Má duše je ztracena v hrobě. V Ostravě má premiéru Thomasův Hamlet

Rozhovor s režisérem Radovanem Lipusem

Opera Hamlet francouzského romantického skladatele Ambroise Thomase se po čtrnácti letech vrací na české jeviště. Uvede ji Národní divadlo moravskoslezské, ostravská premiéra je plánována na 3. března. Na scéně Divadla Antonína Dvořáka dílo inscenuje Radovan Lipus. Činoherní režisér renesančně širokého záběru se tak opět načas vrátil na scénu, na které profesně uzrával (po studiích na Divadelní fakultě Akademie múzických umění na šestnáct let zakotvil právě v Národním divadle moravskoslezském). Před několika lety se Radovan Lipus přestěhoval do Prahy. Kromě činoherních režií, kterých má za sebou přes osmdesát, se mimo jiné v České televizi s Davidem Vávrou vydává po šumných stopách našich architektů v zahraničí (když předtím v šestašedesátidílném dokumentárním cyklu zmapovali Šumná města), spolupracuje s rozhlasem, publikuje, učil na Ostravské univerzitě a na Divadelní fakultě Akademie múzických umění. Thomasův Hamlet je možná trochu i předčasným dárkem k jeho nadcházejícím padesátinám – je jeho první operní režií.

 

Ve výčtu vašich inscenací najdeme i některé s výrazným hudebním podílem – například Zlaté rouno s hudbou Pavla Helebranda nebo Těšínské nebe s písničkami Jaromíra Nohavici. Opera je ale jiný žánr. Musel vás ředitel Národního divadla moravskoslezského Jiří Nekvasil dlouho přemlouvat, než jste tuto nabídku přijal?

Jiří Nekvasil mi poprvé nabídl operní režii už před lety, když jsem ještě působil v Ostravě a on v pražském Národním divadle – a od té doby se mi s ní stále připomínal. Mezitím padly podobné nabídky i odjinud a já jsem je neodmítal, ale jen odsouval, protože jsem byl zavalený jinou prací: činoherními inscenacemi, natáčením Šumných stop v Brazílii, Japonsku a Argentině. Až teď se všechno tak hezky sešlo, Jiří Nekvasil přišel s velkým předstihem se zajímavým titulem a s termínem, který mi vyhovoval. Navíc v Ostravě, což je moje srdeční záležitost, a v roce, kdy – dá-li Bůh – se v létě dožiju nějakého čísla, tak jsem si říkal, že se to asi má stát právě letos, v Ostravě a na této krásné látce.

Významný francouzský romantický skladatel Ambroise Thomas u nás není příliš známý, jeho Hamlet téměř vůbec. V minulém století se hrál jen v roce 1911 v Praze při hostování italského souboru a současný český divák ho mohl vidět zatím jen v jediném nastudování, v roce 2002 ve Státní opeře. Bral jste ten fakt, že jde o málo známý titul, spíše jako plus nebo jako mínus?

Chci nejdřív podotknout, že tato opera se docela pravidelně objevuje na zahraničních scénách, není tak úplně neznámá. Ale ono je to samozřejmě dvojznačné. Jako činohra je Hamlet jedním z nejhranějších titulů ve světové historii a k němu tedy máme u nás poměrně málo známou Thomasovu operu. Vlastně i zpracování, protože operní libreto se dost výrazně liší od Shakespearova dramatu. To byla velmi dráždivá výzva. Právě ta jinakost příběhu – traktování postavy Hamleta, který na začátku Ofélii skutečně miluje a uvěří v možnost štěstí, teprve pak do toho vstupuje Duch zavražděného otce a nesmlouvavě vyžaduje pomstu, Hamlet je zde daleko více manipulován a k tomu ta obrovská krásná plocha, kterou dostává Ofélie, to všechno pro mě byly lákavé a vzrušující věci.

Jaký přístup jste tedy zvolil? A jak se liší od toho činoherního?

Zásadně. Protože když člověk dělá tuto tragédii jako činohru, samozřejmě navazuje na obrovskou plejádu předchozích interpretací a koncepcí, měl by je znát a počítat s nimi. A i divák vidí činoherního Hamleta třeba několikrát za život a může porovnávat. Kdežto tohle je titul, který operní divák konkrétně v Ostravě uvidí poprvé a možná naposledy, třeba se bude dávat zase za padesát let, Bůh ví. Takže jak s tím naložit? Není u nás žádná zavedená inscenační tradice, referenční rámec, vůči kterému by se člověk vymezoval. Samozřejmě by nebyl problém posadit tu inscenaci třeba do padesátého patra skleněného mrakodrapu a udělat z ní korporátní tragédii, která se odehrává mezi kopírkou a skartovačkou, kdy Claudius jako předseda správní rady zlikviduje šéfa koncernu, Hamletova otce. Nebo je Hamlet v blázinci a celé se mu to jen zdá. To se všechno dá samozřejmě udělat, ale – má to smysl? Chce to ta hudba? Chce to ten divák? A chci to já? Naše cesta je trochu jiná. Jde o to, abychom podtrhli vyznění té krásné hudby a zpěvu a především příběhu, vztahů a situací.

Rozumím-li tomu správně, do velkých experimentů jste se tedy nepouštěli?

Já vlastně ani nevím, co se tím experimentem přesně myslí. Opera má na jedné straně jedny z nejprogresivnějších, až ulítlých inscenací, náročné kritiky, kteří chtějí stále něco nového. Na druhé straně má velmi poučené a konzervativní publikum, které chce vidět to, co očekává, a pokud možno nic neměnit. To je veliké napětí, řekl bych Skylla a Charybda, mezi kterými se celý operní svět pohybuje. Ale scéna a kostýmy jsou jen vnějškové atributy a progresivita v nich sama o sobě určitě nespočívá. Člověk může vidět spoustu inscenací, které jsou vizuálně efektní a zdánlivě velmi moderní: jezdí se tam na kolečkových bruslích, sprejuje se tam, všechno, co potkáváme na ulici, vidíme na jevišti. A přitom mnohdy jsou ty inscenace uvnitř nějak staré, tak strašně staré a ve výsledku nesoučasné. Myslím, že náš Hamlet by měl především ctít příběh – netváříme se sice, že jsme na dánském Elsinoru v hlubokém středověku, ale ani se to neodehrává v současném skleněném administrativním pekle. Pro někoho to může být už moc, pro někoho ještě moc málo, to je ale tak vždycky, s tím se nedá nic dělat. Pro mě je důležité, aby vztahy a situace na jevišti byly tady a teď. Jestli vztah mezi Ofélií a Hamletem, mezi Claudiem a Gertrudou dokážeme odehrát tak, aby oslovil současné diváky, pak to bude mít smysl. Co mají ti lidé přitom na sobě, je vedlejší.

Jak jste spokojen s tím, jak se vám zatím ta inscenace rýsuje?

Pro mě je to vzrušující dobrodružství a veliká expedice novými oceány. Je to moc pěkné setkání nejen s krásnou hudbou, ale i s velmi připravenými, tvořivými a disponovanými sólisty, s pracovitým sborem i orchestrem a pod vedením výborných dirigentů. Zatím tedy ta práce díkybohu pokračuje dopředu. Ovšem samozřejmě, jsem teď v té fázi po dekorační zkoušce, kdy bych to nejraději celé vzal, zmačkal, zahodil do koše a začal znovu. Protože už mě to všecko, co jsem si vymyslel, nebaví a už bych věděl, jak to udělat jinak. Ale to je tak vždycky i u činoherních inscenací: týden před premiérou má člověk pocit, že by měl začít znova, úplně jinak a konečně správně.

Jak se vytvářelo obsazení? Zasahoval jste do něj nějak?

Ne, obsazení vzešlo z konkurzu a vytvořili ho hudební ředitel Jakub Klecker a dramaturgyně Eva Mikulášková. A musím říct, že měli šťastnou ruku. Přiznám se ale, že kdybych ještě někdy příště dělal operní režii, už bych chtěl u toho výběru být a podílet se na něm, abych měl záruku, že ti lidé budou výteční nejen pěvecky, ale dobří i po herecké stránce. Tady to naštěstí vyšlo i bez mé účasti, není tam žádný zásadní zádrhel tohoto typu, takže jsem rád.

V čem je pro vás jako činoherního režiséra ta práce limitující a jaké vám naopak dává nové možnosti? Vidíte je třeba ve větším důrazu na výtvarnou stránku inscenace?

Určitě. Opera je jiný svět, má v mnoha směrech paradoxně daleko blíž než k činohře k výtvarnému umění, filmu, ale třeba i k loutkovému divadlu. Je to umělý, artistní výtvor, ale neobyčejně krásný. I ta nejverističtější opera je výsostně stylizovaná už v tom projevu – lidé i o nejběžnějších věcech zpívají. A právě to člověka okouzluje a fascinuje, opera jako znakový systém je úchvatná. Pro mě je to ohledávání terénu, vím už teď spoustu věcí, které bych třeba příště řešil jinak a s většími důrazy. A je strašně zajímavé to poznávat, protože opera na rozdíl od činohry snese, ba dokonce někdy přímo vyžaduje velké gesto a patos, který by byl v činohře nepřijatelný nebo skoro směšný. Tady se s ním naopak počítá, zvláště u hudby, která nese tu velkou emoci. Takže já si užívám i to, že můžu pracovat s patosem, protože v činohře si ho moc dovolit nemůžu. Tam se jím musí naopak šetřit.

Zastavme se ještě u jednoho podstatného dějového rozdílu proti Shakespearově předloze: Na konci této opery Hamlet nezemře, a dokonce se stane dánským králem. Vyznění tedy není tak tragické?

To je otázka, co považujeme za tragédii. Měli bychom zmínit, že Ambroise Thomas vytvořil dva konce, ten druhý později přepsal pro Covent Garden a v něm Hamlet spáchá sebevraždu. Probodne se, a protože mu otcův Duch připomene, že ho měl pomstít, ještě předtím stihne probodnout krále Claudia. Na sebe spadnou dvě mrtvoly hned vedle mrtvé Ofélie. To mi, přiznám se, přijde až lehce úsměvné. Ale ten původní konec, který byl ve své době považován za happyend, je pro mne dráždivější. Protože Hamlet nad tělem mrtvé Ofélie – jediné bytosti, na které mu na světě záleží, a jediné čisté bytosti v celém tom příběhu – tedy Hamlet nad tělem té mrtvé dívky, když mu Duch oznámí, že se stal králem, končí slovy: „Má duše je ztracena v hrobě a – běda – já jsem králem.“ Pro mne „Běda, já jsem králem“, není rozhodně žádné vítězství. Ani v té hudbě to není, že by Hamlet jásal. Kdo tam jásá, to je lid, ale ten jásá pořád, ten se projásá celou operou a je mu úplně jedno, kdo mu vládne a jakým způsobem se dostal k moci, což je hořce aktuální. A role, jakou má lid v tom příběhu, to je pro mě taky veliké téma. Já to tedy za happyend rozhodně nepovažuji a snad to tak, dej Bůh, i vyzní.

Natáčíme náš rozhovor nedlouho před premiérou. Herci často vyprávějí, jak dramaticky ji prožívají. Jsou na tom režiséři podobně?

No to víte, že ano. Každá premiéra je velký předěl a velká neznámá, aby to dopadlo, tedy aby to vůbec dopadlo. A teď nemám vůbec na mysli jen uměleckou stránku, ale tam je tolik potenciálních rizik a tolik katastrof, co se může pokazit technicky –  že nevyjdou přestavby, někdo zapomene rekvizitu, opozdí se tahy nebo propadlo – tisíce takových pastí. Takže, když to trochu přeženu, už to, že se na premiéře nikdo s nikým nesrazí a všechny ty točny, proměny a další věci jsou na svých místech, to samo o sobě je zázrak. A když se k tomu stane ještě nějaký zážitek, tak to je tedy bonus a díky Pánu Bohu za to. Každá premiéra je vždycky, jako když poprvé startuje raketoplán.

Každopádně jsem tomu pozvání do světa opery velmi rád. Pohybuji se napříč žánry, dělal jsem několikrát také v loutkových divadlech – v Ostravě, v Plzni, Banské Bystrici a v Košicích, i to bylo velmi osvěžující. Působil jsem ve velkých činoherních domech i v komorních studiových scénách. Teď poznávám další krásný divadelní kontinent a jsem za to vděčný.

Děkuji za rozhovor, k premiéře držíme palce!

 

Vizitka:
Režisér Radovan Lipus se narodil v roce 1966. Vystudoval na pražské Divadelní fakultě Akademie múzických umění režii. V roce 1991 krátce působil jako asistent režie a lektor dramaturgie v pražském Činoherním klubu. V letech 1992−2008 byl v angažmá činohry Národního divadla moravskoslezského v Ostravě (více než třicet inscenací, například Věc Makropulos, Cyrano, Romace pro křídlovku a tak dále), v letech 2008−2010 kmenovým režisérem Švandova divadla na Smíchově.

Hostoval například: Národní divadlo Praha, Národní divadlo Brno, Divadlo na Vinohradech, Měststká divadla pražská, Studio Jorik Košice, Klicperovo divadlo Hradec Králové, Alfa Plzeň a další.

Autor a režisér úspěšného televizního projektu Šumná města (šestašedesát dílů), na kterém je scenáristicky spolupodepsán s architektem Davidem Vávrou, a návazného cyklu Šumné stopy (zatím deset dílů z Japonska, Bosny a Hercegoviny), sledujícím osudy českých architektů ve světě.

Vyučuje na Filozofické fakultě Ostravské univerzity, kde je také členem Vědecké rady, a dále na Divadelní fakultě Akademie múzických umění. Je členem Česko-polského kulturního fóra Ministerstva zahraničních věcí České republiky a vědeckovýzkumným pracovníkem Centra základního výzkumu Akademie múzických umění v Praze.

Publikuje prózu, fejetony, eseje, například Scénologie Ostravy (nakladatelství KANT Praha, 2006). Je autorem úspěšného projektu Ostravské příchody (knižně 2011) mapujícího kořeny Ostravy, který vznikl na podporu kandidatury Ostravy na titul Evropské hlavní město kultury 2015.
(Zdroj: ndm.cz)

Ambroise Thomas:
Hamlet
Hudební nastudování: Tomáš Brauner
Dirigent: Tomáš Brauner / Jakub Klecker / David Švec
Režie: Radovan Lipus
Scéna: David Bazika
Kostýmy: Eva Kotková
Pohybová spolupráce: Igor Vejsada
Videoprojekce: Otakar Mlčoch
Sbormistr: Jurij Galatenko
Dramaturgie: Eva Mikulášková
Premiéra 3. března 2016 Národní divadlo moravskoslezské Ostrava

Claudius – Martin Gurbal’ / Jan Šťáva
Gertrude – Denisa Hamarová / Janja Vuletic
Hamlet – Roman Hoza / Thomas Weinhappel
Polonius – Zdeněk Plech / Roman Vlkovič
Ophélie – Marta Reichelová / Jana Sibera
Laërte – Martin Šrejma / Aleš Voráček
Marcellus – Tomáš Kořínek / Václav Morys
Horatio – David Szendiuch / Roman Vocel
Přízrak – Bogdan Kurowski / Petr Urbánek / Václav Živný
První hrobník – Pavel Kozel / Petr Urbánek
Druhý hrobník – Aleš Burda / Petr Němec

www.ndm.cz