Richterovo pojetí nabité pravdou

  1. 1
  2. 2

Ivan Moravec: Přiznám se, že jsem tento koncert v autorově podání slyšel jenom jednou v životě, před mnohými léty. Takže už jsem vlastně zapomněl, jak to hraje. Toto naše společné sezení tedy bylo připomenutím a musím se přiznat, že mě trošku překvapilo. Znám Rachmaninovův styl v různých skladbách světového repertoáru: v četných Chopinových skladbách, v Schumannově Karnevalu a vůbec ve značném množství romantických autorů. Myslím, že jeho styl v tomto koncertu nese všecky specifické znaky jeho klavírního stylu.

Rachmaninov je technicky nesmírně dobře vybavený hráč, má ohromný smysl pro krásný zvuk. Má přímo „latinský“ smysl pro to, aby nezatěžoval zbytečně zpomaleními. Ovšem v tomto koncertu se přiznám, že si uvědomuji v jeho projevu určité vnitřní citové manko. Jistě, je to slovo do pranice. Ovšem není to pro mě tak nebezpečné, když tady máme nahrávku, která splňuje všechna, i ta nejsubjektivnější očekávání od tohoto koncertu. Je to snímek Svjatoslava Richtera. Ve srovnání s Richterovým výkonem hraje Rachmaninov 1. větu svého koncertu hodně dopředu, volí tempa, která nedávají možnost, aby hudba vyzněla s tou ohromnou monumentalitou i velkým citovým obsahem, který tam je, a nedá ani tu robustní masivnost, kterou by člověk čekal. Jistěže, jak jsi už řekl úvodem, je to zaviněno velmi špatným příjmem. Je to přetočeno ze starých standardních desek, zvuk je velmi neurčitý a zvuk klavíru je slyšet jakoby z veliké dálky. Dynamika je zploštěná, to znamená pianissima jsou vytažená směrem nahoru a fortissima směrem dolů. Čili obraz o tom, jak to Rachmaninov skutečně hrál, pokud jde o dynamickou výstavbu, z této desky těžko můžeme mít.

Sergej Rachmaninov (zdroj commons.wikimedia.org)

Ivan Medek: Ovšem Rachmaninov se nejenom trochu jakoby míjí se zvukovým účinkem toho, co sám zapsal, ale jak jsme to poslouchali, mám pocit, že se míjí i s výrazem. Tedy že je nejenom v dynamice, která samozřejmě nemusí být vždy dobře zachycena, ale i v rytmu a agogice trochu jinde než jeho vlastní notový záznam. Než to, co si nutně sám musel představovat. Myslím, že problém zůstává v tom správně přečíst záznam skladatele, tj. správně ho pochopit. Tady hraje skladatel svůj vlastní koncert a kdybychom to nevěděli, tak bychom řekli: to hraje někdo, kdo v mnohém nechápe Rachmaninova. Možná, že jsem to přehnal.

Ivan Moravec: Já myslím, že jsi to trošku přehnal, ale v každém případě je nám tady vodítkem Richterovo provedení, které splňuje veškerá očekávání. V tomto přímém srovnání se nemusíme bát říct, že Richter vytěžil ze skladby víc než sám autor.

Obrátil bych teď pozornost na druhý snímek, který je rozhodně krásný. Myslím, že pro takový primární poslech připraví posluchači asi největší radost. Už jenom proto, že tam je všecko slyšet. London Symphony pod Soltim hraje senzačním způsobem. Espressivo ve smyčcích, plechy, všecko tam zní s takovou intenzitou výrazu, že to je radost poslouchat. Ovšem je zajímavé, že tento vynikající a dnes asi nejlepší orchestr s Katchenem nedokáže, pokud jde o závažnost a pravdivost výrazu, zdaleka tolik, co podstatně horší Varšavská národní filharmonie pod dirigentem Wisłockim.

Julius Katchen (zdroj commons.wikimedia.org / Gershowitz)

Domnívám se, že to je génius Richterův, který zvládl nejenom klavírní part, ale i dirigenta a i těch osmdesát orchestrálních hráčů.

Ještě k úvodním taktům. Je skutečně pozoruhodné, že vlastně jediný Richter cítí základní melodii, která se objeví ve forte na c ve smyčcích, monumentálně. Všimli jste si, že z klavírního partu, který doprovází tu velkou melodii ve smyčcích, tady člověk slyší vlastně jenom nejhlubší basové noty, které jsou určitou rytmickou bází. Richterovi to zní jako zvony. A je bezpečně cítit, že těmi „zvony“ v levé ruce drží orchestr i dirigenta, aby mu nezačali utíkat a nezačali dělat to, co se stalo Rachmaninovovi se Stokowskim. A sice, že celá melodie přejde bez velkého pozastavení a bez velkého významu do další části v Es dur.

Ivan Medek: Navíc mám pocit, že Richter je – ve srovnání těch tří výkonů – ze všech nejméně strojený a nejprostší.

Ivan Moravec: Myslím, že Richterova prostota je něco, co nás bude čím dál víc dojímat a udivovat. Jeho výkon v Rachmaninovovi je zvlášť krásný proto, že to je koncert, který svádí k „nanášení“ výrazu. I pianistu, který nemá veliký citový fond, svádí k tomu, aby třeba leccos předstíral.

Svjatoslav Richter (foto archiv)

A jak se dá předstírat cit? Například tím, že se pianista naučí na příslušných místech veliká crescenda, že na příslušných místech k tomu ještě hodně zpomalí a na určité tóny, které jaksi přímo vezmou za srdce posluchače, se položí.

Ovšem způsob, jakým udělá to totální crescendo, do toho je vidět jako do zrcadla. Katchen, jakkoliv je to pianista nesmírně zajímavý, citlivý, s velikou technikou a se schopností romantického výrazu, tak v tom přímém srovnání mu vidíme malinko do kuchyně, že tam to své jídlo malinko připestřil víc, než substance toho jídla zasluhuje.

Kdežto Richter jde skoro někdy až přes určité vyznívání frází. Všiml jsem si třeba, že v základní lyrické melodii v Es dur, kterou klavír přináší po tom velkém úvodu, uzavře Rachmaninov některé fráze daleko sugestivnějším způsobem než Richter. Ovšem to zásadní uchopení melodie je u Richtera nabito vlastně pravdou. To slovo se někomu může zdát přehnané, ale myslím, že popsat Richterův přístup k tomuto dílu a uchopení citového fundamentu, které to dílo má, se přece nedá popsat jinak než jako přístup pravdivý.

(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář

Reklama