Rarita v kinech: Weillova Mahagonny z Madridu

1.10.2010 14:30 Vít Dvořák

Psal se 9. březen roku 1930, když byla v Lipsku v Novém divadle poprvé uvedena opera Kurta Weilla, nazvaná Aufstieg und Fall der Stadt Mahagonny (Vzestup a pád města Mahagonny). Vzrušená doba vykonala své: Krajně pravicoví radikálové z NSDAP už před premiérou páchali výtržnosti, bezprostředně po představení následovala bouřlivá demonstrace, ke které se přidali i šokovaní operní fanoušci. Také berlínské provedení o rok později úspěch nepřineslo. Až teprve po druhé světové válce se Mahagonna se svým se zcela jasným ideovým poselstvím dočkala uznání a pochopení, byť repertoárovou operou se nikdy nestala.

Lipské původní premiéře tříaktového Vzestupu a pádu města Mahagonny předcházelo o tři roky dřív, v létě 1927 v Baden-Badenu, uvedení jeho první podoby – „songové hry“ o jednom dějství pod názvem Mahagonny, která je ještě spíše než operou mluvenou komedií s jednotlivými hudebními čísly Tandem Kurt Weill – Bertolt Brecht ji napsal během své dvouleté „známosti“. Jejich nejúspěšnější společné dílo – Die Dreigroschenoper – následovalo o rok později, avšak počátkem třicátých let se mimo jiné kvůli rozdílným politickým názorům oba tvůrci rozešli. Zatímco Kurt Weill (1900-1950), pocházející z nábožensky orientované židovské rodiny, emigroval do Spojených států, kde žil až do své smrti, Bertolt Brecht (1898-1956) se již od konce dvacátých let zaobíral marxismem, který jeho tvorbu velmi ovlivnil.

Mahagonna je drsným zrcadlem kapitalistických měšťáckých poměrů, plných přetvářky, lži, cynismu a pokrytectví, zpustlou osadou zlatokopů, gangsterů, příživníků, pasáků a lehkých holek, městem založeným policejně hledanými týpky na Aljašce, kam se stahují nespokojenci z celého světa. Sám Kurt Weill označil své dílo za „songspiel“, kdy dialog, resp. mluvené slovo hudebním doprovodem přerušuje zpívaná čísla. Rafinovaná kombinace prvků staré i soudobé hudby, romantismu i parodie, džezu i třeba klasické fugy působí nesmírně vzrušujícím dojmem a dráždivě provokativní, záměrně neoperní atmosférou. Hodně zajímavé je podívat se na Weillovu komplikovanou partituru i s vědomím toho, že k jeho učitelům patřil Engelbert Humperdinck, ale také Ferruccio Busoni.

Inscenace z Madridu v přímém přenosu premiérového večera do kin (s úvodním slovem tak trochu nečekaně sevřeně působícího šéfa Teatro Real Gérarda Mortiera) byla bezesporu vítanou příležitostí, jak zřídka uváděnou Weillovu operu poznat. Režisér Carlos Padrissa (v poslední době zaujal mimo jiné Wagnerovým Ringem ve Valencii) dokázal celkem přesně vykreslit a vygradovat atmosféru zvrácených poměrů, v Mahagonně panujících.

Jedním z nejsilnějších momentů se určitě stala jak sborová scéna druhého dějství (byť mohla některé méně „odolné“ diváky nepokrytě předváděnou hromadnou souloží šokovat), tak i mrazivé ztvárnění závěrečného soudu. Poklonu si zaslouží skvěle a s evidentní chutí hrající orchestr (dirigent Pablo Heras-Casado) a výtečně pěvecky i pohybově disponovaný sbor (sbormistr Andrés Máspero). Ovšem hlavní pochvalu je třeba vyslovit výtečným sólistům, se kterými inscenace stojí a padá, a kteří vedle prakticky bez výjimky výtečného pěveckého ztvárnění dokázali vytvořit i naprosto přesné, charismaticky působící typy. Obdivuhodný byl zejména výkon Jane Henschel voby vdovy Leocadie Begbickové, zazářila i Measha Brueggerbosman jako Jenny Smith (jinou věcí je v jejím případě ovšem nelichotivý výsledek blízkých záběrů kamer v podobě litrů potu). Jmenovitě uvést je třeba i Micheela Königa (Jim MacIntyre) a Willarda Whita (Trinity Moses).

Zarážející byl ovšem opět víc než poloprázdný sál pražského Slovanského domu, stejně jako i řada neostrých záběrů kamer. Ze začátku to dokonce vypadalo, že režisér a střihač přímého přenosu si kamery očíslovali každý po svém. Pokud jste přenos Weillovy Mahagonny nestihli (či nemáte možnost sledovat televizní kanál Mezzo), budete mít příležitost vypravit se přespříští rok do Vídně, kde má být právě tato komprodukční inscenace k vidění ve Státní opeře. Další možností je návštěva druhé mnichovské operní scény Staatstheater am Gärtnerplatz, kde Mahagonnu právě teď uvádějí.

Kurt Weill:
Aufstieg und Fall der Stadt Mahagonny
(Vzestup a pád města Mahagonny)
Dirigent: Pablo Heras-Casado
Režisér: Alex Ollé, Carles Padrissa
Scéna a kostýmy: Alfons Flores
Sbormistr: Andrés Máspero
Orquesta y Coro Titulares del Teatro Real
Teatro Real Madrid 30.září 2010
(koprodukce Teatro Real Madrid/Wiener Staatsoper)
Live in HD v kinech (Opera in Cinema) (live in HD v kinech v Praze, Brně a Bratislavě)

Leocadia Begbick – Jane Henschel
Fatty – Donald Kaasch
Trinity Moses – Willard White
Jenny Smith – Measha Brueggergosman
Jim MacIntyre – Michael König
Jack O’Brien/Tobby Higgins – John Easterlin
Bank-Account Bill – Otto Katzameier

www.teatro-real.com
www.palacecinemas.cz

Související články

Komentář

Anonymous dne 1.10.2010 v 14:51

no to tezko nazvat poloprazdnym salem – bylo nas snad ani ne 20 ;(
a prenos byl jeden z nejhure realizovanych jake jsem kdy videl. opravdu diletantsky. a hlavne neslo o HD prenos ale o obycejne rozliseni, takze vsechny hrany v obraze interferovaly – to me jenom zarazi s ohledem na cenu vstupenky /490/a na propagaci ktera slibovala HD.
jinak skvostne predstaveni. skoda toho nezajmu.
robert

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.