Robert Jindra: Všude je tráva zelená, jen někde je zelenější

Rozhovor s renomovaným českým dirigentem Robertem Jindrou na téma současných trendů světových operních divadel. A také o jeho osobních zkušenostech z českých a zahraničních divadel jak z pozice dirigenta, tak i zaníceného diváka.

Jak pohlíží dirigent na srovnání současné evropské úrovně operních domů s naší?

Dobrá otázka. Ze své pracovní zkušenosti vím, že je u nás mnohdy problém s poctivým profesionálním přístupem. Naše povaha je a priori pohodlná. Neříkám, že jsou takoví všichni, ale na zkoušky přijde v počátku polovina, ne-li víc lidí nepřipravených a s pocitem, že se to teprve naučí. Když takto uvažuje i dirigent, pak je to katastrofa. Ze zahraničí mám zkušenost, že zpěváci i muzikanti přijdou na první zkoušku naprosto připraveni a nemusím je nic učit. V tom si myslím, že je rozdíl nejmarkantnější.

Čili je pro vás připravena živná půda pod nohama a předpokládám, že vás taková práce víc baví.

Samozřejmě je příjemné, když můžete rovnou stavět svoji konkrétní hudební představu, než někoho seznamovat s tím, jakým způsobem se s daným partem technicky a rytmicky vypořádat. V zahraničí se zkrátka nehraje na to, že je dostatek zkoušek, aby se daný part interpret v jejich průběhu naučil.

Co váš názor na repertoárový systém, který u nás stále, speciálně v operách, převládá?

Tento systém patrně s sebou nese pro diváka pestřejší programovou nabídku, nicméně mnohdy přináší negativní dopad v podobě nedostatečného soustředění se souboru na konkrétní produkci. V tuzemsku se během jednoho měsíce odehraje velké množství titulů a ve většině případů s provozním faktem vystřídání se jednotlivých hráčů orchestru a pěveckého obsazení. Problém je v tom, že konkrétní operu divadla uvádí v delším časovém rozptylu, bez náležitých „oprašovacích“ zkoušek. Pokaždé vidíte jiné lidi v orchestru nebo někoho, kdo to s vámi vůbec nezkoušel. Zde je zkrátka dirigent daleko víc ve stresu než v invenční pohodě.

Byť jsou oba názory častou náplní diskuzí a centrem sporů, předpokládám, že svým postojem preferujete blokový systém.

Blokový systém je dle mého jak daleko efektivnější ze strany pracovní, tak mnohem zajímavější z pozice diváka. V krátkém časovém úseku se tak odehrají kupříkladu tři tituly, avšak s různým obsazením tak, jak se to běžně dělá ve Vídni, Mnichově, Drážďanech a dalších operních velmocích. Dle mého názoru je tento systém zkrátka logičtější.

Myslíte, že profesionalita musí být po zásluze dobře vyplacena?

Podívejte, všude je tráva zelená, jen někde je zelenější. Nikde to není svaté. Našim oblíbeným argumentem bývá, že v zahraničí se „točí jiné peníze“. Rozhodně peníze hrají významnou roli, avšak přístup je zcela zásadní záležitostí a profesionalita je základním předpokladem úspěšného divadla. Zpěváků, muzikantů, dirigentů, režisérů je dnes tolik, že stačí jen vyměnit. Nepřijdete připraven a nemusíte chodit vůbec.

Není to poněkud tovární nastavení?

Ano, je to tak, ale na druhou stranu chápejte, že ve velkém divadle není ani čas, ani trpělivost tolerovat polovičatou přípravu. U nás je opačný extrém a mám pocit, že smýšlíme často poněkud „socialisticky“. Jestliže má člověk vystudovanou školu, počítá automaticky s tím, že si jej někde vezmou do stálého angažmá, kde se za nevelký obnos pracovně nepředře.

Vzhledem k tomu, že navštěvujete velmi často operní představení v zahraničí, vidíte rozdíly i z pozice diváka, nikoliv dirigenta?

Stejně jako vy, i já jezdím do zahraničí na konkrétní představení. Jako fajnšmekr si vybírám také konkrétní obsazení, dirigenty nebo navštívím titul, který třeba není možné běžně vidět. Vůbec nejzajímavější pro mne je srovnávat stejnou inscenaci v různých pěveckých či dirigentských obměnách. Výkyvy v operách jsou, ať už u nás nebo v zahraničí, dle mého markantní.

Předpokládám, že nostalgicky vzpomínáte na éru osmdesátých až devadesátých let minulého století.

Ano, dříve jsem jezdíval i na čtrnáct dní do Vídně, do opery na stání a každý večer byl pro mne inspirativní. Dnes, když jedu na více představení za sebou do jednoho divadla, tak první večer vidím něco dech beroucího a další den kontrastně něco naprosto průměrného nebo dokonce podprůměrného. S érou devadesátých let se to pro mne nedá vůbec srovnat. Neříkám, že jsou dnes ve Vídni představení špatná, ale mají velmi kolísavou kvalitu.

Myslíte, že za to může dnešní stále rozrůstající se management, který formuje PR řady pěveckých osobností? A vůbec, že se na tom podepisuje medializace opery jako taková?

Je přirozené, že i opera potřebuje mediální podporu, bez níž by stěží fungovala, avšak každá medializace s sebou nese i negativa. Prodávají se obličeje a jména. Také se stává, že agentura ke svým zpěvákům pod smlouvou připojuje záměrně tři slabší, aby jejich „pěvecká star“ v daném představení vystoupila či vynikla.

Kdo si dle vás drží stále kvalitní úroveň bez větších výkyvů? Zajisté preferujete některá tělesa, soubory či operní domy před jinými.

Co do úrovně operního orchestru jsou dle mých zkušeností v současnosti nejlepší Staatskapelle Dresden, avšak nejvýraznější ryze orchestrální těleso jsou Vídeňští filharmonikové. Pokud bych se bavil o operním divadle, pak je to jednoznačně Bavorská státní opera v Mnichově, ta je kvalitativně stále na vysoké úrovni. Za poslední dvě sezony jsem tam nezažil slabší představení. Funguje stejně jako Vídeň, to znamená blokovým způsobem. Stálý soubor zpívá vedle velkých rolí i ty malé, ale v Mnichově se lépe daří kloubit mediálně známé osobnosti s uměleckou kvalitou všech repríz.

A co berlínská operní scéna? Ta je přeci výrazná a člověk o ní čte dnes a denně.

Ano, všechny tři operní domy (poznámka autora: Deutsche Oper, Komische Oper, Staatsoper) si drží opravdu vysokou uměleckou úroveň.

Co vy a letní festivalová představení?

Ta navštěvuji sám za sebe vůbec nejraději, jelikož nejsou zatížena každodenním zkoušením a divadelním provozem. To je hudebně slyšet od prvních taktů.

Jaký festival vás mimo Bayreuth láká?

Asi nejzajímavější je pro mne momentálně Pesaro (poznámka autora: Rossini Opera Festival). Ač jsem nikdy nebyl „rossiniovec“, zde jsem se „nakazil“. Zjistil jsem, že Rossini je autor, kterého má smysl dělat jedině tehdy, když je špičkově provedený. Takové provedení se daří právě v případě, že se na festivalu soustředí soubor na dva nebo tři precizně nastudované tituly. Co se týče Bayreuthu, ten si drží stále vysokou úroveň, především v orchestrální a sborové složce. V případě sólistů, bych si již tak jistý nebyl… Na devadesátá léta můžeme jen vzpomínat.

Když jste zmínil Bayreuth, co říkáte na diskutabilní režijní počiny Kathariny Wagner?

Interpretace Wagnera pod jejím vedením je zde velmi ovlivněna trendy „deutsche reggiseure theater“. Obecně známý argument s odkazem na přístup Richarda Wagnera je poněkud prvoplánový. U některých inscenací je to zkrátka za hranicí únosnosti.

V dnešním divadelním Německu je trendem neustále diváka šokovat. Máte tentýž pocit, že již snad ani není čím?

Ano, máte pravdu. Dnes jsem v podstatě zvyklý na jevišti vidět vlak, letadlo, tramvaj a nechává mne to zcela chladným. Daleko větším překvapením je narazit ještě někde na klasické zpracování. Němci jsou však velmi otrlí a protesty proti moderním režiím jsou minimální.

Vždyť německá kritika moderní režii přímo vyžaduje…

Jenže i z reakcí publika lze vyčíst, že zde už téměř neexistuje moment překvapení. Publikum je již zvyklé na cokoliv. Pamatuji si však inscenaci Tannhäusera, kde byly plynové komory, což bylo už za hranicí morálního vkusu. K našemu konzervativnímu publiku se pomalu moderní režie také blíží. Já osobně nerozděluji inscenace na klasické a moderní, ale na dobré a špatné.

Jak vnímáte dramaturgické plány českých divadel?

Osobně si myslím, že by se zde mělo podstatně víc dbát na český repertoár! Nedokážeme patřičně využít potenciál odkazu našich skladatelů. Pokud máme nějakou hudební devízu, tak v prvé řadě Dvořáka a Janáčka! Za další zde máme jedno z mála divadel, kde Mozart osobně dirigoval, dokonce dvě své světové premiéry. Ani jedno nedokážeme solidně využít. Na Tosku zde zkrátka zahraničního diváka patrně nenalákáte a světového pěvce také ne.

Světoví pěvci zde ovšem vystupují pravidelně, byť spíš koncertně. Co mne však sžírá, že za nemalé peníze zde dostanete poměrně „málo muziky“.

Osobně nemám rád, když přijede do Prahy hvězda, která v Obecním domě zazpívá čtyři nejfrekventovanější árie, zazní na jednu až dvě zkoušky nacvičené dvě předehry a čtyři mezihry. Sám tomu říkám „zpívánky k večeři“.

Je pak tedy pochopitelné, že člověk jako vy zavítá do nedalekého zahraničí, které dnes není zdaleka tak nedostupné jako dřív.

Srovnání je neúprosné. Nechci v žádném případě všechno hanit, ale nevýhodou Prahy je i dostupná vzdálenost do velkých divadel v cizině. Raději uvidím interpreta ve vrcholovém nastudování na divadle v nedalekém zahraničí než na průměrném koncertu s různorodě kvalitním doprovodným tělesem. Musíme se díky konkurenci daleko víc otáčet nebo respektive měli bychom.

Co Češi ve světě? Jaká je dle vás současná bilance našich umělců v zahraničí?

Myslím, že momentálně je ve světě početná generace umělců české národnosti. Máme například silné zastoupení mladé generace dirigentů – Tomáš Hanus, Tomáš Netopil, Jakub Hrůša. Stále častěji vidíme zpívat Pavla Černocha, pochopitelně především s českým a slovanským repertoárem. Láďa Elgr zpívá v německy a italsky mluvících zemích. I Aleš Briscein dělá světovou kariéru. A nesmíme opomenout Simonu Šaturovou či Martinu Jankovou a především Adama Plachetku, který v tak mladém věku dosáhl na mety nejvyšší. Co nemáme, tak režiséry. Za zcela výjimečný příslib v této oblasti považuji osobnost u nás již dobře etablovaného Jirky Heřmana, o kterém se ale v zahraničí zatím bohužel mnoho neví, i když jsem si jistý, že ten čas dříve či později přijde. Jediný režisér se světovým přesahem je momentálně David Radok. Ale dirigenti a zpěváci jsou, a to je dobře!

Doba stojících primadon je ta tam. S budování PR přichází také trend formování operních pěvců v herecké rovině a stále komplikovanější režie. Jak na to pohlížíte?

Často slýchám názor, že musíme něco přiblížit současnému divákovi a že je zapotřebí operu oprostit od pathosu. Odpatetizovat operu je jako kdybyste řekl, že máte chuť na pivo, ale dáte si ho vyrobené bez chmelu. Režiséři hodně mluví do obsazení, často zpívají krásní lidé, ale já je bohužel neslyším. Pavarotti zrovna nebyl ekvilibristik, ale veškeré emoce přenášel hlasem, aniž by musel u toho skákat po stromě. Je mi daleko příjemnější vidět staršího pěvce, který promlouvá vytříbeným tónem a výrazem, než mladého člověka, který pobíhá bezmyšlenkovitě ze strany na stranu.

Ještě jednu závěrečnou. Když se řekne operní dirigent, jaké jméno vás v první moment napadne?

Jedním z nejlepších operních dirigentů, který kdy chodil po světě, je pro mne James Levine.

Roberte, děkuji za váš čas. Přeji vám mnoho zajímavých inscenací jak z pozice dirigenta, tak diváka.

I já vám děkuji, Martine. Rád jsem vás opět viděl a věřím, že se zase brzy potkáme, ať už tady v tuzemsku nebo na nějakém Wagnerovi v zahraničí.

Vizitka:
Robert Jindra (1977), dirigent, působí od roku 2001 v Národním divadle v Praze, kde dosud nastudoval například Mozartovu operu Così fan tutte, Smetanovy Dvě vdovy nebo Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky. Dále zde dirigoval řadu děl českého i světového operního repertoáru (Smetana – Tajemství a Libuše, Janáček – Káťa Kabanová a Její pastorkyňa, Mozart – Don Giovanni a Figarova svatba, Bizet – Carmen, Verdi – Falstaff a další) nebo mimořádné koncerty Mozartovy narozeniny a České operní gala. V sezoně 2013/2014 působil v Národním divadle rovněž na pozici hudebního ředitele Opery. Od února 2010 do listopadu 2014 byl hudebním ředitelem opery Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kde nastudoval řadu operních premiér (Smetana – Čertova stěna, Dvořák – Armida, Janáček – Její pastorkyňa, Věc Makropulos, Káťa Kabanová a Výlety páně Broučkovy, Wagner – Lohengrin, Verdi – Falstaff a La traviata, Massenet – Werther, Catalani – La Wally, Puccini – Bohéma, Hindemith – Cardillac) a byl zde rovněž dirigentem mimořádných koncertů Verdi gala, České operní gala a Puccini gala.

Robert Jindra hostoval například v Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu/Duisburgu, v Norské opeře v Oslu (Strauss – Ariadna na Naxu) nebo ve Státním divadle Košice (Janáček – Její pastorkyňa). Spolupracoval s řadou orchestrů – Pražská komorní filharmonie, Český národní symfonický orchestr, Plzeňská filharmonie, Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, Janáčkova filharmonie Ostrava, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Moravská filharmonie Olomouc, Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín nebo Anhaltská filharmonie Dessau. Ze sólistů, se kterými Robert Jindra spolupracoval, jmenujme například Evu-Marii Westbroek, Olgu Peretyatko, Nadine Secunde, Evu Urbanovou, Olgu Romanko, Maidu Hundeling, Simonu Šaturovou, Janu Kurucovou, Štefana Margitu, Adama Plachetku, Ferruccia Furlanetta, Tomasze Konieczneho, Petera Mikuláše nebo Štefana Kocána.