S tenoristou Ondřejem Koplíkem o výzvách i nominaci na Thálii

Od našeho posledního rozhovoru uplynuly více než tři roky. Pokud jsem tehdy v úvodu napsala, že Ondřej Koplík patří mezi tenory, kteří mají nakročeno k úspěšné kariéře, dnešní doba mi dává za pravdu. Loni byl totiž v širší nominaci na Cenu Thálie, zatímco letos se k mé velké radosti objevil v nominaci užší. Navíc získal za roli hraběte Almavivy v Rossiniho Lazebníkovi sevillském Výroční cenu Opera Plus za nejlepší operní výkon sezony 2014/2015. Jaké byly ty tři roky a co mu na jevištích přinesly?

Ondro, za poslední tři roky jste se rozhodně nenudil. Na jevištích českých divadel jste dostal několik zajímavých příležitostí. Já bych se ale ráda vrátila k mému snu z našeho rozhovoru před třemi lety – k Jeníkovi v Prodané nevěstě. Zadařilo se? K jakým novým rolím v českých operách jste se dostal?

Tak Jeník prozatím ne. Pořád zpívám Vaška. Českých rolí moc nepřibylo. Loni jsem v Národním divadle nastudoval roli Toníka ve Dvou vdovách, kterého jsem pak zpíval i na festivalu Smetanova Litomyšl. Jinak zatím nic…

Mrzí vás, že vás český repertoár poněkud míjí?

No, určitě, ale… Konkrétně ke Smetanovi mám poněkud respekt a mám pocit, že jeho hudba není tak docela moje parketa, ale jsou role a role. Pořád doufám, že na toho Jeníka přece jen jednou dojde, uvidíme. Každopádně v příští sezoně to vypadá na Vítka v Tajemství.

Ráda bych se zastavila u postav, které jste zpíval na domovské scéně, tedy v Moravském divadle v Olomouci. Myslím, že velkou příležitostí byl především Edgardo v Lucii z Lammermooru.

Edgardo, to byla po rolích, které jsem do té doby dělal, první opravdu velká výzva. V mém repertoáru se vlastně postupně zvyšovaly nároky a pak přišla Lucia, která byla opravdu velkým skokem. Tehdy jsem ještě jezdil do Drážďan za Matthiasem Beutlichem, který mně s nastudováním Edgarda moc pomohl. Škoda že je tento titul z repertoáru už stažený, protože bych si v něm moc rád znovu zazpíval. Troufám si trochu neskromně tvrdit, že díky mému hlasovému vývoji by tato role mohla být dnes už jinde.

Mohu-li si dovolit jednu glosu, vaše tehdejší premiéra byla výborná! Myslím, že jste svoji první výzvu zvládl více jak se ctí, a moc ráda vzpomínám na vaše závěrečné „déčko“, které neznělo jen na premiéře, ale i v dalších večerech, kdy jsem v Olomouci na Lucii chodívala. Mimochodem, potkal jste se i s jinými Donizettiho rolemi?

Bohužel ne, Nemorino mě v Olomouci tenkrát minul. Momentálně zpívám lorda Cecila v nové inscenaci Roberta Devereux v Národním divadle moravskoslezském. Nicméně jsem přesvědčený, že hudba Donizettiho, Rossinniho a Mozarta je pro můj hlas to pravé, a především této hudbě bych se rád věnoval.

Posuňme se tedy k Mozartovi. Vloni jste byl v širší nominaci na Cenu Thálie za mimořádné ztvárnění role Ferranda v opeře Wolfganga Amadea Mozarta Così fan tutte. Toho jste nastudoval ve Slezském divadle v Opavě, že?

Ano, Ferranda jsem zpíval poprvé před lety v Olomouci, takže druhé nastudování, v Opavě, jsem si moc užil. Z Liberce potom přišla nabídka na Tamina. Tam se jednalo o moje první nastudování.

Zpíváte jej v němčině? Dělá vám němčina při zpívání problémy?

Ano, v němčině s tím, že mluvené dialogy jsou česky. Je to vlastně moje první velká role v němčině. V Německu jsem strávil pět let života, takže mně němčina při zpívání Gott sei Dank problémy nedělá. Snažím se samozřejmě o precizní výslovnost (například německé „r“ zní úplně někde jinde než to italské). Nedávno jsme měli v Německu s Flétnou menší turné, sedm představení v sedmi dnech. To, že jsem ho ve zdraví přežil, mě opět utvrdilo v přesvědčení, že je to repertoár pro mě.

Takže se olomoucké publikum v červnu může těšit na vašeho druhého Tamina na prknech Moravského divadla! Další autor, u kterého jste rozšířil svůj repertoár, je Verdi…

Především jsem moc rád zpíval Fentona ve Falsfaffovi. Myslím, že naše olomoucká inscenace byla docela zdařilá a líbila se. Moc rád vzpomínám na spolupráci s paní režisérkou Andreou Hlinkovou, která věděla od první zkoušky přesně, co chce, a taková práce je potom samozřejmě úžasná. Právě v této inscenaci vlastně získal kolega Jiří Přibyl Cenu Thálie za ústřední roli. Vloni ale přišla pro mě asi druhá největší výzva, Vévoda z Mantovy v Rigolettovi. Dlouho jsem přemýšlel, zda do toho mám, nebo nemám jít. Nakonec jsem usoudil, že se výzvy mají přijímat.

No a nesmím zapomenout na Alfreda z La traviaty, mou další velice oblíbenou roli. V olomouckém divadle se už nehraje, ale naštěstí si ji mohu zazpívat v Liberci. Právě na stejných rolích nastudovaných s odstupem několika let člověk může krásně pozorovat, kterým směrem se jeho hlasový vývoj ubírá. Představení zpívám a hraji s daleko větším nadhledem, než tomu bylo tenkrát v Olomouci. Moc si tuto inscenaci Martina Otavy užívám i díky skvělým kolegům.

Jak se vám zpívá Verdi ve srovnání například s Mozartem a Rossinim?

Italské frázování se mně samozřejmě zpívá dobře, stejně jako u Rossiniho. Jenže Rossini je přece jen odlehčenější. Zásadní rozdíl je pochopitelně v instrumentaci. U Verdiho je potřeba přece jen hlasově přidat, takže ne všechny role jsou pro můj hlas vhodné. Řekl bych, že Vévoda byl určitě větší výzva než Edgardo. Navíc během studia této role jsem objevil další zajímavost – když jsem se během zkoušení začal cítit hlasově unavený, zazpíval jsem si kousek Almavivy a hlas se zase krásně usadil. Opět jsem si tak ověřil, který repertoár je pro můj typ hlasu nejvhodnější. Vévoda je prostě nejtěžší věc, kterou jsem prozatím zpíval. Celý part je exponovaný ve vrchní poloze a v olomoucké inscenaci nejsou skoro žádné škrty. Myslím, že spolu s Alfredem v Traviatě to budou moje poslední verdiovské první obory.

Když už jsme u italské opery a Verdiho, jak se vám zpívá Puccini? Zatím máte zkušenost s Rinucciem v Gianni Schicchim…

Pucciniho hudbu miluji, ale jeho expresivní instrumentace je pro mě ještě mnohem méně příznivá, než je tomu u Verdiho. Ale už od studia na JAMU mám velký sen, že bych si rád zazpíval Rodolfa v Bohémě. A to by se mi mohlo splnit, protože Bohéma je v dramaturgickém plánu olomoucké opery na příští sezonu. Říkám si, jestli přece jen není na Rodolfa ještě brzy, ale beru ho jako svoji další výzvu!

Pojďme se teď ale zaměřit na Rossiniho, kterého jsem si nechala na konec našeho operního přehledu. Letos vám role hraběte Almavivy přinesla prozatím asi největší úspěch v dosavadní kariéře. Po Výroční ceně Opery Plus teď také užší nominaci na Cenu Thálie v oboru Opera muži. Jak jste se o ní dověděl? Neomdlel jste?

Naštěstí jsem zrovna ležel a relaxoval v Liberci na ubytovně před představením Traviaty, takže jsem neomdlel ani neměl kam spadnout. Ale byl jsem samozřejmě překvapený. Vždyť komise během sezony vidí a slyší desítky vynikajících výkonů mých kolegů v divadlech po celé republice. A užší nominace? Bomba! Mám z ní samozřejmě velikou radost.

Paradoxem pro mě je, že Ten, který hrál fotbal s Juanem Diegem (pozn.red.: titulek našeho rozhovoru s Ondřejem Koplíkem před třemi lety – zde), se poměrně dlouho nedostal ke stejnému repertoáru. Almaviva je opravdu vaší první rossiniovskou rolí, že?

Ano, přesně tak. Dokonce ani na škole jsem nikdy nezpíval žádnou jeho árii. Celá role byla pro mě tabula rasa. Hned po prvním otevření klavíráku jsem propadl zoufalství. Jsem zvyklý si roli pročíst a zazpívat celou z listu a pak na ní začít pořádně pracovat. A tady to najednou nešlo, protože koloratury je samozřejmě potřeba cvičit. Vzpomněl jsem si na svá varhanická léta, kdy etudy bylo také potřeba nejprve dostat do prstů pomaleji a postupně zrychlovat. Přesně totéž potřebovaly i ty koloratury. První týden byl pekelný, ale postupně jsem tomu začal přicházet na chuť. Musím také moc poděkovat panu Peteru Oswaldovi, který mi s nastudováním pomohl cennými interpretačními radami. To víte, že se člověku moc nechce sednout odpoledne mezi zkouškou a představením na pár hodin ke klavíru a cvičit koloratury, ale bez toho to prostě nejde. Věděl jsem, že rozsahově problém mít asi nebudu, tak jsem si řekl, že pokud zvládnu právě ty koloratury se ctí, bude to směr, kterým bych se chtěl jako interpret vydat.

Zdá se, že sázka na Almavivu vyšla, což mi udělalo velikou radost, protože jsem u vás na takovouto příležitost také čekala… Závěrem bych se ještě ráda zastavila u vaší koncertní činnosti, protože i tam vás potkávají poměrně zajímavé příležitosti.

To máte pravdu. Loni na podzim jsem ke koncertnímu repertoáru přidal například Rossiniho Stabat Mater. Zpíval jsem před lety ve sboru provedení této nádherné skladby v Pesaru s Juanem Diegem Flórezem, takže jsem toto dílo znal, a jsem rád, že jsem se k němu dostal i jako sólista. Je to opět ten styl hudby, který bych rád upřednostňoval.

A já si dovolím dodat, že se vám oba koncerty povedly a že byste jistě udělal našemu idolu radost!

Děkuji. Árie Cujus animam je moc krásná a já jsem si ji užil, ačkoliv se musím přiznat, že koncerty jsou pro mě daleko více stresující než představení v divadle. Na jevišti se totiž schováte za svou postavu a diváky nevnímáte. Navíc jsou ve tmě kdesi za „příkopem“ orchestřiště. Na koncertech jste ale obvykle v bezprostřední blízkosti posluchačů a jste tam sama za sebe… Vždycky jsem měl ale štěstí na skvělé publikum i atmosféru při koncertech, takže to za to stálo.

Doufejme, že přijdou i další zajímavé nabídky. Vím, že jste v Německu zpíval i Verdiho Requiem, k němu jste se prozatím nevrátil?

Nevrátil, ale rád bych. Mám stejný pocit jako u Edgarda, že bych si rád po letech zkusil, jak by se mi zpívalo.

Ondro, co zajímavého vás v letošním roce čeká? Tedy kromě již zmíněné olomoucké Flétny a Bohémy?

V Národním divadle v Praze jsou teď Komisař, Listonoš, Lesní hlídač a Strojvedoucí v Juliettě Bohuslava Martinů. Zajímavou nabídku jsem dostal v českobudějovickém divadle, kde bude začátkem května premiéra Ravelovy opery Dítě a kouzla, navíc inscenační tým tvoří známý tandem SKUTR. Na tuto spolupráci se moc těším. V červenci pak budu zpívat Rechtora v Janáčkových Příhodách lišky Bystroušky v Českém Krumlově. No a pak už doufejme jen dovolená u moře! (úsměv)

Tak ať se vám daří a ať vám to zpívá!

Vizitka:

Tenorista Ondřej Koplík se narodil v roce 1979 v Brně. V roce 1998 se stal členem operního sboru Národního divadla v Brně. Pravidelně se účastnil Rossiniho operního festivalu v italském Pesaru a letních interpretačních kurzů u maestra Bruno de Simone (Itálie). V letech 1993-2006 působil jako varhaník a sbormistr v bazilice Nanebevzetí panny Marie v Brně.

V roce 2006 získal stálé angažmá v operním sboru Semperoper v Drážďanech. Zde studuje operní zpěv u Matthiase Beutlicha. Na pražské AMU pak vystudoval operní zpěv u docentky Magdalény Hajóssyové.

Od roku 2009 je v angažmá jako sólista opery v Moravském divadle Olomouc. Zde vystoupil v inscenacích Così fan tutte (Wolfgang Amadeus Mozart) jako Ferrando, La traviata (Giuseppe Verdi) jako Alfredo Germont, Lenskij v Evženu Oněginovi (Petr Iljič Čajkovskij), Edgardo v Lucii z Lammermooru (Gaetano Donizetti), Rigoletto (Giuseppe Verdi) jako vévoda z Mantovy, ale i dalších.

V roce 2009 založil spolu s Janem Šťávou a Lucií Kašpárkovou umělecké sdružení Wopera-sérija, jehož prostřednictvím se snaží moderním a netradičním přístupem přiblížit klasickou operu i nezasvěceným, a nalézat tak pro tento žánr nové publikum i v jednadvacátém století.

Pravidelně spolupracuje s Národním divadlem Brno, například v inscenaci Turandot (Giacomo Puccini). V rámci Janáčkova festivalu 2011 zde vystoupil jako Lumír v Janáčkově Šárce, v roce 2012 pak v Janáčkově Osudu.

Je stálým hostem Národního divadla moravskoslezského (Ostrava), kde vystoupil například v Carmen (Georges Bizet), Verdiho opeře Ernani či Stravinského Životě prostopášníka – v této inscenaci také účinkoval v pražském Národním divadle při festivalu Pražské jaro 2012, nebo v opeře Roberto Devereux (Gaetano Donizetti).

V roce 2011 ztvárnil ústřední roli při světové premiéře čínské opery Journey to the West. Následovalo koncertní turné v Číně a Mongolsku. V prosinci 2012 účinkoval v Číně na novoročním galakoncertu (Qintai Concert Hall, Filharmonie Wuhan). V prosinci 2014 potom na galakoncertu v Pekingu.

V roce 2013 absolvoval turné po Německu a Švýcarsku jako Alfredo Germont v La traviatě (Giuseppe Verdi). V této inscenaci nadále účinkuje v Divadle F. X. Šaldy (Liberec), kde je také častým hostem (například Tamino v Mozartově Kouzelné flétně).

V září 2014 debutoval ve Státní opeře Praha v inscenaci La bohème (Giacomo Puccini), v únoru 2015 potom v pražském Národním divadle v inscenacích Kouzelná flétna (Wolfgang Amadeus Mozart) a Boris Godunov (Modest Petrovič Musorgskij). S pražskými operními scénami spolupracuje i nadále (například Johann Strauss ml.: Netopýr, Giuseppe Verdi: Macbeth).

Do širší nominace na Cenu Thálie v kategorii Opera za rok 2014 jej herecká asociace vybrala za mimořádné ztvárnění role Ferranda v opeře Wolfganga Amadea Mozarta Così fan tutte. Za ztvárnění role hraběte Almavivy v Rossiniho Lazebníkovi sevillském byl odbornou komisí nominován a následně získal Výroční cenu Opery Plus za nejlepší operní výkon sezony 2014/2015. Za stejnou roli je v současné době v užší nominaci na Cenu Thálie v kategorii Opera za rok 2015.

www.ondrejkoplik.com
www.moravskedivadlo.cz

Foto archiv O. Koplíka