Robert Jindra: Všude je tráva zelená, jen někde je zelenější

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Rozhovor s renomovaným českým dirigentem Robertem Jindrou na téma současných trendů světových operních divadel. A také o jeho osobních zkušenostech z českých a zahraničních divadel jak z pozice dirigenta, tak i zaníceného diváka.
Robert Jindra (foto Petr Hrubeš)


Jak pohlíží dirigent na srovnání současné evropské úrovně operních domů s naší?

Dobrá otázka. Ze své pracovní zkušenosti vím, že je u nás mnohdy problém s poctivým profesionálním přístupem. Naše povaha je a priori pohodlná. Neříkám, že jsou takoví všichni, ale na zkoušky přijde v počátku polovina, ne-li víc lidí nepřipravených a s pocitem, že se to teprve naučí. Když takto uvažuje i dirigent, pak je to katastrofa. Ze zahraničí mám zkušenost, že zpěváci i muzikanti přijdou na první zkoušku naprosto připraveni a nemusím je nic učit. V tom si myslím, že je rozdíl nejmarkantnější.

Čili je pro vás připravena živná půda pod nohama a předpokládám, že vás taková práce víc baví.

Samozřejmě je příjemné, když můžete rovnou stavět svoji konkrétní hudební představu, než někoho seznamovat s tím, jakým způsobem se s daným partem technicky a rytmicky vypořádat. V zahraničí se zkrátka nehraje na to, že je dostatek zkoušek, aby se daný part interpret v jejich průběhu naučil.

Co váš názor na repertoárový systém, který u nás stále, speciálně v operách, převládá?

Tento systém patrně s sebou nese pro diváka pestřejší programovou nabídku, nicméně mnohdy přináší negativní dopad v podobě nedostatečného soustředění se souboru na konkrétní produkci. V tuzemsku se během jednoho měsíce odehraje velké množství titulů a ve většině případů s provozním faktem vystřídání se jednotlivých hráčů orchestru a pěveckého obsazení. Problém je v tom, že konkrétní operu divadla uvádí v delším časovém rozptylu, bez náležitých „oprašovacích“ zkoušek. Pokaždé vidíte jiné lidi v orchestru nebo někoho, kdo to s vámi vůbec nezkoušel. Zde je zkrátka dirigent daleko víc ve stresu než v invenční pohodě.

Byť jsou oba názory častou náplní diskuzí a centrem sporů, předpokládám, že svým postojem preferujete blokový systém.

Blokový systém je dle mého jak daleko efektivnější ze strany pracovní, tak mnohem zajímavější z pozice diváka. V krátkém časovém úseku se tak odehrají kupříkladu tři tituly, avšak s různým obsazením tak, jak se to běžně dělá ve Vídni, Mnichově, Drážďanech a dalších operních velmocích. Dle mého názoru je tento systém zkrátka logičtější.

Myslíte, že profesionalita musí být po zásluze dobře vyplacena?

Podívejte, všude je tráva zelená, jen někde je zelenější. Nikde to není svaté. Našim oblíbeným argumentem bývá, že v zahraničí se „točí jiné peníze“. Rozhodně peníze hrají významnou roli, avšak přístup je zcela zásadní záležitostí a profesionalita je základním předpokladem úspěšného divadla. Zpěváků, muzikantů, dirigentů, režisérů je dnes tolik, že stačí jen vyměnit. Nepřijdete připraven a nemusíte chodit vůbec.

Není to poněkud tovární nastavení?

Ano, je to tak, ale na druhou stranu chápejte, že ve velkém divadle není ani čas, ani trpělivost tolerovat polovičatou přípravu. U nás je opačný extrém a mám pocit, že smýšlíme často poněkud „socialisticky“. Jestliže má člověk vystudovanou školu, počítá automaticky s tím, že si jej někde vezmou do stálého angažmá, kde se za nevelký obnos pracovně nepředře.

Robert Jindra (foto Ivan Korč)

Vzhledem k tomu, že navštěvujete velmi často operní představení v zahraničí, vidíte rozdíly i z pozice diváka, nikoliv dirigenta?

Stejně jako vy, i já jezdím do zahraničí na konkrétní představení. Jako fajnšmekr si vybírám také konkrétní obsazení, dirigenty nebo navštívím titul, který třeba není možné běžně vidět. Vůbec nejzajímavější pro mne je srovnávat stejnou inscenaci v různých pěveckých či dirigentských obměnách. Výkyvy v operách jsou, ať už u nás nebo v zahraničí, dle mého markantní.

Předpokládám, že nostalgicky vzpomínáte na éru osmdesátých až devadesátých let minulého století.

Ano, dříve jsem jezdíval i na čtrnáct dní do Vídně, do opery na stání a každý večer byl pro mne inspirativní. Dnes, když jedu na více představení za sebou do jednoho divadla, tak první večer vidím něco dech beroucího a další den kontrastně něco naprosto průměrného nebo dokonce podprůměrného. S érou devadesátých let se to pro mne nedá vůbec srovnat. Neříkám, že jsou dnes ve Vídni představení špatná, ale mají velmi kolísavou kvalitu.

Myslíte, že za to může dnešní stále rozrůstající se management, který formuje PR řady pěveckých osobností? A vůbec, že se na tom podepisuje medializace opery jako taková?

Je přirozené, že i opera potřebuje mediální podporu, bez níž by stěží fungovala, avšak každá medializace s sebou nese i negativa. Prodávají se obličeje a jména. Také se stává, že agentura ke svým zpěvákům pod smlouvou připojuje záměrně tři slabší, aby jejich „pěvecká star“ v daném představení vystoupila či vynikla.

Kdo si dle vás drží stále kvalitní úroveň bez větších výkyvů? Zajisté preferujete některá tělesa, soubory či operní domy před jinými.

Co do úrovně operního orchestru jsou dle mých zkušeností v současnosti nejlepší Staatskapelle Dresden, avšak nejvýraznější ryze orchestrální těleso jsou Vídeňští filharmonikové. Pokud bych se bavil o operním divadle, pak je to jednoznačně Bavorská státní opera v Mnichově, ta je kvalitativně stále na vysoké úrovni. Za poslední dvě sezony jsem tam nezažil slabší představení. Funguje stejně jako Vídeň, to znamená blokovým způsobem. Stálý soubor zpívá vedle velkých rolí i ty malé, ale v Mnichově se lépe daří kloubit mediálně známé osobnosti s uměleckou kvalitou všech repríz.

A co berlínská operní scéna? Ta je přeci výrazná a člověk o ní čte dnes a denně.

Ano, všechny tři operní domy (poznámka autora: Deutsche Oper, Komische Oper, Staatsoper) si drží opravdu vysokou uměleckou úroveň.

Co vy a letní festivalová představení?

Ta navštěvuji sám za sebe vůbec nejraději, jelikož nejsou zatížena každodenním zkoušením a divadelním provozem. To je hudebně slyšet od prvních taktů.

Jaký festival vás mimo Bayreuth láká?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Komentáře “Robert Jindra: Všude je tráva zelená, jen někde je zelenější

  1. Robert Jindra vtrhl do ostravské opery jako ohnivá střela. Svůj um, tvůrčí nadšení a přesvědčení přenášel nejen na své kolegy, ale hlavně na publikum. To (i vzhledem k vynikajícím dramaturgickým úvodům) bylo díky RJ v daný den 100% přesvědčeno, že není nic nádhernějšího než příběh Elsy a Lohengrina, není přístupnější a úžasnější muziky než je v Janáčkově Věci Makropulos, není zajímavějšího díla 20.stol. než Ohnivý anděl. Za to všechno obrovský dík!!!
    A asi z obav, aby oheň se náhodou „nerozrostl“, byl uhašen vynuceným odchodem RJ. Je to ke škodě ostravské opery…

Napsat komentář

Reklama