Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    4.12.2011 13:04 Vít Dvořák

Letokruhy dřeva, že by se daly počítat, ze zdí domů opadávající omítka, v níž nechybějí ani lesknoucí se kousky slídy, jízda na koni. Tahle Rodelinda z Met, kde propracováno bylo vše do sebemenšího detailu jak ve filmových ateliérech a kde se zastavěné exteriéry s bytelně zařízenými interiéry střídaly doslova jak na běžícím páse, musela Met přijít na ohromný balík peněz. Takový, že v Národním by z něho pořídili nejspíš všechny premiéry celé jedné operní sezony.

Rodelindu napsal Händel společně s dalšími bezmála čtyřmi desítkami oper během svého pobytu v Londýně, kde nakonec setrval více než čtvrtstoletí, a kde po smrti Purcella dodal skomírajícímu opernímu životu četné nové impulsy, vycházející z jeho bezedné hudební invence, smyslu pro dramatickou výstavbu díla a v neposlední řadě i z jeho kosmopolismu. Na Händelových partiturách je z dnešního pohledu nepřehlédnutelný především mnohdy nemalý dramatický náboj, vedle výrazných recitativů i zpěvnost árií, ale též neomylný cit pro působivou celkovou vyváženost díla, tedy mix, který z něj učinil dodnes zářící hvězdu barokní operní tvorby. Rodelindu Händel komponoval pro londýnskou Royal Academy of Music, dnes bychom řekli akciovou společnost (v čele s obchodníkem Heideggerem), založenou roku 1719; vedle Händela pro ni psali i jiní – třeba Italové Ariosti či Bononcini, jejichž příznivci měli mezi sebou četné vášnivé konflitky, plné intrik a zášti. Rodelinda měla premiéru roku 1725 a nebyla prvním Händelovým zdejším kusem; předcházely jí například londýnské premiéry Radamista, Ottona, Giulia Cesara či Floridanta. Děj Rodelindy, k níž libreto Händelovi napsal jeho snad nejoblíbenější básník Nicola Francesco Haym podle divadelní hry Pierra Corneilla – autora slavného Cida, vychází z historických událostí. V komplikovaném příběhu, který nakonec skončí happy endem, sledujeme osudy královny Langobardů, jejíž manžel Bertarich je považován za mrtvého a kdy se tyran Grimwald, který trůn obsadí, snaží získat i jeho ženu.

Renesance Rodelindy – podobně jako tomu je i u dalších Händelových oper – přichází v první polovině minulého století, v novodobé éře se pak o její další oživení zasloužila především Joan Sutherland. Renée Fleming Rodelindu zpívala již při premiéře zatím jediné inscenace této Händelovy opery v Met, a to před sedmi lety, tedy ve svých pětačtyřiceti, v době, kdy její kariéra dosáhla vrcholu (a kdy už měla za sebou nesmírně úspěšnou nahrávku Händelovy Alciny). Bylo by určitě zajímavé porovnat alespoň záznam tehdejší Rodelindy s tím, co Fleming prezentuje dnes. Třeba oproti bravurně předvedené Rossiniho Armidě však diva Met tentokrát působila přece jen poněkud unaveným dojmem, extrémně vypjaté vysoké polohy přetěžké role s perlivými kaskádami koloratur zvládala s evidentní námahou, a to především v první třetině večera. Je jen otázkou, zda a nakolik se na její kondici nezačínají podepisovat v profesi odsloužená léta i poměrně časté střídání oborů, pop nevyjímaje. Je ovšem nutno uznat, že naprosto mistrně Fleming vyšla scéna ve vězení, a to včetně uchvacujícího vnitřního prožitku.

Představitel Bertarida Němec Andreas Scholl je v současnosti jedním  z nejuznávanějších kontratenoristů a i tentokrát se blýskl především ve finále svojí obdivuhodnou technikou, nejednou se mu během představení – a to i za závěrečný duet s Fleming –dostalo frenetického potlesku. Podle toho, co ale bylo možné slyšet při nejnovějším přenosu z Met, zněl jeho hlas alespoň na můj vkus přespříliš subtilně. Možná to bylo i nabízejícím se srovnáním s dalším kontratenoristou v obsazení Rodelindy, Britem Iestynem Davisem, který předvedl vedle neméně skvělé techniky přece jen mému uchu lépe lahodící témbr, stejně jako i přesvědčivé herecké pojetí postavy Bertaridova – Schollova důvěrníka Unulfa. Jen superlativy lze říci o kanadském tenoristovi, i divákům přenosů z Met dobře známému Josephu Kaiserovi, báječnému jak pěvecky, tak i z hlediska psychologického vystavění postavy uzurpátora Grimoalda, zaujal i plný témbr čínského basbarytonisty Shenyanga coby vévody Garibalda. Stephanie Blythe coby vskutku nepřehlédnutelná Eduige (z premiérového obsazení před sedmi lety si kromě Fleming udržela svoji roli jako jediná) je bohužel lepší jen poslouchat se zavřenýma očima, pak je dojem z jejího oblého, lahodně znějícího tónu i jistě zvládnutých koloratur famózní. Bohužel její monstrózní postava – jakkoli je divák ochoten výměnou za strhující pěvecký výkon leccos obětovat – byla zvlášť v některých situacích (například závěrečné Grimoaldovo Přijmi mé srdce) bohužel již za hranicí akceptovatelnosti. Jen chvála – alespoň podle toho, co bylo možné slyšet z reprodukturů kinosálu – míří na adresu precizního hudebního nastudování britského dirigenta Harryho Bicketa, s báječnou plasticitou smyčců, neomylným citem pro kontrapunkt, dynamiku a s působivým propracováním frází.

Samotná čtyři a půl hodiny trvající inscenace amerického režiséra Stephena Wandswortha nejspíš plně uspokojila ty, kteří vyžadují tradiční režii se vším, co k ní patří. Ani tak ale nešlo přehlédnout některé z dnešního pohledu již nepříliš věrohodně vyznívající scény, třeba tu ve vězení či závěrečnou „bitku“ a následné vstání do té doby bezvládného Unulfa z nosítek. Najmě ale ten, kdo měl možnost před pár lety vidět v mnichovské Státní opeře strhující Rodelindu v kongeniálním režijním nastudování Davida Aldena, přenesenou do moderního velkoměsta, s výrazně vyhrocenými charaktery jednotlivých postav,  zadírající se až do morku kostí a diváky okamžitě vtahující do děje jako napínavý psychothriller, s vynikající Doroteou Röschmann v titulní roli, odcházel ze včerejšího přenosu přece jen ne zcela uspokojen. Dalším důvodem byl aspoň u pražského Anděla tentokrát po valnou část včera značně problematický zvuk, připomínající přeskakování přenosky na notně poškrábané gramodesce.    

Georg Friedrich Händel:
Rodelinda
Dirigent: Harry Bicket
Režie: Stephen Wadsworth
Scéna: Thomas Lynch
Kostýmy: Martin Pakledinaz
Světla:Peter Kaczorowski
The Metropolitan Opera Orchestra
Premiéra 12.2.2004 The Metropolitan Opera New York
Live in HD 3.12.2011

Rodelinda – Renée Fleming
Grimoaldo – Joseph Kaiser
Garibaldo – Shenyang
Eduige – Stephanie Blythe
Bertarido – Andreas Scholl
Unulfo – Iestyn Davies
Flavio – Moritz Linn

Continuo: Harry Bicket, Harpsichord recitative Bradley Brookshire, Harpsichord ripieno David Heiss, Cello Daniel Swenberg, Lute, Baroque Guitar and Theorbo

www.metopera.org

Vaše hodnocení této inscenace:

Související články

• Operní panorama Heleny Havlíkové (52)
• Operní panorama Heleny Havlíkové (72)
• Další sezona přenosů z Met skončila Traviatou z druhé ruky. Co dál?