Replay: opakuj pohyb, dokud nedostane smysl

Nový taneční projekt souboru ME-SA s názvem Replay, který měl premiéru 18. a 19. dubna v divadle Ponec, je druhou společnou spoluprací této taneční skupiny a choreografa brazilského původu Renana Martinse de Oliveiry. Jejich první projekt Let Me Die in My Footsteps z roku 2015 se umístil mezi Top 20 vybranými projekty evropské sítě Aerowaves. Jak si povede inscenace o hledání smyslu?
Replay – choreografie Renan Martins de Oliveira – ME-SA 2017 (zdroj divadlo Ponec / foto Vojtěch Brtnický)

Anotace nás jako diváky uvádí do společného rámce. „Jaké to je, když něco očekáváme? Replay se zaobírá propastí mezi akcí a reakcí, zklamáním i uspokojením. Pětice tanečníků uvádí svá těla do pohybu, jako by je poháněly nekonečné příběhy, záhadné události i prožitá traumata. Společně se snaží rozlousknout hádanky, vyřešit rébusy a složit tak celkový obraz.“

Slovo „replay“ znamená především opakování, a to je také hlavní téma, které určuje strukturu inscenace. Opakování krátkých pohybových sekvencí, v různých směrech, různou intenzitou, stále zoufalejší a stále bezvýslednější. Renan Martins prý také „reviduje evropská klišé spojená s latinskoamerickou kulturou“, ale divák brzy na hledání takových významů rezignuje. Snad kromě narážky na Carmen, která ale s latinskoamerickou kulturou nic moc společného nemá, jde o znaky příliš skryté. Pokud nejsou s divákem předem sdíleny, nemá naprosto žádnou šanci je rozklíčovat, i když rád věří, že reálná inspirace v pozadí inscenace skutečně existovala. (Že si o nich můžeme pohovořit s tanečníky po představení, není řešení, protože to řadový divák nedělá.)

Do tichého prostoru zcela prázdné scény vchází žena (Tereza Ondrová). Její gesta i pózy pospojované jen chůzí jsou nesmělé jako rozpomínání se na cosi minulého, hluboko pohřbeného. Je to trochu pohled pod pokličku tvůrčího procesu. Později zjistíme, že právě tyto pohybové sekvence jsou pohybovým materiálem, s nímž tanečnice musí vystačit po většinu večera, ale stále mu dodávat jiný ráz. Pak si s publikem tvůrci začínají tak trochu hrát. Prostor rozezní filmová hudba, ale scéna je po celou dobu prázdná, jen na stropě září zavěšeno dvanáct neonových trubic a dvě překřížené uprostřed svítí jako kříž. Poslední večeře světel? I když by se zprvu chtělo říct, že tahle choreografie nemá žádnou scénografii, není to tak docela pravda, protože právě světelný design Kataríny Ďuricové ji nahrazuje.

Pětice tanečníků opravdu postupně na scénu dorazí. Martina Hajdyla Lacová, Tereza Ondrová, Helena Araújo (kterou alternuje Karolína Hejnová), Nathan Jardin a Jaro Ondruš se všichni pohybují ve společném prostoru, ale nikdy mezi nimi (úmyslně) nedojde k fyzické interakci. Každý opakuje stereotypní pohybové vzorce, gesta, výpady, pády na zem. Každý se svým individuálním projevem. Na první pohled jednoduché – nervózní třes, ruka poklepávající o zem, nepřirozeně nadzvednutá ramena, provokativně vypjatá hruď…

Struktura choreografie se postupně vyjasní, když divák pozná, že čísla, jež tanečníci začínají vykřikovat, souvisejí s jednotlivými předem určenými sekvencemi a vytvářejí tak koordinovanou, ale proměnlivou a nepředvídatelnou síť pohybu, který je stále dynamičtější a dynamičtější. Interpreti na sebe přitom reagují, tu pohledem, tam ucuknutím, ale každý zůstává stále sám a dál opakuje své vzorce, jako ten, kdo je ztracen ve svém vlastním světě a nestojí o interakci s nikým, koho potkává.

Inscenace pozvolna graduje za zvuku – ticha. To je další kontrast, který je ale spíš hrou s divákem a jeho otevřeností. Silnější výkřiky anebo zvuky dopadajícího těla jsou tím, co nakonec vytváří zvukovou krajinu až do poslední chvíle, než nad vřavou na jevišti začne znovu burácet soundtrack z Titaniku. Zdá se to být různorodým popisem chaosu a definicí neschopnosti komunikovat (přiznejme, že gesta a pózy příliš svůj obsah nekomunikují ani divákům, ale to se zdá být záměrem, který má umocnit pocit absurdity).

Dynamika se stále zrychluje a ve třetí třetině představení diváka pohltí a vtáhne. Náhle chápe, že v inscenaci tanečníci využívají přesně odstupňovanou intenzitu napětí a zadržování energie, kterou do pohybu s jeho opakováním vždy o trochu více uvolní, a to všichni stejnou měrou, takže skupina je v gradaci jednotná. Až do fáze, kdy je pro ně obtížné se v této improvizované hře vyhnout svým spoluhráčům, takže sledujeme i s napětím, jestli si každý svůj prostor dokáže uhájit. Herecký talent a schopnost exprese jsou nevyhnutelné, interpreti se posunují ke svým limitům a jejich projev začíná fascinovat.

Slovní fotbal je zkouškou, kam zajít ve vytváření asociací a jak překvapit diváka, což ovšem funguje a vyvažuje první část inscenace, která dlouho napíná divákovy nervy a zůstává dlužna vysvětlení. Závěrečná apoteóza za zvuků ikonické populární písně My Heart Will Go On je konečnou oslavou splynutí a už skutečně jen hrou – s prostorem, s proudem. Vážná výpověď už končí a tanečníci jsou ukolébáni v dlaních svých kolegů.

Replay není inscenace s jasným tématem a sdělením. Postupuje od rozvláčného začátku k částem, kde divák pozvolna začíná obdivovat pohotovost tanečníků a jejich práci s energií, až po finále i náznak dvojího konce. Závěr představení je vypointovaný, ale mnoho diváků může zlomit hůl nad první polovinou. Hádanky nejsou rozlousknuty, rébusy nejsou vyřešeny a celkový obraz se tak úplně nesložil. Ale divák, jehož pozornost vydrží do konce, je odměněn překvapivými zvraty. Škoda, že současný tanec má jen málokdy po ruce dramaturga.

Hodnocení autorky recenze: 65 %

Replay
Koncept a choreografie: Renan Martins de Oliveira
Světelný design: Katarína Ďuricová
Producent: ME-SA, danceWATCH / Karolína Hejnová
Premiéra 18. dubna 2017 divadlo Ponec Praha

Tanec: Martina Hajdyla Lacová, Tereza Ondrová, Helena Araújo (alt. Karolína Hejnová), Nathan Jardin, Jaro Ondruš

www.me-sa.cz
www.divadloponec.cz

 

Hodnocení

Vaše hodnocení - Replay –Martins (divadlo Ponec 2017)

[Total: 3    Average: 3.7/5]

Související články


Napsat komentář

Reklama