Působivá Jenůfa v Görlitzu

  1. 1
  2. 2

Třísouborové divadlo Gerharta Hauptmana v Görlitzu (další jeho scéna je v Žitavě) má v repertoáru svého souboru hudebního divadla jenom málo operních titulů, převládají operety a muzikály. Je proto chvályhodné, že tam nastudovali Janáčkovu Jenůfu, přestože věděli, že to nebude až tak lákavý divácký titul třeba proti operám italským. Inscenace Jenůfy se objevila na zdejším jevišti již před dvěma lety, tedy právě po sto deseti letech od prvního uvedení tohoto stěžejního Janáčkova díla. Vypravil jsem se do Görlitzu na nedělní odpolední představení jen pár týdnů po premiéře, leč osud zasáhl v můj neprospěch: z důvodu onemocnění bylo představení na poslední chvíli odvoláno. Pak se Jenůfka samozřejmě hrála vícekrát jak na mateřské scéně, tak i na pobočné v nedaleké Žitavě. Svůj dluh tomuto představení jsem tedy splatil vskutku za pět minut dvanáct, návštěvou jeho posledního provedení. Z českých titulů jsem zde před deseti lety ještě viděl hudebně velmi kvalitní provedení Smetanovy Prodané nevěsty, kterou dirigoval náš Miloš Krejčí. Uvádím to také proto, že Mařenku tehdy výtečně zpívala umělkyně, která teď v Jenůfě ztvárnila Kostelničku.

Gerhart-Hauptmann-Theater Görlitz (zdroj plandata-goerlitz.de)
Gerhart-Hauptmann-Theater Görlitz (zdroj plandata-goerlitz.de)

K současné inscenaci Jenůfy v Görlitzu je nutno předeslat, že je třeba se smířit se skutečností, kdy na všech menších scénách v německy mluvících zemích se zpívá v němčině, a to většinou v překladu Maxe Broda. To sice pro české vyznavače tohoto Janáčkova díla pochopitelně ideální není, ale pořád lepší, než když na velkých divadlech někteří sólisté český jazyk leckdy komolí.

Režie se ujal generální intendant zdejšího divadla Klaus Arauner, zkušený režisér operních děl. Nesnažil se o žádnou extravagantní aktualizaci, ale povětšině srozumitelným výkladem a poutavě podával probíhající děj. Jeho výklad dobře doplňovala scéna a kostýmy Britty Bremer, která je v divadle také angažována. Její výtvarné pojetí je jednoduché, ale na relativně menším jevišti působivé. Základem jí navržené scény v prvním dějství je úhlopříčně položený veliký, bíle prostřený stůl ve tvaru kříže. Ten i celé jeviště pokrývá napadané zažloutlé listí.

Leoš Janáček: Jenůfa - Gerhart-Hauptmann-Theater Görlitz (foto Pavel Horník)
Leoš Janáček: Jenůfa – Gerhart-Hauptmann-Theater Görlitz (foto Pavel Horník)

Stařenku Buryjovku představuje sonorním hlasem korpulentnější, ale herecky výrazná Helena Köhne. Štíhlá vysoká Jenůfa mladé Patricie Bänsch, která je přední členkou souboru, jako by se jen rozezpívávala (vzpomínám na její vynikající Agátu v Čarostřelci). Oproti ní Laco hostujícího Kanaďana Keitha Boldta vypadá o dost starší, možná díky vyholené hlavě. Je poměrně dobře slyšet, ale vysoké tóny mu někdy dělají viditelně potíže. Zato velikým překvapením je bujarý Števa v podání vynikajícího mladého hosta, Brazilce Ewandra Stenzowského (v Riu de Janeiru zpíval Janka v Janáčkově Věci Makropulos). To by byl Laca! Výtečně byla rozehraná scéna s ním a rekruty, kdy základní hrací plochou i pro tancující páry (choreografie Dan Pellerg, Marko E. Weigert) byl právě onen křížový stůl. Vůbec celý, dosti velký smíšený sbor pod Manuelem Pujolem byl dobře sezpíván. Ji-Su Parkovi (rovněž stálý člen souboru) z Koreje jako Stárkovi překvapivě mohutně zaznělo jeho „Což pěkná je, až se z toho hlava mate…“. Tedy samozřejmě v němčině a s překládanými polskými titulky nad portálem (v Görlitzu středem města probíhá německo-polská hranice).

Po přestávce, podle mne v klíčovém druhém dějství příběhu, je onen veliký kříž zvednut a postaven mírně šikmo k jevištní sněhem pokryté ploše. Jediným kusem nábytku „světničky“ je černá židle. Veliký, částečně prosvícený kříž (vlastně spodní část stolu) je postaven téměř do kolmé polohy a pod ním pak vzniká větší prostor v identickém křížovém tvaru. Tato víceúčelová prohlubeň slouží také jako jakýsi úkryt nebo místo, ve kterém spí Jenůfka. Pěvecky a samozřejmě i herecky je stávající děj doménou dvou žen, Kostelničky a Jenůfy. Krásné Jenůfčině modlitbě k panence Marii, vroucně podané Patricií Bänsch kontrastuje s vysoce dramatickým výkonem Yvonne Reich, která vytvořila v Kostelničce skutečně po všech stránkách vynikající kreaci.

Leoš Janáček: Jenůfa - Yvonne Reich (Kostelnička) - Gerhart-Hauptmann-Theater Görlitz (foto Marlies Kross)
Leoš Janáček: Jenůfa – Yvonne Reich (Kostelnička) – Gerhart-Hauptmann-Theater Görlitz (foto Marlies Kross)

Je to nejen energická a despotická, ale zároveň stále přitažlivá žena. Pěvecky nemá umělkyně s náročným partem žádné problémy. Její hlas během doby potemněl a dosáhl expresivního výrazu. Jaký oborový posun od půvabné Mařenky z Prodané nevěsty! Před rozsvíceným křížem žehná kostelnička Lacovi a Jenůfce.

V posledním aktu překvapí drobné potůčky vody tajícího sněhu stékající po šikmé ploše jeviště. Chystá se svatba Jenůfy s Lacou, na scéně se objeví celý sbor i hlavní sólisté včetně aktérů menších rolí (z těch připomenu třeba fešnou Barenu v podání naší Alžběty Vomáčkové nebo Karolku Cristiny Piccardi i rychtáře Stefana Bleye). Děvčata chovají v náručí malá miminka a tancují s nimi. Kostelnička sedí schoulená v prohlubni pod křížem a ustrašeně pozoruje děj. Když je pak objeveno mrtvé dítě a je usvědčena z jeho zabití, kříž ji uzavírá v jejím hrobě. Laca s Jenůfkou vykračují do budoucnosti. Škoda, že takto dobrá inscenace má již svoje reprízy odehrány. Mimo již uvedené inscenátory a vokální umělce patří veliká chvála orchestru Neue Lausitzer Philharmonie (Nová lužická filharmonie) v čele s italským šéfdirigentem Andreou Sanguinetim. Podali velmi kvalitní výkon, s velkým citem pro interpretaci Janáčkovy hudby.


 

Hodnocení autora recenze: 75%

  1. 1
  2. 2

Související články


Komentáře “Působivá Jenůfa v Görlitzu

  1. Děkuji za obšírné zmínění této inscenace – od svých přátel (velkých ctitelů Janáčka) jsem slyšel už předem jen to nejlepší hodnocení této inscenace, jak hudebně vynikající a nesmírně emotivní byla. Myslím, že němčina není vůbec na škodu, zpěváci zpívají především pro tuzemské publikum, zpívají v jazyce, kterému dokonale rozumí a mohou pracovat s výrazem u každého jednotlivého slova. Čeština je nesmírně těžká, občas i zahraniční dirigenti nerespektují její zákonitosti a vedou orchestr tak, že zpěvák musí část věty „polknout“, aby se vešel do taktu. Což je mimochodem (dle mého názoru) případ uvedení Svatebních košil ve vídeňském Konzerthausu 3.6.2016. Ale abych příliš neodbíhal – díky za pěkou recenzi !

Napsat komentář