Jeho duše skrývala zvukové obrazy teroru, protestu a bolesti. R. I. P. Karel Husa

Karel Husa byl jemný, mírný, někdy sebepodceňující se muž, který inspiroval a dával ze sebe vše. Často se smál a dovedl vyjádřit uznání druhým, zejména těm, s nimiž provozoval hudbu. Jen málokdo si uvědomil, když se setkal s touto jemnou a milující lidskou bytostí, že jeho duše skrývá vidiny a zvukové obrazy teroru, protestu a bolesti.
Karel Husa (foto Renáta Spisarová)

Své dětství strávil v Praze, kde se narodil 7. srpna 1921. Jeho otec byl obuvníkem a rodina, žijící ve skromných poměrech, očekávala, že se Karel stane stavebním inženýrem. Jeho matka však chovala tak velkou lásku k hudbě, že se nějakým způsobem našly peníze a chlapec mohl studovat hru na housle a klavír. Říkala mu, že „jednoho dne, až bude starší, bude mít velkou radost z hudby.“ Její intuice byla ospravedlněna a její nesobeckost odměněna.

Mladý Husa byl přijat na inženýrská studia, ale když Hitler okupoval Československo, škola byla uzavřena. To vedlo chlapce ke hledání alternativního studia. Nejprve šel studovat výtvarné umění a stal se z něj zdatný malíř. Když zhoršující se politické okolnosti znemožnily, aby pokračoval na této škole, po dvou letech intenzivního studia začal studovat na Pražské konzervatoři (1941).

Studoval kompozici ve třídě Jaroslava Řídkého a dirigování u Metoda Doležila, Pavla Dědečka a Václava Talicha. Jeho první publikovaná kompozice byla Sonatina pro klavír (1943). Práce má hravý charakter a je formálně ovlivněna Prokofjevem. V roce 1946 s pomocí francouzského grantu odešel z Prahy a pokračoval ve studiu v Paříži. Stal se studentem Arthura Honeggera, kterého popisoval jako „úžasného člověka, ale příliš mírného učitele.“ Studoval dirigování u Charlese Muncha. Na pražské Akademii promoval v roce 1947 svojí Sinfoniettou (1946), kterou dirigoval Václav Smetáček.

Byl překvapen, když obdržel pozvání od Nadii Boulanger, která objevila kopii jeho první publikované skladby – Sonatiny pro klavír. To byl začátek dlouhého a důvěrného přátelství. „Byla neuvěřitelně lidskou osobností. Pokud jsem přišel se svojí skladbou, komentovala ji osobitým způsobem, který byl velmi delikátní, avšak šel rovnou k podstatě“. Po Sonatině následovala Overtura pro velký orchestr, kterou sám v Praze dirigoval. Zde jsou zřetelné vlivy Josefa Suka, Vítězslava Nováka i Leoše Janáčka.

Karel Husa (zdroj musicassociatesofamerica.com)

Souběžně s jeho kompoziční aktivitou byl Karel Husa v následujících letech v Paříži stále častěji žádán, aby se ujal taktovky. Tak se stal jedním z hlavních dirigentů nahrávek tradiční i soudobé hudby. Během této doby se na konzervatoři setkal s mladým Američanem, který zanedlouho odešel na pozici učitele hudební vědy na Cornell University. Jmenoval se Elliott Galkin a následně se stal ředitelem Peabody Conservatory a jedním z předních amerických muzikologů. Později to byl právě Galkin, kdo Husovi navrhl, aby na této škole převzal dirigentský post, čímž získá současně dostatek času na komponování. V září roku 1954 se pak Husova rodina přestěhovala do Spojených států.

Rané Husovy skladby, včetně orchestrálních děl Mosaïques, Fantasies a Symfonie č. 1, byly komponovány seriální technikou, aleatorikou a  mikrotonalitou a odrážely estetiku Darmstadtského festivalu soudobé hudby, kterého se Husa zúčastnil na počátku padesátých let.

Karel Husa (zdroj YT)

Patnáct let po jeho příjezdu do Spojených států se výrazně změnila Husova hudební řeč. Dechový soubor The Ithaca College Concert Band, který byl v lednu 1969 pozván k vystoupení na Národní konferenci pedagogů do Washingtonu, požádal Karla Husu, aby pro něj zkomponoval skladbu. Tato skladba byla skladatelovým prvním dílem, které mělo dramatický mimohudební podtext.

Husova Hudba pro Prahu 1968 zazněla již v téměř osmi tisících provedeních, takže její autor se stal světově proslulým a byl jedním z nejčastěji uváděných skladatelů současnosti. Je to mnohem svobodnější dílo než jeho dřívější práce a obsahuje dojemné spojení minulosti i současnosti: starý husitský válečný chorál z patnáctého století, který je symbolem odporu; zvony stověžaté Prahy, které po staletí zněly v dobách nouze i na oslavu vítězství; volání ptáka jako symbol svobody.

Ačkoli Karel Husa se po roce 1968 do Československa několikrát krátce vrátil, jeho skladba nebyla nikdy veřejně provedena. Toto dílo ve verzi pro symfonický orchestr zaznělo poprvé v Praze s Českou filharmonií až 13. února 1990 a tím se splnil skladatelův dlouho očekávaný sen.

Husa zdůrazňoval, že byl vždy fascinován dechovými nástroji a že byl obdivovatelem Berlioze. Hudba pro Prahu byla prvním, ale v žádném případě ne posledním dílem, komponovaným pro dechové nástroje. V návaznosti na to napsal koncerty pro alt saxofon, trubku, bicí nástroje, varhany, violoncello a housle,  stejně tak jako dvě velká díla pro sbor a dechový ansámbl –  Apoteóza planety země pro sbor a symfonický orchestr a Americké Te Deum pro baryton, smíšený sbor a orchestr. Husa byl přesvědčen, že jeho hudba, a to zejména hudba ve větších ansámblech, jako je orchestr, dechový soubor a sbor, je přístupná velké laické veřejnosti, nikoliv pouze sofistikovaným skupinám posluchačů. „Myslím, že člověk může dnes psát hudbu, která bude přijatelná veřejnosti, a když jsem s takovou uspěl, nemyslím si, že jsem udělal něco ponižujícího.“ Na druhou stranu, Husa zkomponoval hudbu pro velké znalce. Takovou prací byl Smyčcový kvartet č. 3, za který získal v roce 1969 Pulitzerovu cenu.

Jeho první jevištní dílo, balet The Trojan Women, bylo krátce poté premiérováno s Louisville Ballet and Orchestra. Po řadu let hledal vhodné operní libreto, které by vyhovovalo jeho temperamentu a vkusu.

Během svého dlouhého působení ve funkci pedagoga měl Karel Husa velmi přátelský vztah k mládeži. Mladí lidé, kteří s ním přišli do styku, okamžitě vycítili jeho lidskost a empatii. Skladatel zemřel ve Spojených státech 14. prosince 2016 ve věku pětadevadesáti let.

S využitím zahraničních zdrojů

Související články


Napsat komentář

Reklama