Recitál Denyce Graves v pražské Státní opeře

4.12.2009 01:00 Vít Dvořák

Výrazně zazářila, ale neoslnila. Tak bych aspoň z mého pohledu shrnul čtvrteční pražský debut americké mezzosopranistky tmavé pleti Denyce Graves. Pokud bych pak vzal za bernou minci zprávu z večerních televizních Událostí, tvrdících, že u nás „za chvíli vystoupí jedna z největších operních pěvkyň světa“ (!), pak by na místě možná bylo i tak trochu zklamání.

Už začátek pražského recitálu Denyce Graves vyšel ne zcela stoprocentně, avšak to jednoznačně vinou přehlušeného orchestru, který takřka znemožňoval vychutnat si hlas sólistky. I tak ale bylo hned zřejmé, že máme co do činění s výraznou osobností s nepřehlédnutelným dramatickým cítěním.

G.Bizet: Carmen (Washington National Opera -foto K.Cooper)

Bohudík u následující Dalily se orchestr zklidnil a Graves předvedla známé „Mon coeur…“ vskutku skvostně. Svým opravdu velkým hlasem, vcelku vyrovnaným ve všech polohách a pořád ještě drženým pod dobrou kontrolou, zaujala hlavně dynamickým odstíněním efektní árie. Nejen tady jsem ocenil Rastislava Štúra za neomylný a u našich dirigentů ne zcela vždy vídaný instinkt při podřizování tempa orchestru momentálním potřebám zpěváka.

C.Saint-Saëns: Samson et Dalila (Houston – Dalila, Greer Grimsley-High Priest)

Dido Henryho Purcella v podání Denyce Graves byla ovšem aspoň pro mne tak trochu zklamáním. Myslím, že nejde o příliš vhodnou volbu pro její přece jen už značně zatěžkaný hlas, který právě zde zněl i tak trochu na pokraji správné intonace. Že by pozůstatky ne tak dávné hlasové krize, kterou i sama Graves přiznává? Následující árii z Donizettiho Favoritky pak ovšem Graves dokázala vtisknout potřebnou rozhodnost i vroucnost, a bezpochyby i rychlejší tempo jí vyhovovalo víc, takže působila o poznání jistějším dojmem.

J.Massenet: Werther (Michigan Opera -Charlotte, Andrea Bocelli -Werther)

Když pak po přestávce došlo na afroamerické spirituály a písně, bylo poznat, že je Danyce Graves má – podobně jako jiné její kolegyně tmavé pleti – prostě v krvi. Hlavně závěrečným „The Joint is Really…“ se skutečně blýskla, je to bezpochyby její parádní číslo. Že rozhodně i přes všechny dílčí výhrady nešlo o marný večer, nakonec potvrdila Habanera z Carmen coby přídavek. Bylo okamžitě zřejmé, že Graves má tuhle roli dokonale zažitou, vypracovanou do sebemenšího detailu. Nestálo za to pozvat ji místo recitálu právě do Carmen? Okamžitě, jakmile mi tahle otázka prošla hlavou, jsem ji však zapudil při představě, jakých partnerů by se Graves mohlo v Praze dostat…

Zmínit je závěrem třeba Symfonický orchestr Českého rozhlasu, který se představil v poměrně dobré kondici, a taky skvělého flétnistu Massima Mercelliho.

Hned po pražském koncertě Denice Graves odlétá za moře domů, aby v neděli vystoupila v Bílém domě. Copak asi tak „svému“ prezidentovi Obamovi zazpívá?

Recitál Denyce Graves

Státní opera Praha 3.11.2009
Denyce Graves (mezzosoprano)
Massimo Mercelli (flute)

Dirigent Rastislav Štúr
Symfonický orchestr Českého rozhlasu

program:
-F. Cilea:
Adriana Lecouvreur – Acerba volutta
Preludio
-C. Saint-Saëns:
Samson et Dalila – Mon Coeur
-Ch. W. Gluck:
Orfeo et Euridice – aria Orfeo for flute and orchestra
-H. Purcell:
Dido & Aeneas – Dido’s Lament
-G. Donizetti:

La Favorita – O mio Fernando
—
-E. Morricone:
Mission medley for flute and orchestra
Just You
Give me Jesus
Witness
Every Time I Feel the Spirit
The Joint Is Really Jumpin’ Down At Carnegie Hall

www.denycegraves.com