Rossiniho múzy: Marietta Marcolini a Isabella Colbran (1)

  1. 1
  2. 2

Letošní ročník Rossiniho festivalu v Pesaru připomněl 220. výročí mistrova narození výběrem titulů, které z větší části pocházely z raného tvůrčího období autorova. Tedy z doby, kdy byla jeho múzou skvostná kontraaltistka Marietta Marcolini. Z pěti oper, které napsal jen a pouze pro ni byla letos v srpnu v Pesaru uvedena Ciro in Babilonia. Tancredi, jež byla v letošním roce také na programu, sice Marcoliniová při její premiéře v roce 1813 v Benátkách nezpívala, avšak role syrakuského vojáka patřila k těm, v nichž excelovala a učarovala davům posluchačů. Příští rok Pesaro znovu vzdá pomyslný hold Marcoliniové prostřednictvím opery L´Italiana in Algeri, která byla šitá na míru nejen jejímu pěveckému umění, ale především komediálnímu nadání. A nepochybně i díky tomu představuje jeden z vrcholů Rossiniho tvůrčího období zaměřeného na opery komické.Dramaturgie festivalu však na příští rok připravila i koncertní provedení opery La donna del lago, jež patří mezi díla, které Rossini napsal pro svou druhou múzu, mezzosopranistku Isabellu Colbran. Tato ve své době proslulá a technicky dokonalá pěvkyně, měla přirozený cit pro drama a tragédii a navíc oplývala mimořádným půvabem. Rossiniho obdiv k ní vyústil (nejen) ve zkomponování deseti operních kusů, která se vyznačují silným dramatickým nábojem.

Přestože se tyto umělkyně svou podstatou a i mnoha dalšími věcmi zásadně odlišovaly, jeden shodný prvek jim nelze upřít – oplývaly kouzlem osobnosti, které dokázalo být mimořádně inspirativní. S lehkou nadsázkou se dá říci, že právě díky nim vznikla bezmála polovina Rossiniho oper.

Maria (Marietta) Marcolini (1780 – ?)

Marietta se na pěveckou dráhu vydala v devatenácti letech a přestože ji nepotkal žádný zásadní neúspěch, na první hlavní roli čekala až do roku 1806, kdy v Livornu zpívala Mirandolínu v La Locandiera Giuseppe Farinelliho. V následujících letech se začala etablovat jako představitelka převážně komických a „kalhotových“ rolí v operách soudobých italských autorů například Guglielmiho, Tritta a Nicoliniho. První větší úspěch však přišel až v roce 1809 s debutem v La Scale v Bigattiho L´amante prigioniero. O dva roky později se do La Scaly vrací a zažívá největší ocenění ve své dosavadní kariéře.  Po třiatřicet večerů obecenstvo mohutně aplauduje jejímu výkonu v opeře Con amore non si scherza od Guiseppeho Mosci a vzápětí následuje na počet repríz ještě úspěšnější představení Chi non risica non rosica od Pietra Generaliho. V říjnu roku 1811, kdy se v Bologni poprvé setkává s Rossinim, je již zkušenou a uznávanou zpěvačkou, u níž recenzenti oceňují i herecké schopnosti a variabilitu.

Devatenáctiletý skladatel, který pro Teatro del Corso právě připravuje svou vůbec první  operu o dvou dějstvích, L´equivoco stravagante, brzy zjišťuje, že hlavní protagonistka není jen technicky výborně vybavenou kontraaltistkou, ale že má navíc velmi podobný smysl pro humor jako on sám. I Marietta si uvědomuje, že se setkává s mimořádným mladíkem, jehož šarmu, bezprostřednosti a vtipu je navíc velmi těžké odolat. Vzniká přátelství a umělecké spojenectví, kterému se pochopitelně nevyhne ani roční milostné vzplanutí bez ohledu na fakt, že Marietta je vdanou matkou malého syna. V L´equivoco stravagante jí Rossini nabídne jen malou ochutnávku toho, jaké to je být skutečnou hvězdou operního představení s áriemi přizpůsobenými na míru hlasu a hereckým schopnostem.

Tento pocit se Mariettě pochopitelně zalíbí a zamilovaný Rossini jí ho chce dopřát i o měsíc později při nastudování opery Domenica Pucciniho (ano, jedná se o dědečka slavného Giacoma) Il trionfo di Quinto Fabio, které řídí. Napíše proto Mariettě skvostnou árii, která má korunovat závěrečnou scénu – odjezd hlavního hrdiny (šlo o kalhotovou roli) z jeviště na hřbetě koně. Podle Rossiniho životopisce Richarda Osborna však při zkouškách proti této árii a celé scéně koncipované na přání Marietty, protestují někteří členové sboru. Vznikne ostrá výměna názorů, která kromě několika rozbitých nosů skončí i Rossiniho zatčením. Skladatel je však druhý den s napomenutím propuštěn a opera má svou premiéru v zamýšlené podobě. V tehdejším boloňském listě Il redattore del Reno nám recenzent zanechává k tomuto nastudování následující svědectví: „Signora Marcolini ztvárňuje osobnost (Quinta Fabia) s ušlechtilostí charakteru a hereckou nenuceností, v čemž je ostatně vždy jedinečná. Velmi dobrý dojem vyvolala při jejím odjezdu na koni árie dopsaná pro tento účel panem maestrem Rossinim.“

I přes tyto úspěchy však vzájemná spolupráce obou protagonistů v Bologni končí. Rossini se přesouvá do Benátek, ale na Mariettu nezapomíná. Když dostane zakázku od Teatro Comunale ve Ferraře, aby pro ně při příležitosti velikonočního půstu napsal operu s biblickou tématikou Ciro in Babilonia, ví, že se nabízí další možnost, jak dát vyniknout pěveckému i hereckému umění své přítelkyně. V březnu 1812 plné divadlo ve Ferraře „mohutně aplauduje po každém čísle“, jak píše Il Giornale del Dipartimento del Reno, a Marietta si za excelentní zvárnění perského krále Kýra připisuje do své sbírky další velký úspěch.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář