Putování Bohumila Čegana. 20 let od úmrtí tanečníka, choreografa i šéfa

  1. 1
  2. 2

Poslední červencový pátek, 29. července si připomeňme jednoho z tanečníků, kteří se významně zapsali do historie československého baletu v letech po roce 1945. Byl jím ostravský rodák Bohumil Čegan, od jehož smrti uplynulo letos dvacet let.

Bohumil Čegan (foto archiv ND Brno)
Bohumil Čegan (foto archiv ND Brno)

Bohumil Čegan by letošního 15. srpna oslavil své pětadevadesáté narozeniny. Tančit začal ve svém rodném městě, krátce poté, co se do Ostravy v roce 1938 vrátil někdejší žák Achilla Viscusiho Emerich Gabzdyl a stal se šéfem baletního souboru. Ostrava se po následujících třicet let stala líhní tanečních talentů, jež našemu baletu dala v osobnosti Marty Drottnerové i primabalerinu assolutu.

Bohumil Čegan patřil do generačně první skupiny talentů, z nichž si významné postavení později vydobyli především pozdější sólisté Národního divadla Věra Ždichyncová a Karel Lukšík, všestranná výtečná brněnská sólistka Věra Avratová, choreograf František Oskar Bernatík a z těch, kteří Ostravě zůstali věrní, především Julie Jastřembská. V Ostravě pod vedením Emericha Gabzdyla získal Čegan své první zkušenosti. V roce 1943, po omezení provozu ostravského divadla, odešel do tehdy německých Katowic a po jejich osvobození se načas stal členem tanečního souboru Teatru Wojska Polskiego.

V letech 1945 – 1948 si zdokonalil své kvality působením v bratislavském souboru, v němž jeho tehdejší šéf Rudolf Macharovský ve snaze vyvést bratislavský soubor z provinčnosti věnoval maximální pozornost vhodnému repertoáru a všestrannému technickému zdokonalování mladých členů. Čegan měl možnost tančit vedle Miroslava Kůry, který se již tehdy projevoval jako mimořádná umělecká osobnost. Navíc se Kůra tehdy poprvé představil jako úspěšný choreograf ve svých nastudováních Ravelova Bolera, Petrušky Igora Stravinského a Gershwinovy Rapsodie v modrém.

Bratislava poskytla Čeganovi vynikající školu. Tanečníka perfektních fyzických dispozic a přitažlivého zjevu, výborně technicky vybaveného, s energickým a dynamickým projevem, navíc obdařeného osobním charismatem si povšiml Ivo Váňa Psota. Psotův soubor opustili dva výrazní takzvaní charakterní tanečníci, Josef Škoda, který odešel do Plzně, aby tam stabilizoval baletní soubor, a krátce po něm i první Merkucio, Josef Sokol, jenž se rovněž rozhodl pro dráhu choreografa, kterou posléze nastoupil v Olomouci. Čegan dostal nabídku, jaká se neodmítá, a v roce 1948 se stal sólistou Psotova brněnského baletního souboru.

někdejší Divadlo Na hradbách Brno (foto archiv)
někdejší Divadlo Na hradbách Brno (foto archiv)

První Čeganovou brněnskou premiérou byl v únoru 1949 večer složený ze dvou titulů. V obou se představil Bohumil Čegan jako sólista. Byla to jedna z nejlepších a nejúspěšnějších Psotových choreografických kreací, Rossiniho Vzpoura hraček, a spolu s ní projekt na tehdejší dobu velmi odvážný, v němž se Psota se rozhodl vtisknout jevištní podobu symfonickému dílu Petra Iljiče Čajkovského. Vybral si k tomu jeho Pátou symfonii, kterou do podoby baletního opusu převedl v době Psotova působení v Ballet Russe de Monte Carlo jeho tehdejší kolega Leonid Mjasin. Mjasinova verze pod názvem Les Présages (Předpovědi) se tehdy setkala s velkým úspěchem. Co ale bylo v rusko-francouzském prostředí již relativně běžné, vyžadovalo v Brně nesporně dost kuráže. Psota se toho pokusu odvážil a nejspíše i proto, aby se do něj vůbec mohl pustit, zvolil pro svou jevištní verzi, nazvanou Symfonie života, svým obsahem výrazné ideové téma boje za pokrok.

Odmyslíme-li si dobový ideologický nátěr, vzniklo z ryze baletního hlediska výborné představení, v němž se tehdejší brněnský soubor představil ve vysoké interpretační kvalitě. Řada interpretů i inscenace jako celek obdrželi ocenění v tehdejší Divadelní žatvě. A mezi těmi, kdo v představení excelovali, byl Bohumil Čegan. Své kvality prokázal rovněž v Psotově svébytné adaptaci Čajkovského Labutího jezera, kde ztvárnil jednoho z přátel Mladého lovce, jak se v této inscenaci nazývala postava Prince.

Byla to patrně neklidná Čeganova povaha, která jej po dvou letech přivedla k návratu do rodného města. Svým rodákům se představil ve velmi dobré Gabzdylově inscenaci Romea a Julie v roli Tybalta, pro níž byl ideálně disponován. Titulní pár v představení, které dirigoval tehdy začínající dirigent, budoucí dlouholetý šéf ostravské filharmonie, Otakar Trhlík, ztvárnili Emerich Gabzdyl a Julie Jastřembská a Merkucia pozdější Gabzdylův nástupce v šéfovské funkci Albert Janíček. Následovala role Prince Radoslava a několik dalších postav v oblíbeném baletu Z pohádky do pohádky Oskara Nedbala a pak balet, kterým v Ostravě podobně jako v Brně v Symfonii života odevzdali svou daň dobové ideologii. Bylo jím dílo mladého, velmi talentovaného skladatele Jiřího Šusta Mír, v němž se autor libreta Jan Rey snažil vytvořit protiklad mezi šťastným životem sovětského člověka a trpkým údělem černochů v USA. V rolích mužských protagonistů se představili Emerich Gabzdyl v postavě amerického černocha a Bohumil Čegan v postavě sovětského horníka. V Ostravě se Čegan rovněž dvakrát uvedl jako choreograf v operetním souboru. Bylo to v inscenaci Piskáčkova Děvčete z předměstí a Hervého Mam’zelle Nitouche.

Bohumil Čegan (foto archiv ND Brno)
Bohumil Čegan (foto archiv ND Brno)

Po roce se Bohumil Čegan vrací do Brna. Okamžitě byl obsazen do role jednoho z družbů v původní novince, Králi Ječmínkovi Karla Horkého, a po ní následovala inscenace, která byla očekávaná s velkým napětím, Čajkovského Spící krasavice. Bohumil Čegan v ní byl obsazen do rolí jednoho z nápadníků princezny Aurory a jednoho z kavalírů víl. 16. února 1952, několik dní před premiérou a dva a půl měsíce před svými čtyřiačtyřicátými narozeninami, Psota nečekaně umírá. Soubor pak dovedl inscenaci v Mistrových intencích do premiéry, která slavila 11. března mimořádný úspěch a stala se jedním z vrcholů Psotovy éry.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář