Ptali jste se: Pavel Drábek & Tomáš Studený

redakce, 31.07.2014 0:00

Umělecký vedoucí Ensemble Opera Diversa Pavel Drábek a režisér souboru Tomáš Studený odpovídají na otázky čtenářů Opery Plus

Už několikrát jsem viděla vegetariánského Démona, který včetně vaření nemá chybu a je z celé Ensemble Opery Diversy bezkonkurenční! Chystáte něco nového podobného? (Ála, Brno)

Tomáš Studený: Díky, Álo, rád bych vás potěšil, ale musím přiznat, že zatím žádná naše nová věc nebyla nic moc podobná něčemu předtím, takže popravdě – sám se nechávám kolikrát překvapit. 🙂 Jestli jste ještě neviděla Ponavu, tak určitě zkuste, i když to je z úplně jiného soudku. Na podzim bude nová hra s písněmi Leviatan na motivy prózy Josepha Rotha – to je zatím trochu neznámá, a na jaro chystáme obnovenou premiéru starší opery Společná smrt milenců v Šinagawě (premiéra 2009), ta má ale také úplně jinou poetiku. Je to tedy hozená rukavice autorům…

Pavel Drábek: Díky za pochvalu, to máme velkou radost. Démon nás všechny dost překvapil. Když jsme ho psali a tvořili, tak jsme jen měli jistotu jednu, totiž že je to střelené. Že se z toho stalo tak oblíbené a hojně navštěvované představení, je samozřejmě velké zadostiučinění. Při psaní se snažíme vždy zahrát na nějakou strunu, která snad bude s obecenstvem rezonovat – ať už je to komedie, nebo vážněji laděná věc. Snažíme se také žánry střídat – jednou lehčí múza, jednou vážnější, ale rozhodně z toho nechceme dělat železné pravidlo. Často je to tak, že je opera o tom, co nám zrovna tak nějak nejvíc leží na srdci – a tak to bylo i u Dýňového démona. To se týká obsahu, ten je u Démona podle mého velice závažný. Poetika představení je pak věc jiná, ta může být rozverná, nebo naopak vážná.

Naše zatím nejnovější opera Ponava (Zmizelé řeky) hraje na notu temnou a já se osobně velice těším, až se představení pořádně usadí – tak jako třeba právě Dýňový démon – a rozezní se naplno. Rozhodně to nebude dožínkový Démon, ale je to také ryvná duchařina. Leviatan bude asi v podobném stylu jako Everyman čili Kdokoli – intimní hra se zpěvy, kde je sice hodně komedie (a Everyman je komediantské představení), ale zároveň jsou to smrtí tance. Co bude dál, je velká neznámá… Máme s Ondřejem v plánu dvě větší opery, jednu podle Cervantesova Dona Quijota, druhou podle románu Stefana Heyma Zpráva o králi Davidovi. Jaká bude poetika těchto představení, je také ve hvězdách.

Tedy v kostce: něco podobného, jako je Démon, neplánujeme. Ale něco podobně živelného ano.Jak jste spokojeni s podmínkami pro práci Ensemble Opera Diversa? (BK)

Tomáš Studený: Momentálně je situace relativně dobrá, řekněme uspokojivá, permanentní napětí a stres patří v naší branži ke standardu, tak si nechceme stěžovat. Velmi nám v poslední době pomohla partnerská spolupráce s Národním divadlem Brno a většina produkcí se tak může odehrávat v Redutě, což je skvělé a nejen to. Vypracovali jsme se myslím v celkem respektovaný soubor. Nejvíce se momentálně potýkáme s problémy, jak naše fungování kvalitně personálně zabezpečit. Všichni z vedoucího týmu Diversy jsme velmi zaneprázdněni povinnostmi, zaměstnáními, rodinami a tak dále. A někoho zaměstnat na organizační a produkční činnost si nemůžeme dovolit, nemáme na to zdroje (zatím). Naše činnost stále progreduje, ale na to, dělat to celé ve volném čase a z nadšení, už docházejí síly a časové možnosti. Umělecky jsme se profesionalizovali už před časem a řekl bych, že celkem úspěšně, teď zbývá ta organizačně produkční sféra. Hledáme usilovně cestu, jak najít do týmu schopné lidi a jak je hlavně zaplatit.

Pavel Drábek: Máme velkou radost z podpory, které se nám dostalo od Národního divadla Brno. Nový ředitel Martin Glaser už se s námi sešel a zdá se, že obě strany stojí o větší a hlubší spolupráci. Jinak divadlo – jak se říká – musí být neustále v krizi a v nedostatku, jinak se přestává snažit. Ovšem i ten nedostatek musí mít svou míru, že…

Dobrý den, má váš soubor na programu také nějaké představení pro starší generaci? Jsme vděční návštěvníci oper, ale zatím nikdy, když jste hráli v Praze, jsme nenašli odvahu na vás jít. (Balounovi, Praha)

Tomáš Studený: My se nesnažíme, alespoň jsem o tom přesvědčen, úplně cíleně mířit na nějakou konkrétní věkovou skupinu. Pokud někam cílíme, tak snad jen na diváky, kteří budou přístupní a vnímaví. Když se podívám do publika, tak vidím povětšinou velmi různorodou společnost od seniorů přes střední generaci po studenty i děti občas. Možná nechceme být úplně staromilští, ale rozhodně ne ani pubertální. Snažíme se být mladí duchem, aspoň, a v to tak nějak tajně doufáme… 🙂 Muziku a divadlo se snažíme ale brát velice vážně, sebe už tolik ne. Určitě tedy seberte odvahu, a až budete mít příležitost, moc rádi pro vás budeme hrát a zpívat. Věřím, že mi pak dáte za pravdu, že odvaha je to poslední, čím je třeba se na Diversu vyzbrojit.

Pavel Drábek: Tak to určitě přijďte. Činnost Diversy – ať už je to opera, nebo jsou to koncertní programy – je veskrze přístupná… A jak říká Tomáš Studený, rozhodně nejen pro mladé. Já to osobně pokládám za jeden z největších našich úspěchů, že jsme sociálně „zdraví“ v tom smyslu, že naše obecenstvo sestává ze všech skupin kulturní veřejnosti.Dobrý den, pane Drábku, chystáte něco podobného, jako byl váš kontroverzní a tolik diskutovaný překlad Dalibora? Kdybyste ho dělal dnes, bylo by v něm něco jinak? (Zdena F., Olomouc)

Pavel Drábek: Milá paní Zdeno, děkuji za otázku. K Daliborovi se v myšlenkách hodně vracím a jsem velice vděčný za příležitost, kterou jsem tehdy dostal od režiséra Michaela Taranta, ředitelky Ludmily Machytkové a šéfdirigenta Tomáše Hanáka. Popravdě bych rád Dalibora s novým libretem viděl znovu inscenovaného. Myslím, že to byl dobrý krok, jak zrušit jistou mrtvolnost starého operního repertoáru. Jinak něco podobného připravujeme s režisérkou a scénografkou Pamelou Howard: jedná se o uvedení nádherné a tak trochu jiné opery, Šarlatána od Pavla Haase. Ta v českých zemích – k velké hanbě všech českých operních domů! – nebyla od prvního uvedení (1938), které předčasně zakázali nacisti, znovu nastudována. S Pamelou máme připraven anglický překlad a Ondřej Kyas pracuje na komorní orchestraci – čekáme jen na onu příležitost. Šarlatán se měl u nás uvádět několikrát a vždycky někdo zbaběle couvl.

Kromě toho se rád zúčastním pokusů, jak operu přivést k většímu účinku a k větší životnosti. Jak uznávám klasické opery, tak si zároveň myslím, že je možné vytvořit něco podobně krásného pro naši dobu, aniž bychom se museli utíkat k těmto starožitnostem.

Dobrý den, v Praze se o Ensemble Opera Diversa moc neví – proč nejezdíte častěji? Mám pocit, že vašich představení je tady ještě míň než dřív. (DŘ)

Tomáš Studený: Dobrý den, má to více důvodů. Snažíme se sice usilovně hrát i mimo Brno a samozřejmě i v Praze. Je to ale složité, těžko hledáme partnery pro takovou produkci. Stabilně jezdíváme hrát na festival Opera, ale chápu, že jedno představení ob rok, to není moc. Když jsme sem jezdívali v dřívějších letech, tak se nám občas stávalo, že přišlo velice málo lidí – ono dělat v Praze propagaci z Brna není legrace, musíte se spolehnout na partnerského spolupořadatele a ten nemusí zafungovat vždy. Pamatuji si například, že hostování ve foyer Nové scény Národního divadla s Pickelheringem asi před dvěma roky byla po produkční stránce katastrofa, přestože jsme se snažili předejít všem možným komplikacím. Jenže pověření lidé z Národního divadla se na většinu domluvených věcí totálně vybodli. Naštěstí festival Opera funguje naprosto spolehlivě a skvěle, to je zase radost přijet. Další důvody souvisejí i částečně s tím, co jsem zmiňoval výše, například když naplníme naši sezonu produkcí v Redutě, už nezbývá na zájezdy. Stále se ale snažíme, momentálně například jednáme s Divadlem J. K. Tyla o možnosti zahrát Dýňového démona v Plzni v komorní scéně a do Prahy se chystáme v zimě na festival Opera 2015 s novinkou s názvem Ponava (Zmizelé řeky).

Co chystáte nového? Posunete se jednou k nějakému vážnějšímu nebo dramatičtějšímu formátu? (Tomáš)

Tomáš Studený: Já myslím, že pokud odhlédnu od duchovních skladeb Ondřeje Kyase, tak minimálně dvě závažnější opery už máme (Společná smrt milenců v Šinagawě 2009, Ponava /Zmizelé řeky/ 2013), což ze čtyř celovečerních (autorských) věcí není tak málo. Divácky je velká poptávka hlavně po komediích, tak se ty naše závažnější kusy nedočkávají tolika repríz. Nicméně, jak jsem už dříve zmínil, chystáme se na jaro 2015 v obnovené premiéře uvést Šinagawu a průběžně bychom rádi reprízovali i Ponavu (nejbližší uvedení chystáme na leden–únor 2015). Vedle toho poslední dobou vznikla adaptace původně rozhlasové hry Everyman čili Kdokoli, která také není pouze úsměvná, a právě v téhle linii her proložených písněmi chceme pokračovat a na letošní prosinec chystáme zrovna toho Leviatana, ostatně už tu o něm zaznělo. Z mého pohledu ale ani například Dýňový démon ani Pickelhering nejsou tak úplně legrácky, v obou těch operách (i ve většině minioper) je nějaký spodní proud, který je hodně niterný, dojemný a často i smutný nebo hořký. Pro mě osobně je třeba vrcholný závěr Démona, árie Majitelové, která získává zpět svého muže zcela nekomediálně – to je pro mě tak silné a tak pravdivé, a navíc tak fantasticky od Ondry zhudebněné, že zpravidla v těchhle momentech téměř bezděčně dosoluji nad pánví už prakticky hotový pokrm těsně před tím, než je servírován.

Dobrý den, docela by mě zajímalo, co si myslíte o způsobu a úrovni provádění opery u nás a taky o našem publiku? Mám pocit, že třeba oproti Německu nám už hodně dlouho bohužel ujíždí vlak. (Dan, Praha)

Tomáš Studený: Dovolím si malinko zateoretizovat. Je známo, že divadlo neexistuje bez diváka. Proto se nikdy nemůže rozvíjet bez ohledu na publikum a potažmo na celospolečenský vývoj, tak jak to mohou někdy jiné obory, kdy je génius objeven ex post. I ta nejprogresivnější scéna si ve své obci musí najít diváky, kteří její vývoj stíhají. To mi připadá pro střízlivé hodnocení naší situace a srovnávání se zahraničím poměrně podstatné. To, jak se dělá opera v Německu, je sice možná super, ale pro naše podmínky je to přímou cestou nepřenositelné. Že nám ujel vlak je pravda, ale nevidím jako řešení se zhlédnout u sousedů a zařídit si vlastní domácnost přesně podle nich. Nefungovalo by to. Měli bychom si podle mě především vyklidit nepořádek a hnůj, vydezinfikovat a vyléčit, a pak se zařizovat pomalu po svém. Bude to běh nadlouho, ale myslím, že už se pomalu rozbíhá.

Já třeba úplně ve všem trendy německé operní režie nevyznávám. Možností, jak dobře inscenovat operu, je moc… Všechny jsou ovšem na hraně lidských možností, a proto opravdu dobrých inscenací je relativně málo, úplně globálně. Naše scéna trpí především nezájmem. Operní publikum tvoří velice málo početnou a společensky (ekonomicky) nevýznamnou skupinu. Navíc je rozpolceno na řadu velmi ostře názorově vyhraněných skupin. My jednak potřebujeme tuto skupinu rozšířit o nové nepředpojaté diváky, to je zásadní investice, a jednak vytvářet tolerantní prostředí, v němž bude možno svobodně tvořit, diskutovat a sdílet názory i estetické hodnoty, aby se diváci nebáli otevřít se novému, aby se necítili podvedeni, když nedostanou to, co předpokládali, protože „se to tak správně dělá“. Aby pochopili, že divadlo je živá komunikace. Proto ale musejí také vymizet hochštapleři a všechen šlendrián, aby člověk byl na představení svědkem něčeho – ne nutně bezchybného, ale hraničního a skutečného.

Pavel Drábek: Mne osobně víc trápí nedostatek kuráže v českém divadle – v operním i činoherním. Zatímco studiová a nezávislá scéna je mnohdy nesmírně zajímavá, kamenná divadla se (až na velmi vzácné výjimky) stále vracejí k dávno vyzkoušenému a ověřenému. Že je to ovšem forma stagnace, je nasnadě. Znamenitých českých zpěváků je mnoho. Muzikantů také. Dirigentů, kteří by se mohli postavit vedle světových, máme také několik. Ale česká mentalita je sebetrýznitelská a neodvážná. Nejdřív je potřeba si někoho strašně moc ověřit, než dostane příležitost – nejčastěji i to ověřování necháme na někom ze zahraničí. Příznačný mi přišel výrok jednoho kolegy (šedesátníka) od divadla, který pravidelně připomínal, jak po válce ona velká generace dostala šanci – „a to jim bylo sedmadvacet nebo jednatřicet!“ – a zároveň on sám nikomu takovému skutečnou šanci nedal.

Mívám někdy pocit, že Diversa vlastně může fungovat i z toho nedostatku příležitostí – kdyby někteří z Diversantů dostali onu skutečnou šanci, tak bychom to asi mohli zabalit. Ostatně tak jsme „přišli“ o Ivanku Krejčiříkovou (Ivanku Rusko), která je nyní sólistkou v Curychu, a tak nějak přicházíme o Honzu Štávu a Lucii Kašpárkovou. Může to znít neskromně, ale kdyby někteří z těch tahounů v Diverse a podobných diverzantských souborech dostali skutečnou šanci jinde, tak by i ta česká opera mohla vypadat jinak.

Kam až to chcete s Operou Diversou dotáhnout? (Věnka)

Tomáš Studený: Chtěli bychom to dotáhnout do maxima – udělat ještě co nejvíc dobrých oper a koncertů, profesionalizovat se organizačně, přirozeně tendujeme k pokračování a progresi… Skvělé by bylo dostat se i někam ven. Na druhou stranu si myslím, že by Diversa měla jako správný generační spolek v pravý čas chcípnout, aby její myšlenka zůstala živá a aby nakazila jiné, kteří si budou dělat svojí generační a autorskou operu a muziku a divadlo. Aby se z ní jednou nestal institucionalizovaný moloch. Ale zánik přijde sám, ten si nikdy nepřejete… Ale jednou přijde.

Pavel Drábek: To je výborná otázka a my si ji klademe taky. Diversa teď vlastně neoficiálně a zcela bezděčně funguje jako studiová scéna Filharmonie Brno díky své orchestrální činnosti (už se několikrát stalo, že jsme uvedli repertoár, který o něco později nasadili filharmonici), a vlastně i jako studiová scéna Janáčkovy opery. Ta v Brně kdysi existovala – to byly ony miniopery za éry Václava Noska. Je vlastně na pováženou, že na toto české kulturní instituce málo myslí. Z vlastní zkušenosti vím, že v zahraničí se tomuto studiovému (a často experimentálnímu) typu činnosti v divadlech a filharmoniích věnuje značné množství pozornosti i financí. Bývá běžné, než se nasadí nějaká nová a v něčem inovativní inscenace, že se nejprve realizuje v malém měřítku – buď jako workshop, jako ukázka, nebo zkrátka jako komorní verze pro užší okruh obecenstva a blízkých přátel divadla. Stále žasnu nad tím, jak málo tyto průběžné přípravy divadla i orchestry dělají a jak nakonec strašně riskují. Mívám pocit, jako kdyby kulturní život byl žebřík, na kterém chybí většina příčlí – buď jste amatéři a začátečníci, nebo jste na kulturním Parnasu. Nic mezi tím. Mosty spáleny.

Dobrý den, viděla jsem váš soubor jen jednou v Praze (Palacký) a byla jsem docela příjemně překvapena. Tím spíš by mě zajímalo, jaký je o vaše představení zájem? Nechystáte u nás víc představení? (Dana Ř., Praha)

Tomáš Studený a Pavel Drábek: Děkujeme, v poslední sezoně jsme měli návštěvnost velmi dobrou, a to jak na operní představení, tak na orchestrální koncerty, a ohlasy v médiích jsou vesměs také příznivé. K těm chystaným věcem už toho bylo řečeno asi dost, dodám snad jen, že i ve spolupráci s autorem Palackého Milošem Štědroněm určitě chceme v budoucnu pokračovat a momentálně jednáme o dalším titulu, ale víc bych zatím neprozrazoval. O plánech na další představení v Praze už byla zmínka výše. S orchestrem jsme zatím v Praze byli jen jednou, což nás mrzí. Bylo to s krásným repertoárem, ale obecenstva jsme měli hanebně málo. Bez pozvání do vypěstovaného podhoubí kultura cestovat nemůže. Možná ale budete mít příležitost zajet na nějaký náš koncert nebo představení do Brna.

Za čtenáře Opery Plus děkujeme za všechny odpovědi.

Vizitky:
Pavel Drábek (1974) je zakladatel, libretista a umělecký vedoucí Ensemble Opera Diversa, kde spolupracuje se skladatelem Ondřejem Kyasem na (mini)operách.

Opery: Pickelhering 1607 aneb Nový Orfeus z Bohemie (2007), komediální komorní opera pro devět zpěváků a osmnáctičlenný orchestr; Společná smrt milenců v Šinagawě (2009), polovečerní poetická opera; Dýňový démon ve vegetariánské restauraci (2010), gastronomický gesamtkunstwerk pro Ensemble Opera Diversa.

Miniopery: Rýbrcoulova tůň (2003), krkonošská miniopera pro čtyři hlasy, hoboj, klarinet, housle, violu, violoncello (a cembalo); Metařka listí (2003), podzimní městská kantáta pro soprán, malý mužský sbor, flétnu, violu, violoncello a cembalo; Mluvící dobytek aneb Tajemné kosti (2004–2005), hororový minioperní triptych pro hlasy a čtyři nástroje (fl/ob, vla, cl, fg), s použitím textů Huberta Krejčího a Aleše Rolečka: Smějící se hlava, hororová kantáta pro dvě sóla a malý mužský sbor, Labe, hydrologická árie veletoku pro sólo a malý smíšený sbor, Mluvící dobytek, hororová miniopera pro sedm zpěváků; Japonský triptych (2006–2008), čtyři (nikoli tři) miniopery pro pár hlasů a čtyři nástroje; inspirováno tradiční japonskou fraškou kjógen (věnováno Jakubu a Terezii Tučkovým): Loupežnická nevěsta (8′), pro soprán a bas, podle kjógenu Jasemacu (viz záznam představení na YouTube), Listonoš aneb Krytí plemenné něvské maškarády (10′), pro soprán, baryton a bas (viz záznam představení na YouTube), Muž a žena v loďce (9′), pro soprán a bas, podle příběhu vypravěčského umění rakugo (viz záznam představení na YouTube), Zpívající ženich, pro tenor, bas a mlčící sopranistku, podle kjógenů Fukitori a Iwahaši.

Další práce: Everyman čili Kdokoli (2013), původní rozhlasová hra s písněmi Ondřeje Kyase; psáno pro Český rozhlas 3 Vltava (premiéra 23. dubna 2013; režie Hana Mikulášková, dramaturgie Hana Hložková); Everyman čili Kdokoli (2013), scénická verze rozhlasové hry, upravena a rozšířena pro Ensemble Opera Diversa (režie Tomáš Studený).

Operní libreto: Dalibor (2008), nové libreto k opeře Bedřicha Smetany pro Moravské divadlo Olomouc.

Překlady: Everyman (c1518; překlad 1997), pozdně středověká anglická moralita (vyšlo v Divadelní revui 1997/4 pod názvem Kdokoli); George Peele, Báchorka u krbu (The Old Wives Tale, 1595; překlad 1999), alžbětinská komedie (vyšlo v Divadelní revui 2008/4); Thomas Middleton, Yorkshirská tragédie (A Yorkshire Tragedy, c1606; překlad 1999), jakubovská tragédie (vyšlo v Divadelní revui 2008/2); Druhej lustšpíl pastýřskej (The Second Shepherds’ Play; překlad 2004), středověké anglické mysterium; Fraška o kádi (La farce du cuvier; překlad 2004), středověká francouzská fraška; překlad ve spolupráci s Petrem Christovem.

Tomáš Studený (1976) pochází z Českého Krumlova, města, místa, které oplývá jedinečným geniem loci. Po svojí první střední škole (překvapivě zdravotnické) se vrátil do mateřské školky, zhruba na rok, jako asistent učitele. Hrozně rád na to vzpomíná. V jeho nasměrování k opeře ale sehrály roli dva zásadní faktory. Jednak setkání s báječnou dámou a skvělou režisérkou Inge Švandovou-Kouteckou a jednak dvě profilové LP desky Petera Dvorského na polici vedle gramofonu u jeho prarodičů. Po školce tedy přišla vytoužená konzervatoř (v Českých Budějovicích), kde studoval zpěv (1996–2002) právě u profesorky Švandové-Koutecké a kde také v tamním operním studiu významně načichl divadlem. To se mu, jak se později ukázalo, stalo osudným. Brzy během studia začal pracovat jako sborista v opeře Jihočeského divadla, nebo hrál v ochotnickém souboru. Nakonec se přihlásil na operní režii na JAMU. Tam (2003–2008) vystudoval u vynikající režisérky Aleny Vaňákové. Na škole inscenoval mimo jiné jednoaktovku Antonína Tučapského Majitel pohřebního ústavu, Hry o Marii Bohuslava Martinů (v Opavě, ve spolupráci s kolegou Beno Blachutem) či sachsovskou operní frašku Zdeňka Zouhara Velká láska. Jako režisér také stál u zrodu dvacetiminutové animované opery Mluvící dobytek Pavla Drábka a Ondřeje Kyase (2006), což byla jeho první režijní spolupráce s Ensemblem Opera Diversa a zároveň bakalářský projekt na JAMU. S „diversáky” se ale seznámil už o něco dřív, na společném pracovišti v Českém filharmonickém sboru Brno, kde si během brněnských studií zpěvem zaopatřoval obživu. Vůbec první věc, na níž se v Diverse podílel (jako interpret postavy jednoho ze štamgastů), byla premiéra miniopery Mluvící dobytek v kavárně Spolek (2004). Podle ní pak vznikla ta zmiňovaná animovaná verze. I tohle setkání se tedy ukázalo jako osudové, a tak i po JAMU v Ensemblu Opera Diversa pokračoval a společně tak dal vzniknout dalším operním a minioperním produkcím jak z tvůrčí dílny Pavla Drábka a Ondřeje Kyase (Společná smrt Milenců v Šinagawě, Pickelhering 1607, Dýňový démon ve vegetariánské restauraci, Everyman, Ponava a další), tak i jiných autorů (Miloš Štědroň, Ivan Medek, Alois Piňos: Věc Cage a Václav Havel, Lukáš Sommer: Ela, Hela a stop, Miloš Štědroň: Palackého truchlivý konec).