Rozloučení s Borisem Godunovem

Čtenáři Opery Plus blogují

Jen něco málo přes jeden rok vydržel operní Boris Godunov na scéně Národního divadla. Představení se za tu dobu žádným hitem nestalo, recenze byly vlažné a publikum tuto ruskou operu také moc nevyhledávalo, proto lze tento krok vedení opery pochopit.

Včerejší derniéra jen potvrdila, že sehnat kvalitní pěvecké obsazení pro všechny role tohoto rozměrného díla, je dnes v našich podmínkách nemožné. Když už se ale sáhlo po zahraničním představiteli Godunova, mělo být vybíráno pečlivěji. Michail Kazakov více hraje (nebo spíše přehrává) než zpívá, jeho hlas není patřičně znělý a ničím neupoutá. Škoda, že se při posledním představení nepodařilo získat pro tuto roli jeho alternaci – Vitalije Jefanova – který byl pěvecky jistější.

M. P. Musorgskij: Boris Godunov - Michail Kazakov (Boris Godunov) - ND (foto Hana Smejkalová)
M. P. Musorgskij: Boris Godunov – Michail Kazakov (Boris Godunov) – ND 2015 (foto Hana Smejkalová)

Také Borisovi političtí protihráči – Šujskij (Valentin Prolat) a Lžidimitrij (Michal Lehotský) podávali včera jen své standardní výkony, což nestačí na to, aby se například dialog z pátého obrazu stal strhujícím místem a vrcholem první části večera, kterým by jinak být měl. Naopak opětovně velmi dobře zazpíval Lukáš Hynek-Krämer mnicha Pimena, stejně jako Tomáš Kořínek postavu Jurodivého. Zaslouženě sklidil znatelně nadšenější ovace než jeho někteří kolegové.

Pěvecky i herecky velmi potěšili Jevhen Šokalo a Aleš Voráček ve vděčných rolích potulných mnichů, kterým patří zejména čtvrtý obraz v příhraniční hospodě, který považuji i za režijně nejvíce zdařilý. Prvně jmenovaný v roli Varlama mi rozhodně v této roli seděl více než alternující Luděk Vele, kterého jsem měl možnost spatřit v jiném představení. V dětských rolích carových dětí se s představením velmi důstojně rozloučily Marie Fajtová (Xenie) a Kateřina Jalovcová (Fjodor), která bohužel v závěru písně o papouškovi nezvládla souhru s orchestrem, čímž trochu snížila celkový dojem z jinak solidního uchopení této „dětské“ role.

Jistotou tohoto představení je výkon sboru, posíleného o Pražský filharmonický sbor a Kühnův dětský sbor. Orchestr pod vedením Petra Kofroně hrál velmi dobře, bez výrazných chyb, jen by občas neuškodilo zvolnit tempo. Ale možná to byl záměr, protože první část představení trvá skoro hodinu a čtyřicet pět minut, což je stopáž podle mě hraniční pro hraní bez přestávky. Diskutovat lze samozřejmě nad dramaturgickým pojetím celé opery, tj. nad rozhodnutím nehrát žádnou ze dvou klasických verzí a udělat jakýsi mix obou. Principiálně mně výsledný tvar opery nepřijde vůbec špatný, výběr a sled scén je logický a děj zůstává v rámci možností srozumitelný.

M. P. Musorgskij: Boris Godunov - ND(foto Hana Smejkalová)
M. P. Musorgskij: Boris Godunov – ND 2015 (foto Hana Smejkalová)

Závěrem ještě dovolte povzdechnutí nad tím, že ruská opera patří v současnosti na českých operních scénách mezi ty zanedbávané, když nepočítáme díla Čajkovského, byť ani s nimi to není žádná sláva. Přijde mi smutné, že některá zásadní díla právě typu Borise Godunova (mám na mysli Knížete Igora, Vojnu a mír, Lady Macbeth), jsme v posledních letech neměli možnost na tuzemských jevištích vidět vůbec. Při pohledu na plán premiér příští sezony v Národním divadle, kdy ze sedmi ohlášených premiér se jedná jen o dva klasické kusy (Tosca a Lohengrin), mi proto nepřestává rozum stát a nechápu tento dramaturgický odklon ke spíše alternativním titulům. Milovníci opery z Prahy se musí připravit na to, že příští sezonu stráví poněkud více na cestách.

I váš text rádi v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: info@operaplus.cz

Reakcí (2) “Rozloučení s Borisem Godunovem

  1. S povzdechem nad dramaturgickým plánem ND pro příští rok žel musím obecně souhlasit. Trošku chápu, že ND po nepříliš dobré divácké odezvě právě na Mussorského Boris Godunov řeší, zda ruská opera má u nás šanci získat větší zájem divácké veřejnosti. Ale zas na druhou stranu jak jinak naučit diváka chodit na určitý typ oper, než že zde bude nějaká dlouhodobá koncepce (jako třeba nápad Ostravy zrealizovat všechny Smetanovy opery). A ne že dramaturgie se bude pohybovat ode zdi ke zdi. Srovnat třeba loňský dramaturgický plán ND (s řadou skvělých dramaturgických počinů) s tím pro příští rok, je jako nebe a dudy. Ať už byl Boris Godunov ve výsledku jakýkoliv, furt bylo podle mě super tuhle operu v Praze mít. Stejně tak třeba Fibichův Pád Arkuna, Jeníčka a Mařenku od Humperdincka nebo Janáčkův Z mrtvého domu. Nehodnotím provedení jen dramaturgickou linku nového repertoáru. Příští rok je to v ND o samých experimentech. Ne že by bylo špatně mít v repertoáru opery 20. století. Kašlíkův Krakatit určitě může být hodně zajímavý, Orffovy dvě aktovky taktéž. Ale prostě podle mě nejde, aby tyto experimenty (ve smyslu oper 20. století) tvořily více než půlku plánovaných premiér….. V tomto žel prostě není dramaturgický plán ND moc vyvážený a člověk musí dost litovat, že nebydlí blíže Ostravě (ale i třeba Brnu). Žel podle mých informací příští festival Opera 2017 bude až na podzim 2017, takže je vůbec otázka, zda se příští sezónu v Praze vůbec dočkáme nějakého představení hostujících souborů v Praze. Přitom jen namátkou kdo z milovníků opery by si jinak dal ujít Fibichovu Bouři, Poncheliho La Giocondu nebo Rossiniho Hrabě Oryho. A Řecké pašije od Martinů v Olomouci to může být taky lahůdka. Stejně jako třeba Veselé paničky windsorské v Liberci. A to ještě není znám program v Plzni…. Nemohu si pomoct, ale čistě z dramaturgického hlediska (bez hodnocení kvality daných představení) to prostě pražské ND docela prohrává…. Hlavně proto, že zde člověk nevidí žádnou dlouhodobou ale ani krátkodobou koncepci (viz třeba srovnání s Brnem, které se snažilo najít nějaký jednotící prvek pro všechny své plánované opery a přišlo se zajímavým heslem „toužím tudíž jsem“ – z mého pohledu docela nápadité). Tento fakt mě nejen jako Pražáka, ale i jako člověka, co jinak má stále tendenci současnému vedení ND fandit a hodnotit jej spíše pozitivně než negativně, docela mrzí….. Nezbývá než doufat, že za rok to bude třeba lepší.

  2. Kníže Igor se hrál ještě před čtyřmi roky v Plzni, předtím (v roce 2002) v Ostravě. Ale jinak souhlasím s pisatelem, že ruská opera se na našich scénách hraje nepřiměřeně málo (nejčastěji se objevuje stále dokola hraný Eugen Oněgin), ale podobné „dramaturgické díry“ bychom našli i v jiných oblastech operní dramaturgie, např. operní tvorba 20. a 21. století, barokní opera apod. Ale to by bylo na dlouhý a samostatný článek. A v souvislosti se zmíněnou Vojnou a mír asi nikdy nezapomenu na Vašatovu a Ansimovovu pražskou inscenaci s okouzlující mladinkou Gabrielou Beňačkovou (ale i Danielou Šounovou a Zorou Jehličkovou) a René Tučkem. To je zrovna jedna z inscenací, na které člověk asi do smrti nezapomene. Nevím, o které ze současných inscenacích bych tohle mohl říct.

Napsat komentář