Rozkymácená objektivita aneb Manko ověřených informací

  1. 1
  2. 2

Opera Plus, náš nejvýznamnější internetový průvodce světem hudby, opery a tance, v neděli zveřejnila článek pana Davida Železného Hudební kultura po česku, který formou sžíravé ironie tepe nešvary českého hudebního pořadatelství. Zajisté nelze autorovi článku vyčítat kritické postřehy vyplývající z vlastních stresujících zážitků ani upírat právo varovat konkrétní pořadatele před chybami a postupy, které mohou návštěvníky či účinkující umělce popouzet či dokonce ponižovat a poškozovat dobré jméno českého hudebního života.

Zásadně se ovšem musím ohradit proti autorově snaze generalizovat, opomíjet vše pozitivní, ignorovat či ostouzet světově etablované pořadatele, udílet povýšenecké rady, plést si pojmy, uvádět nepravdivé informace „z doslechu“ a využívat článek k reklamě vlastního ega a dvou subjektů, které jsou vydávány za všeobecný vzor dokonalosti a ctnosti.

Není mým posláním omlouvat, vysvětlovat či obhajovat to, proč ten či onen pořadatel činí to nebo ono, což je předmětem objektivní či subjektivní kritiky pana Železného.

Zásadním důvodem k údivu ovšem je, že po literárně svérázné ironické palbě, kde se míhají slova jako „taškařice“, si v souvislosti s nešvary bere pan Železný do úst festival Pražské jaro, kterého se nic z jím uváděných (skutečných či domnělých) zlozvyků či pochybení netýká. Aby mohl do svého článku uměle implementovat i tento festival a vytvořit tak zdání všeobecné české pořadatelské zvrhlosti, využívá pan Železný nesprávné informace, které z hlediska spolehlivosti sám dobře definuje: „ nedávno jsem se čirou náhodou dozvěděl …“. Nic panu Železnému nebránilo se nás na tento údaj dotázat, mohl si ušetřit utilitární uvádění lživých údajů a také si připomenout zásadní rozdíl mezi sponzorem a donátorem. Vstupenky na koncerty přitom ani seriózní sponzor „nedostává“, ale kupuje si je v rámci sponzorské smlouvy. Využívá přitom, a to co do počtu v omezeném rozsahu, práva přednostní rezervace, tedy toho práva, které – jak nám sděluje – využívá v obdobném postavení i pan Železný.

Na pravou míru uvádím, že v případě zahajovacího koncertu generální partner Pražského jara odkupuje 150 vstupenek, „nedostává“ jich tedy 600, jak bylo uvedeno. Uměřená a decentní reklama sponzora či partnera je logickou součástí vztahu pořadatele a subjektu, který volí tuto formu podpory, a je zcela běžná v celém civilizovaném světě – na Pražském jaru, stejně jako v Salcburku. Donátoři, tedy dárci bez nároku na jakékoliv protislužby, jsou pro pořadatele zajisté s úctou vítanými podporovateli, nicméně jejich role je i ve světě (snad s výjimkou USA) vedle veřejné podpory a sponzorství zřídka dominantní. Pisatel kritického příspěvku však správně uvádí výčet velkých jmen, která se podařilo v České republice opakovaně představit. Nás těší, že z velké části se tak stalo právě na Pražském jaru. Bez velkorysé podpory sponzorů, o kterých spíše pohrdlivě píše, by to nebylo možné.

ředitel Pražského Jara Roman Bělor a dirigent Sir Simon Rattle - Pražské jaro 2014 (foto archiv PJ)
Ředitel Pražského jara Roman Bělor a dirigent sir Simon Rattle – Pražské jaro 2014 (foto archiv PJ)

Kromě sprostého okopávání kotníků Pražskému jaru je také třeba se dále pozastavit nad panem Železným nezamýšlenou krutou ironií, když našim kolegům v regionech doporučuje k pozornosti a dává za vzor dolnorakouský hudební festival v Grafeneggu. Ten totiž čeští festivaloví pořadatelé většinou dobře znají jednak z vlastní návštěvnické zkušenosti, jednak z odborného kolokvia, na které tito pořadatelé ředitele Dolnorakouského kulturního holdingu Paula Gessla, řídícího mimo jiné i tento festival, nedávno do Prahy pozvali. Díky tomu také vědí, že rozpočet festivalu v roce 2016 vychází ze základny tvořené přímou dotací spolkové země ve výši 3,9 milionu eur. Pro srovnání se jedná o částku, ke které se upřímně snaží léta dopracovat Ministerstvo kultury, aby mohlo saturovat nenárokovatelnou skromnou a přísně komisionelně a selektivně poměřovanou státní podporu všech českých festivalů klasické hudby a moderního tance dohromady. Ačkoliv bych u nás také uvítal více snahy o třeba i skromnou noblesu obdobnou Grafeneggu, budu rád, když se pan Železný rozpomene na tuto informaci, až se zase bude zlobit, když uslyší v médiích o nedostatku peněz na kulturu u nás, a bude nám blazeovaně kázat, „jak to má vypadat“.

Je třeba ocenit, že sám autor článku je donátorem, což nám dává nepřehlédnutelně najevo. Za nevkusnou ovšem považuji jeho privátní vsuvku o jeho „já“ a Bohemian Heritage Fund, která „sebechválou nezavání“, ale sebechválou a svojí povídavou formou nevkusnou reklamou skutečně je. Při vší upřímné úctě ke snahám pana JUDr. Smutného i Bohemian Heritage Fund bych panu Železnému rád připomenul, že se v České republice koná poměrně hodně významných a noblesních hudebních projektů s účastí donátorů i bez jím nevhodně podsouvané garance dokonalosti tohoto sympatického nadačního fondu.

Za pořadatelský vzor, kterému se „daří přivádět na naše pódia …“, je nám dána agentura Nachtigall Artists. Ano, ve svém úzkém oboru zaměření jde nesporně o zcela profesionální subjekt, který významně přispěl k rozšíření domácího přehledu o světových pěveckých osobnostech. Nelze ovšem nezmínit i to, že v daném úzkém oboru mají koncerty této agentury často bohužel ještě užší zaměření programové i formální. Z hlediska širokého spektra toho, co vše je zastřešeno termínem klasická hudba, odhaduji velikost tohoto oboru na 3 – 4 procenta. Rád bych proto autora článku požádal o dodání vzorů pořadatelům, kteří jsou garanty péče o zbývajících 96 – 97 procent klasické hudby. Mnohým z nich se navíc „daří přivádět na naše podia“, a to s plnohodnotnými programy, i ony velké pěvecké hvězdy.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář