Straussova Elektra v přenosu z Met

Čtenáři Opery Plus blogují

Ultraklasický námět a příběh, hypermoderní muzika a zpracování, úžasné představení.
Čím začít? Nejsem si jist, kolik diváků, byť operymilovných, by toto dílo „dalo“, ale jistě vím, že nezkušenému divákovi bych je nedoporučil. Sám jsem mířil na dílo, jež vůbec neznám, modernu (kterou mám velmi rád) očekával, avšak skutečnost ještě předčila očekávání. Byl-li na představení někdo, pro koho to byla první životní zkušenost s operou, byla jistě i poslední. Jestli jsem při Robertovi Devereux tvrdil, že to bylo fantastické představení, ale určitě ne úplně „snadné“ pro „neoperáka“, pak zde bych určitě varoval začínající – „toto nezkoušet“! Jde o dílo pro velmi, velmi náročného (zkušeného) diváka. „Jednoaktovka“, jež celá trvá pouhé 2 hodiny a 10 minut, tedy cca dvě třetiny času standardní opery, přesto má silná „ale“.

Richard Strauss: Elektra – Susan Neves (Confidante), Waltraud Meier (Klytämnestra) a Nina Stemme (Elektra) - Met 2016 (foto Marty Sohl)
Richard Strauss: Elektra – Susan Neves (Confidante), Waltraud Meier (Klytämnestra) a Nina Stemme (Elektra) – Met 2016 (foto Marty Sohl)

Výprava, scéna
Začátek působí jako scéna z kriminálu. Šedivé pravoúhlé zdi, kovová posuvná vrata na kladkách à la ČKD, které se teprve později drobnými úpravami a prací se světly mění, oživují a začnou vynikat detaily a propracovanost celého konceptu. Kdo má rád a očekává bohaté kulisy a nápadité přestavby, ten by byl zklamán. Přestavba není v představení žádná, pouze drobné změny, celá opera se odehrává na jediné scéně, v jedněch kulisách.

Kostýmy
S výjimkou Klytämnestry, kontrastující se zbytkem „světa“ ve své luxusní róbě, jde o panoptikum ošklivosti. Jde pochopitelně o režijní záměr, ale i tak je to dost „na hraně“. Na scéně se střídají špatně oblečení herci s herci oblečenými ohavně. Kostýmy nesedí, buď na herci visí, nebo jsou mu malé a vždy obsahují minimálně jednu nějakou do očí bijící nevkusnou část. Dokreslují tak ale celkovou atmosféru zla a pomsty a jsou srozumitelné.

Žádné sbory
Vůbec žádné. Protože to, co zná divák jako sbor, to zde vůbec nenajde. V několika momentech opery je sice na scéně až dvacet lidí, ale nikde nezpívají ani unisono, ani v harmonii, ani žádnou zapamatovatelnou melodii, každý zpívá svůj hudebně i textově odlišný sólový part. A lépe říci každá než každý, protože jde de facto jen a pouze o role ženské. Vlastně bych vůbec nemluvil o sboru, spíše bych to nazval představením dvou desítek sólistek… Vynikajících sólistek.

Dominance ženských hlasů
O mužské hlasy je zde nouze, v první třetině se neobjevují vlastně vůbec, ve zbývající části jsou pak asi čtyři mužské role, z nichž každá si zazpívá cca svých pět minut a konec. Ve sboru nejsou zastoupeny vůbec (respektive v jednom okamžiku je za scénou slyšet sbor, kde lze rozeznat i mužský hlas, ale to je výjimka); v první třetině to i na mne bylo opravdu hodně. Překřikování sopránů, desítky recitativů střídaných dlouhými drženými výkřiky na horní hranici rozsahu sopránu. Neskutečně těžké party nejen technicky, ale i hlasově docela likvidační. Po duetu Elektry a Chrysothemis ve finále jsem nevěřil, že obě odejdou z jeviště po svých, spíše jsem čekal záchvaty kašle, chrlení krve, při kterém vyjdou z těla minimálně hlasivky, spíše však i vnitřní orgány obou pěvkyň. Neskutečné. Osobně mi v úvodu představení přišlo ženských hlasů až příliš a opravdu jsem se těšil až (jestli) se objeví nějaký hlubší hlas, ale s pokračujícím představením si na přemíru sopránu člověk postupně zvykl a ve vygradovaném závěru Strauss dokonale jednotlivé ženské polohy propojil do fantastické, harmonické „extáze“, kterou umocnil ještě velmi osobitě napojený instrumentální „podklad“, který se s hlasy jakoby dokonale prolíná, že divák mnohdy není s to odlišit, co ještě zpívá pěvec a co již hraje nástroj.

Richard Strauss: Elektra – Waltraud Meier (Klytämnestra) a Nina Stemme (Elektra) Met 2016 (foto Marty Sohl)
Richard Strauss: Elektra – Waltraud Meier (Klytämnestra) a Nina Stemme (Elektra) Met 2016 (foto Marty Sohl)

Žádné melodie
O ústředním motivu či jakékoli zapamatovatelné melodii nelze mluvit vůbec. Z tohoto hlediska jde skutečně o modernu přelomu devatenáctého a dvacátého století (premiéra 1909). Opera je vystavěna jen na pocitu, dramatickém vývoji a výkonu jednotlivých figur, nikoli na konkrétní melodii. První třetina má poměrně malý spád, pak však muzika vezme obrat v sice náročný, ale rychlý, dramatický, hudebně bohatý tvar s vytrvalou gradací končící až mohutným finále. Složité, napínavé, prožité, skvělé.

Excelentní orchestr
Dirigent (Esa-Pekka Salonen) musí být šílenec, že se do něčeho takového pustil, že se upsal „ďáblu“. Přes svoje dlouholeté působení v opeře si nedovedu dost dobře představit, jak lze takové dílo nastudovat, propojit dohromady do jediného celku, a především, jak pokaždé po celou dobu „udržet“ představení pohromadě. Sám pro sebe mám jediné vysvětlení – onen chybějící mužský sbor – a neříkám to až tak úplně s nadsázkou, protože asi každý, kdo operu sleduje, dobře za svůj život vypozoroval, že svědomitost, zodpovědnost a důslednost žen, sledování dirigenta a znalost partu většinou udržuje představení pohromadě, zatímco laxnost mužské části sboru obvykle představení „rozjíždí“ a „vykolejuje“.

Individuální výkony
Elektra: Je zajímavé, že v této hlavní roli nevidíme Němku (byť jméno Nina Stemme by napovídalo, že ano), ale Švédku. Přesto jde o jednu z nejžádanějších wagnerovských div a němčina tedy tvoří značný podíl jejích rolí a v německém prostředí je zjevně jako doma; v Elektře dává ze sebe očividně maximum, na scéně je od začátku do konce a zpívá čistého času asi sedmdesát procent představení, většinou ve velmi složitých, nezapamatovatelných mixech staccat a recitativů a vysoko položených a dlouhých „výkřiků“. K tomu všemu musí velmi výrazně pracovat s výrazem, neboť kostým ani scéna jí v ničem nepomohou. Strhující, vydřený výkon na hranici přežití.

Chrysothemis: Elektřina sestra. Pro mne nejlepší pěvecký výkon na jevišti, přestože její prostor je jen omezený. Vynikala nad ostatními, včetně Elektry a působila impozantně. Většinu partu zpívá v nadlidské výšce, nad partem Elektry, přitom jde o samá fortissima. Její závěrečný duet s Elektrou pak zvedal ze sedadla. Je zajímavé, co autor dokázal vytěžit z ryze ženských hlasů, a že se nebál takové kombinace. Kombinace, která může mnoha lidem „rvát“ uši, a přesto nakonec odcházejí z divadla s pocitem dokonalého zážitku.

Klytämnestra: Upjatá, povýšená postava, která dostává v první třetině pěvecky i herecky velký prostor a alespoň trošku „zjemňuje“ ostré, vysoko položené sopránové hlasy ostatních sólistek (a sboru). Jediná opravdová Němka na scéně, zkušená pěvkyně, která nezklamala, ale ani nijak výrazněji neexcelovala. V roli pyšné královny nemá příliš prostoru pro více dramatických poloh, takže většinu času tráví v póze hrdé, napřímené, chladné ženy a velké emoce neprojevuje.

Orestes: Druhá hlavní role, bratr Elektry (asi nemanželský – Elektra bílá, on dokonalý prototyp černošského zpěváka). Impozantní pěvec s krásným, zvonivým barytonem. Ve velkém těle velký hlas a na první pohled i příjemný, klidný člověk (každým okamžikem jsem čekal, že se opře o zvýšené pódium, zasněně zahledí do dálky a začne zpívat Mississippi z Lodi komediantů). Role vraha k němu příliš nesedí, přesto se s ní popasoval dobře, asi proto, že zabíjí z čestných důvodů a v dobrém úmyslu. Sametový hlas v ostrém kontrastu se soprány jako břitva ostrými o to více potěšil.

Richard Strauss Elektra – Eric Owens (Orest) - Met 2016 (foto Marty Sohl)
Richard Strauss Elektra – Eric Owens (Orest) – Met 2016 (foto Marty Sohl)

Aigisthos: Překvapivě dobrý tenor. Škoda, že v Elektře není pro něj více prostoru. Na scéně stráví všeho všudy asi deset minut, z nichž polovinu času v jakési policejně upjaté póze a druhou polovinu vleže v pěvecky velmi náročné pozici. Přesto na sebe v nejlepším slovy smyslu upozorní. Je to velmi silný, osobitý a ostrý hlas, rád bych jej slyšel v nějaké větší roli.

Shrnu-li vše do jediné věty, pak to byl velký vjem pro náročného diváka, ten, kdo se prokousal první třetinou a přijal strohý scénografův a kostýmní přístup, byl odměněn impozantní, velkou hudbou, nadlidskými pěveckými výkony a gradujícím dramatem. A standing ovations na konci jen potvrdily, o jak velký hudební zážitek šlo.

Richard Strauss:
Elektra
Dirigent: Esa-Pekka Salonen
Režie: Patrice Chéreau
Režijní nastudování: Vincent Huguet
Scéna: Richard Peduzzi
Kostýmy: Caroline de Vivaise
Světla: Dominique Bruguičre
The Metropolitan Opera Orchestra
Premiéra 14. dubna 2016 Metropolitan Opera House New York
(Live: Met in HD 30. 4. 2016)

Elektra – Nina Stemme
Chrysothemis – Adrianne Pieczonka
Klytämnestra – Waltraud Meier
Orest – Eric Owens
Aegisth – Burkhard Ulrich
Overseer – Susan Neves
Serving Women – Bonita Hyman, Maya Lahyani, Andrea Hill, Claudia Waite, Roberta Alexander
Confidant – Susan Neves
Trainbearer – Andrea Hill
Young Servant – Scott Scully
Old Servant – James Courtney
Guardian – Kevin Short

I váš text rádi v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Hodnocení

Vaše hodnocení - Strauss: Elektra (Met New York)

[yasr_visitor_votes postid="209910" size="small"]