Robert Jindra: Všude je tráva zelená, jen někde je zelenější

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Asi nejzajímavější je pro mne momentálně Pesaro (poznámka autora: Rossini Opera Festival). Ač jsem nikdy nebyl „rossiniovec“, zde jsem se „nakazil“. Zjistil jsem, že Rossini je autor, kterého má smysl dělat jedině tehdy, když je špičkově provedený. Takové provedení se daří právě v případě, že se na festivalu soustředí soubor na dva nebo tři precizně nastudované tituly. Co se týče Bayreuthu, ten si drží stále vysokou úroveň, především v orchestrální a sborové složce. V případě sólistů, bych si již tak jistý nebyl… Na devadesátá léta můžeme jen vzpomínat.

Když jste zmínil Bayreuth, co říkáte na diskutabilní režijní počiny Kathariny Wagner?

Interpretace Wagnera pod jejím vedením je zde velmi ovlivněna trendy „deutsche reggiseure theater“. Obecně známý argument s odkazem na přístup Richarda Wagnera je poněkud prvoplánový. U některých inscenací je to zkrátka za hranicí únosnosti.

V dnešním divadelním Německu je trendem neustále diváka šokovat. Máte tentýž pocit, že již snad ani není čím?

Ano, máte pravdu. Dnes jsem v podstatě zvyklý na jevišti vidět vlak, letadlo, tramvaj a nechává mne to zcela chladným. Daleko větším překvapením je narazit ještě někde na klasické zpracování. Němci jsou však velmi otrlí a protesty proti moderním režiím jsou minimální.

Vždyť německá kritika moderní režii přímo vyžaduje…

Jenže i z reakcí publika lze vyčíst, že zde už téměř neexistuje moment překvapení. Publikum je již zvyklé na cokoliv. Pamatuji si však inscenaci Tannhäusera, kde byly plynové komory, což bylo už za hranicí morálního vkusu. K našemu konzervativnímu publiku se pomalu moderní režie také blíží. Já osobně nerozděluji inscenace na klasické a moderní, ale na dobré a špatné.

Jak vnímáte dramaturgické plány českých divadel?

Osobně si myslím, že by se zde mělo podstatně víc dbát na český repertoár! Nedokážeme patřičně využít potenciál odkazu našich skladatelů. Pokud máme nějakou hudební devízu, tak v prvé řadě Dvořáka a Janáčka! Za další zde máme jedno z mála divadel, kde Mozart osobně dirigoval, dokonce dvě své světové premiéry. Ani jedno nedokážeme solidně využít. Na Tosku zde zkrátka zahraničního diváka patrně nenalákáte a světového pěvce také ne.

Světoví pěvci zde ovšem vystupují pravidelně, byť spíš koncertně. Co mne však sžírá, že za nemalé peníze zde dostanete poměrně „málo muziky“.

Osobně nemám rád, když přijede do Prahy hvězda, která v Obecním domě zazpívá čtyři nejfrekventovanější árie, zazní na jednu až dvě zkoušky nacvičené dvě předehry a čtyři mezihry. Sám tomu říkám „zpívánky k večeři“.

Je pak tedy pochopitelné, že člověk jako vy zavítá do nedalekého zahraničí, které dnes není zdaleka tak nedostupné jako dřív.

Srovnání je neúprosné. Nechci v žádném případě všechno hanit, ale nevýhodou Prahy je i dostupná vzdálenost do velkých divadel v cizině. Raději uvidím interpreta ve vrcholovém nastudování na divadle v nedalekém zahraničí než na průměrném koncertu s různorodě kvalitním doprovodným tělesem. Musíme se díky konkurenci daleko víc otáčet nebo respektive měli bychom.

Robert Jindra (foto Ivan Korč)

Co Češi ve světě? Jaká je dle vás současná bilance našich umělců v zahraničí?

Myslím, že momentálně je ve světě početná generace umělců české národnosti. Máme například silné zastoupení mladé generace dirigentů – Tomáš Hanus, Tomáš Netopil, Jakub Hrůša. Stále častěji vidíme zpívat Pavla Černocha, pochopitelně především s českým a slovanským repertoárem. Láďa Elgr zpívá v německy a italsky mluvících zemích. I Aleš Briscein dělá světovou kariéru. A nesmíme opomenout Simonu Šaturovou či Martinu Jankovou a především Adama Plachetku, který v tak mladém věku dosáhl na mety nejvyšší. Co nemáme, tak režiséry. Za zcela výjimečný příslib v této oblasti považuji osobnost u nás již dobře etablovaného Jirky Heřmana, o kterém se ale v zahraničí zatím bohužel mnoho neví, i když jsem si jistý, že ten čas dříve či později přijde. Jediný režisér se světovým přesahem je momentálně David Radok. Ale dirigenti a zpěváci jsou, a to je dobře!

Doba stojících primadon je ta tam. S budování PR přichází také trend formování operních pěvců v herecké rovině a stále komplikovanější režie. Jak na to pohlížíte?

Často slýchám názor, že musíme něco přiblížit současnému divákovi a že je zapotřebí operu oprostit od pathosu. Odpatetizovat operu je jako kdybyste řekl, že máte chuť na pivo, ale dáte si ho vyrobené bez chmelu. Režiséři hodně mluví do obsazení, často zpívají krásní lidé, ale já je bohužel neslyším. Pavarotti zrovna nebyl ekvilibristik, ale veškeré emoce přenášel hlasem, aniž by musel u toho skákat po stromě. Je mi daleko příjemnější vidět staršího pěvce, který promlouvá vytříbeným tónem a výrazem, než mladého člověka, který pobíhá bezmyšlenkovitě ze strany na stranu.

Ještě jednu závěrečnou. Když se řekne operní dirigent, jaké jméno vás v první moment napadne?

Jedním z nejlepších operních dirigentů, který kdy chodil po světě, je pro mne James Levine.

Roberte, děkuji za váš čas. Přeji vám mnoho zajímavých inscenací jak z pozice dirigenta, tak diváka.

I já vám děkuji, Martine. Rád jsem vás opět viděl a věřím, že se zase brzy potkáme, ať už tady v tuzemsku nebo na nějakém Wagnerovi v zahraničí.

Robert Jindra s autorem rozhovoru (foto archiv autora)


Vizitka:

Robert Jindra (1977), dirigent, působí od roku 2001 v Národním divadle v Praze, kde dosud nastudoval například Mozartovu operu Così fan tutte, Smetanovy Dvě vdovy nebo Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky. Dále zde dirigoval řadu děl českého i světového operního repertoáru (Smetana – Tajemství a Libuše, Janáček – Káťa Kabanová a Její pastorkyňa, Mozart – Don Giovanni a Figarova svatba, Bizet – Carmen, Verdi – Falstaff a další) nebo mimořádné koncerty Mozartovy narozeniny a České operní gala. V sezoně 2013/2014 působil v Národním divadle rovněž na pozici hudebního ředitele Opery. Od února 2010 do listopadu 2014 byl hudebním ředitelem opery Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kde nastudoval řadu operních premiér (Smetana – Čertova stěna, Dvořák – Armida, Janáček – Její pastorkyňa, Věc Makropulos, Káťa Kabanová a Výlety páně Broučkovy, Wagner – Lohengrin, Verdi – Falstaff a La traviata, Massenet – Werther, Catalani – La Wally, Puccini – Bohéma, Hindemith – Cardillac) a byl zde rovněž dirigentem mimořádných koncertů Verdi gala, České operní gala a Puccini gala.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Komentáře “Robert Jindra: Všude je tráva zelená, jen někde je zelenější

  1. Robert Jindra vtrhl do ostravské opery jako ohnivá střela. Svůj um, tvůrčí nadšení a přesvědčení přenášel nejen na své kolegy, ale hlavně na publikum. To (i vzhledem k vynikajícím dramaturgickým úvodům) bylo díky RJ v daný den 100% přesvědčeno, že není nic nádhernějšího než příběh Elsy a Lohengrina, není přístupnější a úžasnější muziky než je v Janáčkově Věci Makropulos, není zajímavějšího díla 20.stol. než Ohnivý anděl. Za to všechno obrovský dík!!!
    A asi z obav, aby oheň se náhodou „nerozrostl“, byl uhašen vynuceným odchodem RJ. Je to ke škodě ostravské opery…

Napsat komentář