Ta, co si při koncertech často přeje mít kouzelný plášť a být neviditelná

Rozhovor s fotografkou Petrou Hajskou

 

Pomáháte zviditelnit jiné, sama ale zůstáváte prakticky v anonymitě. Nevadí vám to?

Nevadí, jsem raději pozorovatel. A jsem ráda, že stojím (z mého pohledu) na té správné straně fotoaparátu. (úsměv)

Prozraďte prosím tedy aspoň při této příležitosti ve stručnosti něco o sobě: jak jste se vůbec k fotografování dostala, jakou průpravou jste prošla, jak dlouho se této profesi věnujete?

K fotografování mě přivedl můj otec, též fotograf. Od malička jsem věděla, že chci fotit, byť mi to táta rozmlouval s argumentem, že budu stále nosit těžké brašny a techniku. V tom se opravdu nemýlil… Studovala jsem sice volné umění na Akademii výtvarných umění a design na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, ale už na škole jsem měla možnost živit se focením a zůstala jsem u toho. Profesionálně se této profesi věnuji zhruba šestnáct let.

Co podle vás vůbec dělá fotografa dobrým fotografem? Talent? Učitelé? Orientace v oboru, který fotografuje? Nějaké další aspekty?

Určitě především talent a dobré oko. Znám plno skvělých fotografů amatérů, kteří nestudovali žádné školy. Znalost techniky (práce se světlem, expozice a tak dále) je určitě dobrá věc, ale při současném zjednodušení díky digitální fotografii se polovina práce přesouvá do postprodukce v počítači a opravdu je důležitý hlavně cit pro světlo a kompozici…

Jak velký rozdíl z pohledu náročnosti, ale i samotného přístupu fotografa je mezi záběry z koncertu, divadelního představení či fotkami portrétními, případně exteriérovými?

Fotografování na koncertech klasické hudby nebo v divadle je velmi specifický obor. Fotograf se potýká s celou řadou velkých omezení – nemůže se pohybovat, kde chce, ale jen kde může. Zpravidla boční pohled z kraje hlediště nepřináší ideální kompozici herců nebo muzikantů. Musí brát ohledy na diváky kolem sebe. Je to druh reportážní fotografie, kdy číháte na záběr a snažíte se nebýt viděn ani slyšen. Jste takový lovec v lese… (úsměv)

Občas si i přesto například při koncertech nejeden z návštěvníků stěžuje, že jej přítomný fotograf ruší. Jak tento problém vnímáte? Jak hodně se fotograf musí právě kvůli tomu „krotit“, omezovat? Jak velký dopad to má na to, jak dobré fotky pořídí?

Už jsem to trochu komentovala v předešlé otázce. Já se snažím velmi dbát na to, abych nerušila, protože záznam z koncertů vnímám jako něco navíc, co potřebuje pořadatel, ale koncert je přeci hlavně pro diváky, posluchače. Velmi často si přeju mít nějaký kouzelný plášť a být neviditelná. Částečně se mi toto přání splnilo, když jsem si vloni pořídila foťák, který při špičkových parametrech dat dokáže fotografovat zcela potichu. Má totiž elektronickou závěrku, kde jde vypnout zvuk! Je to obrovská svoboda, když zmáčknu spoušť tehdy, kdy chci a ne kdy můžu… A jinak jsem zvyklá plížit se podél sedadel, řeším vhodné boty, aby nevrzaly a neklapaly, do tmavých sálů nosím tmavé oblečení, do světlých světlé a podobně.

Jak hodně je důležité, aby fotograf měl dobrý fotoaparát? A co všechno takový foťák profesionála obnáší? Tím, co umí, ale i cenově?

Záleží na tom, co fotograf fotí. Čím lepší fotoaparát, tím je technicky vyspělejší a otevírá více možností. Pokud budu fotografovat běžné snímky v exteriéru, nemusím se tolik starat o citlivost, světelnost a mohu používat zcela běžný a cenově dostupný přístroj (které jsou dnes opravdu kvalitní). V přítmí koncertních a divadelních sálů jsem vděčná za svoje foťáky s vysokými hodnotami Iso a nízkým šumem. Víc jak polovinu úspěchu dělají objektivy, které jsou v profi úrovni docela drahé. Můj baťůžek na zádech má vyšší hodnotu než moje (malé) auto…

Jak hodně do fotek při jejich finální úpravě, ještě před jejich publikací zasahujete? Jak časté jsou případy, kdy umělce musíte „krotit“ v jejich požadavcích na retušování fotek?

Do reportážních fotek zasahuji minimálně, většinou jen srovnám barvu, jasy a kontrasty a „vyžehlím” zrno. U portrétů je to složitější, každý chce vypadat lépe a mladší. (úsměv) Setkala jsem se i s tím, kdy management Cassandry Wilson požadoval kartu se surovými daty, aby schválili, které fotky se mohou použít, a ty špatné že vymažou… Nakonec povolili v podstatě vše. (úsměv)

V čem se vy sama cítíte nejjistější? Nejlepší? Co vás nejvíc baví?

Baví mě všechno! Díky fotografování jsem opravdu začala mít ráda klasickou hudbu, byť koncert vnímám sotva z poloviny. Ráda jsem v hezkém prostředí koncertních sálů, mezi hezky oblečenými lidmi naladěnými na slavnostní atmosféru. A kde se cítím nejlépe? To si netroufám posoudit. (úsměv)

Jak velká konkurence u nás v oborech, kterým se věnujete, je?

Asi jako všude jinde. Fotografů, kteří se věnují vážné hudbě, není tolik, ale o to méně je i těch příležitostí. V Praze je pár festivalů, několik hudebních těles; nabídek není tolik.

Jak to je s cenami fotek od profesionála? V jaké výši – alespoň řádově – se u nás pohybují?

Tohle je těžká otázka. Ceny se řádově liší podle zakázky, účelu. Pokud se pohybujete ve sféře kultury, pracujete spíš z lásky k tématu. (úsměv)

Čas od času se objevují debaty na téma fotky a ochrana autorských práv. Jak velký je to podle vás problém?

Ano, to je složité. Fotky se dnes mohou díky internetu šířit naprosto nekontrolovatelně a několikrát jsem na to již narazila. Ale pokud nějaký umělec použije na svůj Facebook či webovky moji fotku z koncertu, jsem ráda, že se mu líbí. Většinou to neřeším…

Jak moc jste svojí profesí poznamenaná? Myslím tím hlavně to, jak intenzivně se v „civilu“, mimo „pracovní dobu“, díváte kolem sebe objektivem fotoaparátu? A při čem si nejvíc od své profese odpočinete?

Poznamenaná určitě jsem. (úsměv) Pokud jsem na koncertě v roli „rekreační”, stejně přemýšlím, z jakého úhlu bych fotila interpreta a podobně. Je to možná zvláštní, ale snažím se od focení odpočívat na dovolené či v kruhu rodinném, kdy nefotím skoro vůbec. Naštěstí to zachraňuje tatínek a nejsme klasické kovářovy kobyly. (úsměv)

Díky za vaše odpovědi!

Vizitka:
Petra Hajská se narodila v roce 1974 v Praze. Po studiu na gymnáziu pokračovala na Akademii výtvarných umění, obor kresba u prof. Jitky Svobodové a poté následovala intermediální škola prof. Milana Knížáka a dvouletá stáž na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, obor architektura a design prof. Jiřího Pelcla.

Od roku 1998 je na volné noze. Fotografická spolupráce s časopisy Vlasta, Žena a kuchyně, Chuť a styl, Gurmán (food fotografie, dekor, bydlení a zahrada), Architekt, Stavba, Domov, Pěkné bydlení… (fotografie architektury). Roku 2002 se stala „dvorní” fotografkou Strun podzimu a roku 2013 i Dvořákovy Prahy. Spolupracuje s Českou filharmonií, Collegiem 1704, Collegiem Marianum, Pražským filharmonickým sborem, Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK a dalšími menšími soubory.

Kromě fotografování, které je její profesí i obrovským koníčkem, ji velmi baví šití a navrhování oděvů. Před asi šesti lety začala vyrábět textilní hračky pod názvem Dots4kids. Je vdaná a má dvě děti.

www.hajska.cz

Foto archiv Petry Hajské