Rehabilitace Pádu Arkuna?

  1. 1
  2. 2

Ve čtvrtek 9. října se v Národním divadle uskutečnila očekávaná premiéra poslední opery Zdeňka Fibicha Pád Arkuna. Když nepočítáme koncertní provedení opery ve zkrácené verzi v roce 1989, byl Pád Arkuna na prknech Národního divadla uveden naposledy v roce 1925, tedy skoro před devadesáti lety. Podařilo se nové inscenaci obhájit zapomenuté Fibichovo dílo a dokázat jeho životaschopnost v současném operním repertoáru?
Seznámení s operou
Pád Arkuna je z trojice oper, které Fibich komponoval na libreta své milenky, spisovatelky a literární kritičky Anežky Schulzové (Hedy, Šárka, Pád Arkuna). S látkou dějin pobaltských Slovanů seznámil Fibicha a Schulzovou tehdejší ředitel Národního divadla František Adolf Schubert, který se sám tomuto tématu na odborné úrovni věnoval – je autorem studie Rujana, Wittow, Arkona. O původu a významu těchto jmen z roku 1898. Schubert a poté roku 1898 i Fibich se Schulzovou podnikli výlet na Rujanu, kde se děj opery odehrává. Schulzová se při psaní libreta přidržela reálií a historických dat: Na ostrově Rujaně vládl kníže, ale neomezenou mocí disponoval velekněz. Hlavním bohem byl Svantovit, jehož socha byla přístupna pouze kněžím na Arkuně. Rujci měli pověst pirátů. Poraženi byli až roku 1168 vpádem Dánů, během něhož byla zničena proslulá svatyně na Arkoně.

Původní název opery byl Pád Jarkuna a dokončena byla ve druhé polovině roku 1898. Zajímavé je členění opery na dva díly – první s názvem Helga, druhý Dargun, který má tři jednání. Co se stylu týče, jedná se o kombinaci velké francouzské opery s patrným vlivem Richarda Wagnera, prvky hudebního dramatu a s koncem ve formě velkooperního šoku. Fibich ale také částečně zachoval klasické členění na recitativ a árie. Jednotlivé postavy jsou sice psychologicky prokreslené, ale každá z nich reprezentuje jeden afekt.Dvojdílnost opery lze také chápat jako tetralogii složenou z jednoaktovek, přičemž jednotlivé části by mohly být pojmenovány podle postav, které v té konkrétní části dominují: 1. Helga, 2. Jaroměř, 3. Radana, 4. Dargun. Samozřejmě se nabízí srovnání s Wagnerovým operním cyklem Prsten Nibelungův, a co se postav týče, tak Fibichova opera snese porovnání s postavami ze závěrečné části Wagnerova cyklu Soumrak bohů (Hagen, Gunther, Gutruna, Siegfried, Brünnhilda – Dargun, Rutan, Radana, Jaroměr, Margit). Je také zajímavé, že celé libreto Anežky Schulzové má jednotný verš – pětistopý nerýmovaný jamb proložený písňovými formami.

Premiéra opery v roce 1900 a další inscenace
Premiéra Pádu Arkuna v roce 1900 nepatřila k nejsledovanějším novinkám – zapadla mezi první uvedení oper Kníže Igor (Borodin), Čert a Káča (Dvořák), ale i dobového operního průměru – Andrea Crini (Trneček), Na útěku (Kàan z Albestů), Babička (Horák) nebo Stáňa (Malát). Do okolností prvního provedení také nepříjemně zasáhlo hašteření o volné vstupenky do Národního divadla pro žurnalisty, ale především Fibichovo úmrtí (zemřel měsíc před premiérou 15. října 1900).Premiéra Pádu Arkuna se uskutečnila 9. listopadu 1900 – dirigentem představení byl tehdejší šéf opery Karel Kovařovic, režie se ujal Robert Polák. Kritika dílo oceňovala vesměs pozitivně, zejména dramatičnost a působivost opery a její slovanský prvek. Některým kritikům se však zdála málo česká a národní. A skutečně – opeře nemůžeme upřít určitý mezinárodní prvek, týkající se látky i hudebních prostředků. Nicméně, po šesti reprízách byla opera stažena z repertoáru a uvedena opět v roce 1902 s úplně stejným průběhem (pouze šest repríz). Opětně dílo „objevil“ Otakar Ostrčil v roce 1925. Nové uvedení se hrálo do roku 1933 v celkem šestnácti reprízách.Fibichova opera tak zapadla mezi řadu průměrných oper s obrozeneckým obsahem a ani provedení v roce 1925 nebylo pro budoucnost díla rozhodující. Paradoxně pro některé kritiky opera nesplňovala národnostní požadavek. V roce 1989 si na operu „vzpomněl“ dirigent Petr Vronský, který ji nastudoval v koncertní podobě a ve zkrácené verzi – na prknech Národního divadla ji uvedl dvakrát. A opět – vzkříšení zapomenutého díla se nekonalo.Další upozornění na Fibicha proběhlo v roce 2008 na muzikologické půdě. Jako první na jeho pozdní opery upozornil Jiří Kopecký publikací Opery Zdeňka Fibicha z devadesátých let 19. století (Olomouc 2008).

Rehabilitace 2014?
Ještě před samotnou premiérou se vedení divadla zasadilo o velmi slušnou propagaci této inscenace a Fibichovy opery vůbec – nejenže byly uskutečněny besedy s tvůrci inscenace, ale sám dirigent představení John Fiore natočil několik videí, ve kterých rozebral hlavní motivy jednotlivých částí opery. Tato videa se pak šířila prostřednictvím internetových médií (najdete zde). Z hlediska propagace se tak jednalo o velmi chytrý tah, který již dopředu mohl seznámit diváka s novým dílem. Ano, takto by se to mělo dělat už také proto, že neexistuje kompletní nahrávka díla, které v podstatě nikdo z žijících operních fanoušků, znalců či profesionálů nezná.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Fibich: Pád Arkuna (ND Praha)

[Total: 100    Average: 3.9/5]

Související články


Reakcí (5) “Rehabilitace Pádu Arkuna?

  1. Opera mě uchvátila a myslím si, že jsem nebyla sama, kdo šel druhý večer znovu – chtěla jsem vidět a slyšet i druhé obsazení (podle mne pan Bárta byl vynikající Absalon, ale zase pan Briscein jako Jaroměr mě zaujal hlasově i jinak víc:-)). A ta předehra před prvním jednáním druhého dílu! To byla čistá rozkoš, poslouchat a dívat se na dirigenta, jak dokáže strhnout orchestr k maximálnímu, špičkovému výkonu! Nechat se unášet hudbou, krásou – to pan Fiore spolu s hudbou skladatele a se všemi protagonisty obou večerů dokázali. Děkuji!
    Půjdu na všechna zbývající představení, protože takové potěšení z české opery si nemohu nechat ujít. To je v Národním divadle vzácné.

  2. 12.10. také výborné představení. Z režie jsem nepochopil sice ani ň, ale to už mě ani překvapení. Sólisté (přinejmenším) velmi slušní (Szendiuch – velmi příjemný hlas, škoda že někdy mizel za orchestrem). Hlavními hrdiny večera byli jednoznačně Fibich, Fiore a ostatní v orchestřišti.

    Mimochodem strašně se těším na Pavlu Vykopalovou, mojí nejoblíbenější českou zpěvačku.

  3. Pozoruhodná inscenace. Některé scény přímo dechberoucí, a gradující tak, že po 3,5 hodinách člověk skoro lituje, že to končí. Škoda, že pro pochopení děje jsou potřeba titulky, které odvádí od dramatické hudby. Vynikající paní Burešová a pan Briscein, skvělí paní Poláčková a pan Janál.

Napsat komentář