Radvanovsky jako Elisabetta: Triumf nebo vulgární exhibicionismus?

  1. 1
  2. 2

Z ohlasů v zahraničním tisku

Robert Devereux v Met a sopranistčina trojitá koruna

Čtvrteční večerní potlesk a volání bravo v Metropolitní opeře na konci Donizettiho Roberta Devereuxe, určené sopranistce Sondře Radvanovsky, byly tak frenetické, že vypadala překvapeně, či snad až poněkud vyděšeně. Zdálo se, že diváci vědí, že se právě stali svědky citově zranitelného a hlasově odvážného výkonu, milníku v kariéře skutečné umělkyně.

G.Donizetti: Roberto Devereux - Sondra Radvanovsky (Elisabetta) - Met 2016 (foto Met/Ken Howard)
G. Donizetti: Roberto Devereux – Sondra Radvanovsky (Elisabetta) – Met 2016 (foto Met/Ken Howard)

Jako představitelka Elisabetty (Alžběty I.), paní Sondra Radvanovsky zakončuje v Met svůj maratón, neboť během jediné sezony zpívala všechny tři Donizettiho skličující tudorovské královny. Její běh započal v září naléhavým, vášnivým zpodobněním Anny Boleynové ve stejnojmenné opeře a pokračoval v lednu trýznivým zpěvem v roli Marie Stuartovny, rovněž ve stejnojmenném díle.

Elisabetta se k pro ni charakteristickému talentu hodí nejlépe. Opera představuje královnu v pokročilém věku, stále královsky vznešenou a budící respekt, ale také křehkou, stojící na vratkých nohou a pohlcenou nejistotou: myslí si, že Roberto Devereux, mladší hrabě z Essexu, původně její přítulný favorit, je vůči ní neloajální. Věrna formě, zpívá paní Radvanovsky se spalující silou, záchvaty zarputilosti a pronikavou koloraturní virtuozitou. Její hlas vždy zněl trochu nekompromisně, na což si musíte chvilku zvykat. Tento zrnitý odstín se ovšem hodí k jejímu pojetí stárnoucí královny. Během chvil pochybností, když Elisabetta vyjadřuje svou osamocenost, paní Radvanovsky ukazuje, jak dokáže frázovat s bolestnou něhou.

Pro první uvedení Roberta Devereuxe se v Met podařilo sestavit ideální obsazení a najít zasvěceného dirigenta, Maurizia Beniniho. Vynikající tenorista Matthew Polenzani exceluje v titulní roli a jeho lyrickou eleganci doprovází mladistvý zápal. V úvodu opery má Roberto potíže, protože vedl neúspěšné vojenské tažení v Irsku. Vrací se do Anglie, kde čelí obvinění ze zanedbání povinnosti.

Roberto býval mladá horká hlava a pohrával si s Elisabettinou zamilovanou náklonností. Teď je z něj však zlomený muž, beznadějně zamilovaný do Sáry, vévodkyně z Nottinghamu (a manželky jeho dobrého přítele vévody). Pan Polenzani svým přesvědčivým výkonem zprostředkovává zbytky divoké vzpoury a frustrované touhy této postavy.

Barytonista Mariusz Kwiecień, zpívající mužně a s narůstající lyričností, vyjadřuje rozpaky vévody otřeseného osobní zradou. A velká mezzosopranistka Elīna Garanča se svým skvělým hlasem a charismatem, představuje v roli uzavřené, zamilované Sáry opravdu hvězdné obsazení.

Inscenace je v Met nejnovějším dílem režiséra Davida McVicara, který uvedl Annu Bolenovou a Marii Stuartovnu. Pan McVicar přitahuje k inscenacím pozornost volbou tradičního vzhledu a scény. Kostýmy od Moritze Junge, zejména královniny komplikované róby, by se hodily do hollywoodského historického dramatu.

Pan McVicar představuje operu jako hru ve hře. Inscenace využívá v podstatě jednu scénu navrženou panem McVicarem, první, kterou v Met navrhl. Ukazuje prostornou síň v tudorovském paláci, s tmavými dřevěnými stěnami zdobenými zlatem a spoustou lustrů. Stěny se posouvají a přeskupují, aby naznačily další místa děje, včetně londýnského Toweru, kde v závěru Roberto skončí.

Sledovat tuto impozantní scénu celý večer je trochu únavné. Svou koncepcí však pan McVicar líčí dvorské intriky. Dvořané a dámy (členové sboru Met, jako vždy vynikající) sledují, co se děje, a to i při důvěrných scénách mezi Elisabettou a Sárou, nebo Robertem a Nottinghamem. Sboristé stojí po obou stranách jeviště, potajmu pokukují, nebo zírají z balkonu, a rychle šíří drby o intimním životě své neprovdané královny. Je však pravda, že v Alžbětiných časech palác nebyl vhodným místem pro udržení tajemství, nebo dokonce k nalezení trochu soukromí.

Pan McVicar také sonduje psychologický podtext postav, zejména Roberta a Nottinghama. Během zásadní scény v prvním dějství se vévoda svěří svému příteli, jehož život je v ohrožení kvůli obviněním, jimž čelí. Také vyjádří své podezření, že ho jeho žena možná podvádí (aniž si uvědomí, že ji miluje právě Roberto). Postavy v podání pana Polenzaniho a pan Kwiecieńa k sobě pociťují fyzickou náklonnost s náznaky homoerotické touhy.

Zdá se, že pan McVicar k tomu má důvod: Nottinghamův sňatek se Sárou sjednala královna; Sára nikdy vévodu nemilovala. Přesto Nottinghamova bezpečnost jako muže a tudíž i jeho hodnota v očích milovaného přítele závisí na důkazu, že je mu jeho žena věrná. Robertova náklonnost k Nottinghamovi, i když upřímná, je zatížena pocitem viny. Tato opera znovu přivádí dohromady pány Polenzaniho a pan Kwiecieńa, kteří se již dříve v této sezoně objevili jako věrní přátelé v pozoruhodné inscenaci Bizetových Lovců perel, dalším příběhu, v němž je mužné přátelství rozpolceno ženou.

Během scény v londýnském Toweru má pan Polenzani příležitost připomenout nám, že Roberto je titulní postavou opery. Ve čtvrtek přednesl mučivou árii zoufalství, v níž Roberto vyjadřuje svou touhu po odpuštění, zejména proto, aby mohl dokázat, že se Sára neprovinila cizoložstvím, s bohatou barevností a ušlechtilou elegancí. V závěru této dlouhé scény začínal jeho hlas znít unaveně. Přesto ji dokončil odvážně a se ctí.

Hebký a sametově znějící hlas paní Garanči učinil ze Sáry v jejím provedení ostře kontrastující protějšek ocelově znějící Elisabetty v podání paní Radvanovsky. A půvab, který tak přirozeně vyzařuje, naznačuje, že tato pokorná žena má vnitřní vůli, již však teprve musí využít.

Diváci si mohou oprávněně stěžovat, že se v Met věnuje taková pozornost pěti Donizettiho operám v jediné sezoně, během níž je nejnovějším dílem na jejích prknech Bergova Lulu, poprvé uvedená roku 1937. Přesto však představuje dokončení tudorovské trilogie úspěch pro tento operní dům a triumf pro paní Radvanovsky.

(New York Times – 25. 3. 2016 – Arthuro Tommasini)
***

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Donizetti: Roberto Devereux (Met New York)

[Total: 23    Average: 4.5/5]

Související články


Reakcí (7) “Radvanovsky jako Elisabetta: Triumf nebo vulgární exhibicionismus?

  1. Překlad výše je natolik jasný a realistický, že není co více napsat. Titulek je sice odrazující, obsah je však přesný: Hvězdné obsazení, dokonalé pěvecké i herecké výkony, bezchybný orchestr, kostýmy, výprava. Prostě úžasné, strhující představení (po Trubadůrovi nejlepší z letošní MET sezóny … možná i před ním). A opravdu strašlivá „kláda“ pro všechny. Alžběta a Roberto aby si nechali po každém představení repasovat hlasivky. Ostatně oba to v přestávce přenosu potvrzovali, když zmínili, že je to vlastně nezpívatelné. Také z programu Metropolitní je zřejmé, že tento „kus“ není uváděn s obvyklou četností, bezpochyby i kvůli vysoké pěvecké obtížnosti.

    Asi bych nesouhlasil s odsouzením „příliš mnoho Donizettiho“. Jeho dílo je velkolepé … a poznat dílo skladatele v celém kontextu považuji naopak za plus pro diváka. Navíc žijeme v době, kdy je obvyklé „experimentovat“ s trpělivostí náročného diváka a ukázat mu „koncentrovaně“ více i za cenu nutnosti jeho většího „nasazení“ (zmiňme Wágnerovské více“projekce“ nebo nejrůznější „srovnávací“ představení, jako před několika lety např. dvě různé verze Don Giovanniho ve Státní apod.).
    Nemohu si však odpustit nadsazené „rýpnutí“: Po pátečním Rigolettovi ve Státní a sobotním MET přenosu jsme se s partnerkou na sebe podívali a v jedinou chvíli jsme se oba shodli, že kdyby býval Verdi každý svůj úžasný hudební nápad (jichž ve svém díle vychrlil stovky a pak je vlastně nikdy příliš nerozvinul) jen naskicoval a předal rozpracovat Donizettimu (jenž naopak mnohdy až příliš rozvíjí a opakuje i motiv hudebně slabší), asi bychom dnes uctívali po všech stránkách dokonalejší díla … Verdizettiho. :)

    1. HanaS: I já jsem byl vaší kritikou a hodnocením pobouřen, a to co jste napsala, že by paní Kačírková strčila paní Radvanovsky do kapsy je usměvné. Nestrčila, protože má třikrát slabší hlas, nemá zdaleka tak vyrovnané rejtříky (respektive nemá hloubky) a chybí ji charisma aby mohla strhnout a hrát pomstychtivou stařenu Elisabeth.Znám tuto postavu ztvárněnou mnoha soprány minulosti i současnosti a že i paní Gruberová ji za svůj život provedla ve strhujících podobách, Radvanovsky triumfuje. Možná jsem se každý díval na jiné představení:-)

      1. Už se to tady probíralo před časem, kdy se drtivá většina diskutujících shodla na tom, že Sondra Radvanovsky má evidentně nemocný hlas, navíc po operaci hlasivek. Nezní rozhodně libozvučně, často je utrpení jí poslouchat. Trvám na tom, že se svým excelentním ztvárněním tudorovských královen by jí paní Kačírková strčila do kapsy.

  2. Dovolim si malu poznamku k prekladu ‚pan McVicar‘ je Sir McVicar, pred par rokmi bol Alzbetou II. povyseny do slachtickeho stavu.

    HanaS: poznate priestor Met opery s auditorium pre 4000 posluchacov? Skutocne si myslite, ze by Jana Kacirkova strcila Radvanovsky do kapsy? (Poculi sme ju v Ostrave v Stuarde, takze to nepisem bez zrovnania.)
    Vcera sme poculi Sondru Radvanovsky ako Alzbetu, bolo to strhujuce predstavenie a take ovacie som v Met este nezazila. Dokonca ich dostala s vykrikmi ‚Brava‘ este predtym, ako zaspievala jedinu notu, nehovoriac o zaverecnej burke nadsenia, dazdi rozstrihanych papierkov z vrchnych balkonov a standing ovation.(A mozno to bolo preto, ze to bolo posledne predstavenie Roberta v tejto sezone.)
    To neboli ovacie choremu hlasu! Dnes sa skratka opery Bel canta spievaju na velkych scenach inak, ako sme zvyknuti u nas doma. (Sondru Radvanovsky som pocula v Met aj ako Normu .)Nakoniec aj v Prahe na koncerte spievala aj tento repertoire.

    V priebehu (tusim) 6 rokov som videla vsetky tri predstavenia z tudorovskej trilogie (Roberta, Stuardu, Bolenu), vsetky velkolepe rezirovane Sir McVicarom (ved sme na kralovskom dvore)a zaroven s respektom k historii. Kazde predstevnie z trilogie bolo uzasne, ale prvemu, ked Anna Netrebko spievala nestastnu a tragicku Annu Bolenu sa ani jedna nevyrovnala!

  3. Ospravedlnujem sa, precitala som si originalne texty a o reziserovi Davidovi McVicar sa pise ako o Mr.McVicarovi, takze preklad je adekvatny, prepacte.
    Aj tak mi to pripada zvlasne tak v anglictine ako aj v cestine. Ako vieme, titul Sir dava kralovna velmi respektovanym osobnostiam v umeleckom svete a potom ich pouzivame a hovorime o Sir Rattleovi, Sir Mackerasovi atd. a nie ako o panovi Rattleovi a panu Mackerasovi. Ale to je uz ine tema.
    V kazdom pripade bol Roberto Devereux triumph!

Napsat komentář