Národním divadle Rusalku – a já tam přitom zaručeně nebyl. V programových brožurách to jistě uvedeno být má, ale na vývěskách to mate, i když je tam níže uveden i „dirigent“ – to je dirigent toho večera. Toť můj osobní názor. Vím však, že nejsem sám, kdo si to myslí.)Dobrý den, ráda bych se zeptala, jaké koncerty vás v příští sezoně u nás doma i venku čekají? (Věra)

Dobrý den, Věro, srdečně vás zdravím. Čeká mě toho opravdu mnoho. Prakticky každý týden je to koncert někde jinde. Přesto vám chci odpovědět, tak aspoň vyberu, co mi namátkou připadne důležité: Dvořákova Praha s Českou filharmonií a Piotrem Anderszewským, koncerty s Bamberskými symfoniky, debut v Royal Concertgebouw v Amsterdamu (s Frankem-Peterem Zimmermannem) či ve Filharmonii La Scala, historicky první nastudování Janáčkovy Věci Makropulos ve Vídeňské státní opeře, návraty do Los Angeles Philharmonic, Philharmonia Orchestra, symfonických orchestrů v Baltimoru, Seattlu, Sydney či Melbourne, v Paříži uvedu s Orchestre philharmonique de Radio France (a cellistou Johannesem Moserem) dvojici programů věnovaných Bohuslavu Martinů (v souvislosti s jeho učiteli – jeden s Albertem Rousselem, druhý s Josefem Sukem – a Igorem Stravinským), poprvé pojedu do St. Louis Symphony – no a následně proběhnou dvě operní nastudování: Triptych Giacoma Pucciniho ve Frankfurtu a Příběhy lišky Bystroušky v Glyndebourne.

Dobrý den pane Hrůšo, jak moc jste měl možnost zasahovat do výběru vašeho nástupce u PKF – Prague Philharmonia a co jeho plánům i podobě nové sezony pod jeho vedením říkáte? V čem se jeho přístup k orchestru a repertoáru bude od toho vašeho lišit a v čem bude naopak stejný? (SB)

Dobrý den, SB, děkuji za váš dotaz. V čem se přístup Emmanuela Villauma k PKF – Prague Philharmonia a k repertoáru bude lišit nedovedu já osobně přesně říct – to se ukáže. Myslím, že jeho dramaturgická orientace bude bezpochyby odlišná, dá se jistě čekat, že aspoň o něco méně zaměřená na českou tvorbu a více na tvorbu francouzskou (byť Emmanuel Villaume pochopitelně zdůrazňuje, že to není jeho jediný zájem, a já mu to věřím). Myslím (jak jsem také pochopil ze všech jeho dosavadních vyjádření), že se bude samozřejmě snažit zachovat vše dobré, co v PKF – Prague Philharmonia dosud vzkvétalo. Do výběru svého nástupce jsem nezasahoval, ale samozřejmě jsem jej konzultoval a v případech, kdy jsem byl o to žádán, komentoval – a to pozitivně. Myslím, že k orchestru v Emmanuelově osobě přichází dirigent odlišného typu v nejzralejším uměleckém věku, který si váží kvality PKF – Prague Philharmonia a hodlá k ní maximální měrou přispět podle svého přesvědčení a schopností. Je to navíc sympaťák a orchestr ho velmi uznává. To je vynikající startovací bod. Přeji jim jen vše dobré!

Za čtenáře Opery Plus děkujeme za odpovědi.

Vizitka:
Jednoho z nejvýraznějších představitelů mladé české dirigentské generace Jakuba Hrůšu (*1981 v Brně) zařadil světový časopis Gramophone v roce 2011 mezi deset mladých světových dirigentů, kteří mají před sebou hvězdnou budoucnost. Po vystudování gymnázia v Brně absolvoval roku 2004 Akademii múzických umění v Praze, mimo jiné pod vedením Jiřího Bělohlávka. V současné době zastává post šéfdirigenta PKF – Prague Philharmonia (dříve Pražské komorní filharmonie).

Již v osmnácti letech výrazně uspěl v mezinárodní dirigentské soutěži Pražského jara a mezi roky 2002 a 2005 byl asistentem šéfdirigentů České filharmonie Vladimira Ashkenazyho a Zdeňka Mácala. Od počátku sezony 2005-2006 působil jako šéfdirigent Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně a stal se asistentem šéfdirigenta Orchestre philharmonique de Radio France. Od sezony 2008-2009 působí kromě PKF – Prague Philharmonia také jako hudební ředitel Glyndebourne on Tour a hlavní hostující dirigent Tokijského metropolitního symfonického orchestru.

Jakub Hrůša doposud vystoupil opakovaně s mnoha významnými orchestry světa, jako například s The Cleveland Orchestra, The Philharmonia Orchestra, London Philharmonic, lipským Orchestrem Gewandhaus, Českou filharmonií, rozhlasovými symfoniky v Paříži, Berlíně, Stuttgartu, Kolíně nad Rýnem, Hamburku, Helsinkách či Stockholmu, pro stabilní spolupráci získal filharmonie a symfonické orchestry v Tokiu, Osace, Hongkongu, Soulu, Sydney, Melbourne, Washingtonu, Houstonu, Dallasu, Seattlu, Cincinnati, Ottawě, Amsterdamu, Rotterdamu, Lucemburku, Barceloně, Lisabonu, Lyonu či doma Českou filharmonii, Filharmonii Brno a Janáčkovu filharmonii Ostrava. Mnohokrát vystupoval na prestižních festivalech v Česku i v zahraničí, v roce 2010 zahájil s PKF jako druhý nejmladší dirigent v historii Pražské jaro.

Jakub Hrůša pravidelně a úspěšně účinkuje také na operním poli. Mimo téměř každoroční aktivity v anglickém Glyndebourne (kde dirigoval postupně Carmen, Dona Giovanniho, Utahování šroubu, Bohému a Rusalku) a opakovaná vystoupení v Národním divadle v Praze (Příhody lišky Bystroušky, Rusalka) nastudoval Massenetova Werthera v Hongkongu a Musorgského Borise Godunova v Královském dánském divadle v Kodani. V tomto prvním operním domě Dánska se v roce 2011 stal designovaným hudebním ředitelem, na tuto pozici však z vlastního rozhodnutí z důvodu vážných koncepčních neshod s administrativním managementem hned následujícího roku rezignoval.

Jakub Hrůša natáčí pro nahrávací společnost Supraphon. Všechny jeho dosavadní kompaktní disky se setkaly s mimořádně kladnou kritickou odezvou, přičemž nejlépe si stojí živý snímek Smetanovy Mé vlasti s PKF – Prague Philharmonia z Pražského jara 2010. V nadcházejících sezonách jej čekají debuty s Los Angeles Philharmonic, s rozhlasovým orchestrem ve Vídni a s Wiener Symphoniker, s filharmonií v Oslu, s Ruským národním orchestrem, Toronto Symphony Orchestra, Baltimore Symphony Orchestra, stane se garantem uvedení celého cyklu koncertů s The Philharmonia Orchestra v Londýně, nastuduje Janáčkovu Její pastorkyni s Karitou Mattilou ve Finské národní opeře, Dvořákovu Rusalku v Opéra National de Paris, Pucciniho Triptych ve Frankfurtu či Carmen v Glyndebourne. S PKF se pak chystá na mnohá zahraniční turné.
(Zdroj: PKF – Prague Philharmonia)

www.jakubhrusa.com

Foto Pavel Hejný