Má duše je ztracena v hrobě. V Ostravě má premiéru Thomasův Hamlet

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Rozhovor s režisérem Radovanem Lipusem

Opera Hamlet francouzského romantického skladatele Ambroise Thomase se po čtrnácti letech vrací na české jeviště. Uvede ji Národní divadlo moravskoslezské, ostravská premiéra je plánována na 3. března. Na scéně Divadla Antonína Dvořáka dílo inscenuje Radovan Lipus. Činoherní režisér renesančně širokého záběru se tak opět načas vrátil na scénu, na které profesně uzrával (po studiích na Divadelní fakultě Akademie múzických umění na šestnáct let zakotvil právě v Národním divadle moravskoslezském). Před několika lety se Radovan Lipus přestěhoval do Prahy. Kromě činoherních režií, kterých má za sebou přes osmdesát, se mimo jiné v České televizi s Davidem Vávrou vydává po šumných stopách našich architektů v zahraničí (když předtím v šestašedesátidílném dokumentárním cyklu zmapovali Šumná města), spolupracuje s rozhlasem, publikuje, učil na Ostravské univerzitě a na Divadelní fakultě Akademie múzických umění. Thomasův Hamlet je možná trochu i předčasným dárkem k jeho nadcházejícím padesátinám – je jeho první operní režií.

Radovan Lipus (foto Martin Popelář)
Radovan Lipus (foto Martin Popelář)

 

Ve výčtu vašich inscenací najdeme i některé s výrazným hudebním podílem – například Zlaté rouno s hudbou Pavla Helebranda nebo Těšínské nebe s písničkami Jaromíra Nohavici. Opera je ale jiný žánr. Musel vás ředitel Národního divadla moravskoslezského Jiří Nekvasil dlouho přemlouvat, než jste tuto nabídku přijal?

Jiří Nekvasil mi poprvé nabídl operní režii už před lety, když jsem ještě působil v Ostravě a on v pražském Národním divadle – a od té doby se mi s ní stále připomínal. Mezitím padly podobné nabídky i odjinud a já jsem je neodmítal, ale jen odsouval, protože jsem byl zavalený jinou prací: činoherními inscenacemi, natáčením Šumných stop v Brazílii, Japonsku a Argentině. Až teď se všechno tak hezky sešlo, Jiří Nekvasil přišel s velkým předstihem se zajímavým titulem a s termínem, který mi vyhovoval. Navíc v Ostravě, což je moje srdeční záležitost, a v roce, kdy – dá-li Bůh – se v létě dožiju nějakého čísla, tak jsem si říkal, že se to asi má stát právě letos, v Ostravě a na této krásné látce.

Významný francouzský romantický skladatel Ambroise Thomas u nás není příliš známý, jeho Hamlet téměř vůbec. V minulém století se hrál jen v roce 1911 v Praze při hostování italského souboru a současný český divák ho mohl vidět zatím jen v jediném nastudování, v roce 2002 ve Státní opeře. Bral jste ten fakt, že jde o málo známý titul, spíše jako plus nebo jako mínus?

Chci nejdřív podotknout, že tato opera se docela pravidelně objevuje na zahraničních scénách, není tak úplně neznámá. Ale ono je to samozřejmě dvojznačné. Jako činohra je Hamlet jedním z nejhranějších titulů ve světové historii a k němu tedy máme u nás poměrně málo známou Thomasovu operu. Vlastně i zpracování, protože operní libreto se dost výrazně liší od Shakespearova dramatu. To byla velmi dráždivá výzva. Právě ta jinakost příběhu – traktování postavy Hamleta, který na začátku Ofélii skutečně miluje a uvěří v možnost štěstí, teprve pak do toho vstupuje Duch zavražděného otce a nesmlouvavě vyžaduje pomstu, Hamlet je zde daleko více manipulován a k tomu ta obrovská krásná plocha, kterou dostává Ofélie, to všechno pro mě byly lákavé a vzrušující věci.

Jaký přístup jste tedy zvolil? A jak se liší od toho činoherního?

Zásadně. Protože když člověk dělá tuto tragédii jako činohru, samozřejmě navazuje na obrovskou plejádu předchozích interpretací a koncepcí, měl by je znát a počítat s nimi. A i divák vidí činoherního Hamleta třeba několikrát za život a může porovnávat. Kdežto tohle je titul, který operní divák konkrétně v Ostravě uvidí poprvé a možná naposledy, třeba se bude dávat zase za padesát let, Bůh ví. Takže jak s tím naložit? Není u nás žádná zavedená inscenační tradice, referenční rámec, vůči kterému by se člověk vymezoval. Samozřejmě by nebyl problém posadit tu inscenaci třeba do padesátého patra skleněného mrakodrapu a udělat z ní korporátní tragédii, která se odehrává mezi kopírkou a skartovačkou, kdy Claudius jako předseda správní rady zlikviduje šéfa koncernu, Hamletova otce. Nebo je Hamlet v blázinci a celé se mu to jen zdá. To se všechno dá samozřejmě udělat, ale – má to smysl? Chce to ta hudba? Chce to ten divák? A chci to já? Naše cesta je trochu jiná. Jde o to, abychom podtrhli vyznění té krásné hudby a zpěvu a především příběhu, vztahů a situací.

Rozumím-li tomu správně, do velkých experimentů jste se tedy nepouštěli?

Já vlastně ani nevím, co se tím experimentem přesně myslí. Opera má na jedné straně jedny z nejprogresivnějších, až ulítlých inscenací, náročné kritiky, kteří chtějí stále něco nového. Na druhé straně má velmi poučené a konzervativní publikum, které chce vidět to, co očekává, a pokud možno nic neměnit. To je veliké napětí, řekl bych Skylla a Charybda, mezi kterými se celý operní svět pohybuje. Ale scéna a kostýmy jsou jen vnějškové atributy a progresivita v nich sama o sobě určitě nespočívá. Člověk může vidět spoustu inscenací, které jsou vizuálně efektní a zdánlivě velmi moderní: jezdí se tam na kolečkových bruslích, sprejuje se tam, všechno, co potkáváme na ulici, vidíme na jevišti. A přitom mnohdy jsou ty inscenace uvnitř nějak staré, tak strašně staré a ve výsledku nesoučasné. Myslím, že náš Hamlet by měl především ctít příběh – netváříme se sice, že jsme na dánském Elsinoru v hlubokém středověku, ale ani se to neodehrává v současném skleněném administrativním pekle. Pro někoho to může být už moc, pro někoho ještě moc málo, to je ale tak vždycky, s tím se nedá nic dělat. Pro mě je důležité, aby vztahy a situace na jevišti byly tady a teď. Jestli vztah mezi Ofélií a Hamletem, mezi Claudiem a Gertrudou dokážeme odehrát tak, aby oslovil současné diváky, pak to bude mít smysl. Co mají ti lidé přitom na sobě, je vedlejší.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Thomas: Hamlet (NDM Ostrava)

 

Související články


Napsat komentář