Rusalka ve Vídni: Mezi dvěma světy

  1. 1
  2. 2

Antonín Dvořák byl od konce sedmdesátých let 19. století ve Vídni obecně nejznámějším českým skladatelem a jedním z nejčastěji hraných. Stoprocentně zde byl akceptován jako skladatel symfonické a komorní hudby, s operou však měl smůlu. Premiéru Šelmy sedláka, uvedeného roku 1885vídeňskou Dvorní operou, nejen že provázely provokace německých nacionálů, ale také umělecky tehdy operní Dvořák propadl, po první repríze už se Šelma v repertoáru neobjevil. Dvořákovo vyjednávání s Gustavem Mahlerem o uvedení Rusalky šlo do ztracena. Částečně si za to mohl skladatel sám, když požadoval vyšší procento tantiém, než bylo ve Vídni zvykem, své sehrála také otřesená Mahlerova pozice ve vedení Dvorní opery v době, kdy už postrádal energii a pomýšlel na odchod z ní. Údajně také nevěřil v jevištní úspěch tohoto díla, což poněkud zaráží; autorovi Žalobné písně musela být Rusalka přinejmenším námětově blízká. Tak mohlo vídeňské publikum Rusalku poprvé vidět a slyšet při hostování bratislavské opery roku 1935 na scéně Volksoper. Hrála se v hudebním nastudování Karla Nedbala; jméno jeho strýce Oskara ve Vídni stále mnoho znamenalo, to však nebyl jediný důvod, proč se Rusalka tehdy ve Vídni neobyčejně líbila. Přesto trvalo dalších téměř třicet let, než se objevila ve Vídni poprvé už ve vlastní produkci – roku 1964 na scéně Volskoper -, ovšem s českým inscenačním týmem: režii měl Václav Kašlík, scénu vytvořil Josef Svoboda, kostýmy Josef Skalický, dirigentem byl Jaroslav Krombholc. V alternovaném obsazení zpívaly Rusalku Helga Dernesch a Christiane Sorell, Prince Waldemar Kmentt a Jean Cox, jako hosté si v této inscenaci zazpívali také Ivo Žídek (Princ) a Jaroslav Štajnc (Vodník). Ve Státní opeře byla Rusalka poprvé uvedena až roku 1987, a i tehdy se na ní podíleli naši umělci: hudebně ji nastudoval Václav Neumann, Rusalku zpívala Gabriela Beňačková, Ježibabu a Cizí kněžnu (jako dvojroli) Eva Randová.

Důvěra v autentické hudební nastudování Dvořákovy opery českými dirigenty trvá – první provedení Rusalky loňského roku v Athénách bylo svěřeno Jaroslavu Kyzlinkovi (a Prince v ní zpíval Pavel Černoch). Týž den, kdy byla premiéra nejnovější inscenace vídeňské Volksoper, byla také premiéra Rusalky v Mnichově, nastudovaná Tomášem Hanusem. A český podíl se znovu objevil i ve Vídni, Prince zpíval Aleš Briscein.



O tom, zda je Rusalka pouze „lyrická pohádka“, jak ji označil Dvořák, či filozofické poselství s podtextem hlubinné filozofie se vedou učené debaty a rozlousknout problém se po svém snaží různí režiséři. Jako kontrastní příklady mohou sloužit současné inscenace obou pražských scén. Režisérsko-scénografická dvojice z Kanady André Barbe a Renaud Doucet ve Volksoper propojili obojí hledisko. Pohádka zůstala, jejím dějištěm se ovšem stala nehezká součást světa, který nás obklopuje, ta, která je plná odpadků v plastikových pytlích, stromů, z nichž zbyly jen pahýly, neexistujících citů a umělých radostí. Scéna a kostýmy jsou pestré a bezútěšné zároveň, jeviště je vlastně skateboardová rampa, barvy lidského světa jsou umělé a vše se předstírá. Takové jaké jsou veselou zelenou pomalované popelnice plné smetí, takoví jsou i lidé. Rusalka přesto chce do tohoto světa, v její jizbičce pod vodou je tma a chladno a ona miluje Prince, jemuž jednoho dne ukradla košili, když se koupal v jezeře. Jezero je zřejmě jediné neznečištěné místo v onom světě popelnic, snad díky Vodníkově soustavné péči o ně, a Princ pravděpodobně jediný ještě „normální“, jenž může být i nadějí. Chce snad Rusalka svou láskou lidský svět napravit? I to je možné. Zdvojení rolí Ježibaby a Cizí kněžny už tu bylo vícekrát a je i zde, šťastně vyřešeno obsazením dvou zpěvaček a převtělením s pomocí kostýmu; v závěru prvního jednání se před spuštěním opony Ježibaba krátce objeví v nové podobě, což naprosto stačí, abychom pochopili, a právě tak v druhém dějství, když pošle Kněžna prince za jeho „vyvolenou“, se opět promění v Ježibabu. Je zde tedy podobný výklad jako v inscenaci Jiřího Heřmana: Ježibaba kdysi rovněž milovala Prince, rovněž byla zavržena, a Rusalka je nyní nástrojem její vlastní msty. Tři žínky se nesnaží předstírat lehkonohé průsvitné bytosti, podobají se spíše oživlým pařezům a la Jiří Švankmajer a mezi odpadky po lidech si vybírají tretky, kterými se ověšují. Při polonéze v druhém dějství si Dvořák nepřál žádný balet, což je někdy vykládáno tak, že chtěl nechat pouze hrát orchestr. Bylo by třeba vědět, jak tehdejší choreografie podobných scén skutečně vypadaly a čemu tedy jeho výhrada platila; podle mého soudu pouze nechtěl přestylizovanou choreografii, nýbrž věrohodně se chovající dvorskou společnost. Ta zdejší jsou jen těla přebujelých tvarů v křečovitých pohybech, strnulé masky úsměvů zdrogovaných VIP, drzé obézní děti, bufet obtížený lahůdkami, kvůli nimž musely zahynout ryby a krabi z Vodníkova jezírka, jejichž mrtvolky pak trpící Vodník odnáší pohřbít. Rusalka prochází proměnou od nymfy přes ženu k bludičce. Její „ženská“ podoba v dívčích šatech odpovídá „studentskému“ kostýmu Prince v druhém jednání. Poté, co Princ odložil aristokratický kabátec a Rusalka řízu nymfy, jsou ti dva novým světem sami pro sebe. Přijíždějí po jezeře v pozadí scény na motorovém člunu, a na něm pak Princ s Cizí kněžnou Rusalku opouštějí (jezero v podhradí tak také umožňuje přechody z vodního do lidského světa a není nutno předstírat kašírovanou kašnu, z níž Vodník vylézá.) A taky sem někam zabloudily zkarikované figurky z pimprlového divadla s atributy své profese, Kuchtík s rendlíkem místo čepice a Hajný s parohy a obézní lovčí princovy družiny; ti tvoří další vrstvu, vnášející do hry komický element. Všechno tedy má svou logiku a režijní výklad lze přijmout.
 

  1. 1
  2. 2

Související články


Reakcí (9) “Rusalka ve Vídni: Mezi dvěma světy

  1. Byl jsem také přítomen druhé repríze a odešel jsem totálně otráven. Co bych dal za nějaký výklad s Kampuschovou! Duo Doucet a Barbe se rozhodlo „upozornit na problémy tohoto světa“ a „náš vztah k přírodě“, jak „se k ní chováme macešsky“ a jak „žijeme ve světě konzumu“ a pro další podobné fráze (v programu naprosto vážně hovoří i o klesající populaci tuňáků!). Takže okolí jezírka je černá skládka a sem tam nějaký pytel skončí i ve vodě. Hosté na zámku mají kůži sepnutou špendlíky (plastické operace) a aby to bylo každému jasné, tak jejich šaty zdobí variace na loga luxusních značek. V ruce drží injekce s botoxem, který si občas píchnou… Pak se naštvou na Rusalku a injekcemi ji pobodají. A do toho dvě obézní dětičky, protože dětská obezita je dneska vážně problém. Jenže toho si před nimi všimla už i Michelle Obama (ale inscenace řeší i otylost dospělých – viz myslivci). Žínky sice nejsou feťačky v rauši, ale u „Zlaté nožky mám“ se hrabou v popelnicích, věší na sebe odpadky a natírají se zbytky oleje. Originální! Netvrdím, že Rusalka je pohádka ani že se tak má inscenovat, ale nejsilnější momenty byly ty, kde se o podobně „naléhavou“ interpretaci nesnažili: měsíc – cyklista, několikerý pokus němé Rusalky oslovit Prince, proměna Ježibaby v Cizí kněžnu… Inscenátoři v programu publikovali i následující otázku: „Kdy už nebudou stromy, na jejichž větvích by se lidé mohli oběsit jako trest zasvé zločiny?“ Věta zaujala i jednu vídeňskou kritičku, její odpověď bych parafrázoval a tímto vzkázal do Volksoper: „A co se třeba zastřelit?“

    Z účinkujících se mi nejvíc líbil Aleš Briscein, kterého jsem na rozdíl od ostatních na galerii slyšel pořád. Ale to byla i vina orchestru, resp. dirigenta. Trpce jsem zalitoval, že takovou Ježibabu u nás nemáme – stejně jako autorka jsem si poznamenal perfektní výslovnost i absenci onoho prsního rejstříku! Kaiser kromě velmi slušného výkonu pěveckého podala nadprůměrný výkon pěvecký. Vodník byl poněkud přidušený a pokud se pamatuji tak nejen, když se musel vyrovnávat s orchestrem. Na rozdíl od části vídeňské kritiky jsem neměl výhrady k Cizí kněžně. Trend zpívat v němčině, který Volksoper nastoupila, nepovažuji za šťastný.

  2. Kvalitní zpěv bych vskutku z Vídně do ND přivezla, ale této inscenaci se dalekým obloukem vyhnu. Nedomnívám se, že hudební charakteristika postav Rusalky umožňuje tak odvážný a násilný posun – trochu respektu si snad Dvořák zaslouží. Já mám jeho portrét Vodníka moc ráda a vadí mi rakouská sociologická sonda – pro současná dramata nechť komponují "dobrovolně" současní autoři. Dvořák byl k účasti na této "aktualizaci"-perverzi donucen. Helena

Napsat komentář