S Hanou Vláčilovou o baletu v Praze dřív a dnes

redakce, 13.03.2011 8:23

V provozní budově pražské Státní opery právě končí zkouška baletního souboru, ze sálu vychází drobná, ale energická žena. Jeho současná šéfka – Hana Vláčilová. Řada milovníků baletu na ni vzpomíná jako na dlouholetou nezapomenutelnou primabalerínu Národního divadla. Působila tu od roku 1974 celé čtvrtstoletí a byla jednou z nejvýraznějších osobností českého baletního umění 20. století. Na naší první scéně ztvárnila snad všechny role, o kterých kdy snila. Z mezinárodních soutěží přivážela jednu cenu za druhou, velké úspěchy slavila i při svých hostováních v zahraničí, pro další generace tanečnic je velkým vzorem. Avšak zpátky k dnešku: Čas na naši schůzku si Hana Vláčilová našla shodou okolností právě v den svých pětapadesátých narozenin.

Máte dnes půlkulaté narozeniny, prožíváte je hodně?

Prožívám je docela hodně, ale ne svojí zásluhou. Učím totiž na Konzervatoři, sedmý a osmý ročník, a tam jsem dnes začala tím, že při mém příchodu stály děti v sále v půlkruhu, měla jsem tam nachystaný dort a kytku a všichni zpívali Happy Birthday To You (smích), dělaly u toho baletní poklony a nakonec se sputily do špagátu, což mě úplně odbouralo (smích). Tak jsem už ráno dostala záchvat smíchu a docela fajn jsem z toho byla naladěná… A pak to pokračovalo – přišel ředitel Konzervatoře pan Slavický, tady u nás v divadle taky přišli s kytkou… Ale vlastně jsem celý den v práci, takže žádné oslavy, žádný odpočinek… Je to ale dobře, já už od čtyřiceti let narozeniny neslavím. Tenkrát jsem zrovna v den mých narozenin měla představení v Národním, Dámu s kaméliemi, a můj tehdejší taneční partner Jiří Horák mi řekl, že už bych takové narozeniny slavit neměla. (smích) Tak jsem si to vzala k srdci….

Tedy je to dnes spíš o tom, že vám vaše dnešní narozeniny ostatní jen připomínají?

Přesně tak…

Když už jste zmínila dobu, kdy jste byla sólistkou baletu Národního divadla – pamatujete na svoje první tamější představení?

Určitě, byl to podzim 1974, dělala jsem v Labutím jezeře Pas de trois, druhou variaci, a potom malé Pas de quatre. Tím jsem tenkrát v Národním začínala. Vzpomínám si na to, jak kdyby to bylo včera. Šli jsme se tenkrát po prvním jednání před přestávkou klanět před oponu, a když jsem pak zašla zpátky za oponu, tak ke mně přišel pan Miroslav Kůra, tehdejší šéf baletu, a povídá mi: Tak to je tedy nemožné, ty se klaníš jak nějaká primabalerína! – Já jsem se v té době právě vrátila z Petrohradu, kde jsem byla rok n a stáži, a tam právě na to kladli velký důraz, aby se člověk správně klaněl – jenže tady to neprošlo… (smích) Tak to mně tedy utkvělo v paměti…

Vy jste ale prakticky hned po svém nástupu do Národního tančila sóla, že?

Dostala jsem sólovou smlouvu s povinností sboru, vyloženě sólovou smlouvu jsem podepisovala po dvou letech.

Na kterou z vašich rolí v Národním nejvíc vzpomínáte?

Určitě na Giselle, to byla moje láska už od školy a provázela mě celou mojí kariéru. S pas de deux z Giselle jsem absolvovala školu, pak jsem tančila variaci Giselle na tanečních soutěžích, v pas de deux z Giselle jsem absolvovala tokijskou soutěž s Lubošem Kafkou… Byla to zkrátka moje vysněná role od první chvíle, co jsem ji viděla s dnes už legendární paní Drottnerovou. A právě jako Giselle jsem se také loučila se svojí aktivní taneční kariérou. To bylo moje poslední představení…

A.Ch.Adam: Giselle (s J.Horákem jako Albertem – ND Praha 1969/1987, foto O.Pernica)

Vaši nejoblíbenější partneři? Již zmíněný Lubomír Kafka?

Ano, ze začátku určitě Luboš Kafka. Potom určitě Vlastík Harapes, s tím jsme v dobách, kdy jsme spolu tančili, velmi dobře vycházeli No a potom v berlínské Státní opeře Roland Gawlik, úžasný tanečník, s tím jsem dělala Romea a Julii a Labutí jezero v moderní verzi. Z našich pak ještě určitě Jirka Horák a pak samozřejmě můj manžel, Jan Kadlec.

Když porovnáte poměry v baletu u nás v té době a dnes – hodně se to liší?

Hodně se to liší…

Čím hlavně?

V době kdy jsem nastupovala do Národního, tak nebyl problém, že by ve sboru za někoho nebyla náhrada. Patřil k nám i operní balet a byl nás takový počet, že vlastně na každé místo, když někdo onemocněl, byla ještě tři čtyři děvčata v záloze. V dnešní době to je těžší – je to ale určitě i otázka peněz, takže když se mají dělat velké klasické tituly, tak někdy to je dost náročné.

P.I.Čajkovskij: Labutí jezero (Odetta, P.Ždichynec jako Rudovous – ND Praha 1982, foto J.Svoboda)

B.Asafjev: Bachčisarajská fontána (Marie, M.Pešíková jako Zarema – ND Praha 1978, foto J.Svoboda)

S.Prokofjev: Popelka (s L.Kafkou jako Princem – ND Praha 1977, foto J.Svoboda)

Na druhou stranu – vy taky určitě sledujete poměry na oblasti: Mně se zdá, že naopak oproti těm zmíněným sedmdesátým létům to dnes vypadá na oblasti v baletních souborech o trochu líp….

To určitě, tak úroveň tam je. Já jsem například v roce 2009 připravovala v Ostravě Giselle, sbor tam byl sice menší – místo čtyřiadvaceti jen osmnáct tanečnic a ani na tamější jeviště by se jich víc nevešlo, ale musím říct, že úroveň ostravského baletu je velice dobrá.

Když se dnes podíváte jako divák na repertoár, který se v Praze hraje, jste spokojená s jeho složením?

Nejsem… Když už se na to podíváme s vědomím, jak to v současné době je, tedy že Národní divadlo se vydalo cestou modernějších verzí – proč ne, dělá se to v celém světě – tak myslím, že za takové situace by se Státní opera měla držet klasičtějšího pojetí inscenací, tím myslím nejen choreografii, ale i výpravu. V Praze by měly být zastoupeny obě tyto polohy, ať si divák vybere, kterou verzi toho kterého titulu chce vidět.

Když už to zmiňujete: Myslíte, že ty rozdíly v pojetí Labutího jezera v Národním divadle a ve Státní opeře, anebo i třeba v Giselle, kterou tady teď chystáte a která se donedávna hrála v Národním, tedy že ty rozdíly jsou tak zásadní, že opravňují v jednomiliónové Praze k prakticky souběžnému uvádění stejných titulů v obou divadlech?

Například Labutí jezero v Národním divadle je jiné, je tam třeba přítel Prince, je to prostě jiné pojetí. Venku jsem setkala s tím, že například John Neumeier v Hamburku – vyhlášená autorita v tanečním světě- v jednom divadle se svým souborem uvádí jak klasickou Šípkovou Růženku, tak zároveň i Šípkovou Růženku Matse Eka. A funguje to. Proto chci říct, že je dobře, že se v Praze mohou objevit dva různé pohledy, dvě různé choreografie stejného titulu…. Nebo si vezměte Londýn – je tam Královský balet v Covent Garden, je tam Anglický národní balet, totéž Berlín… Ta možnost výběru je strašně důležitá. Případné sloučení obou souborů do jednoho by bylo ohromným krokem zpátky…

Jak to tady lidi u vás v baletním soboru prožívají? To co se teď kolem pražské Státní opery děje?

Strašně špatně. Ta nejistota, to jednání s ministerstvem… Lidi tady nejspíš přijdou o práci. O práci tu přijde čtyřicet tanečníků. Když to vezmete v kontextu celkového počtu tanečníků v republice, tak to je jakoby zrušili celou Škodovku. To jednání ze strany ministerstva je velmi nekorektní. Nikdo neví, co bude. Je to jednou možná teď, pak možná za dva měsíce, možná za delší dobu… Ta nejistota, to je hrozné…

P.I.Čajkovskij: Labutí jezero (Státní opera Praha 2007)

Argumenty ministerstva jsou, že se ušetří…

To já si nemyslím, to není pravda. Ani slibům vyšších platů nevěřím, vždyť pořád platí takzvaný tabulkový systém. A ani nedojde ke zkvalitnění, prostě proto, že tanečník po spojení souborů neutočí o čtyři piruety navíc. Neskočí trojitou luftku, když mu přidají pět tisíc, to je přece absurdní. To by pak museli nastavit zcela jiné finanční podmínky, aby sem dostali špičkové tanečníky ze západu. Honoráře by musely být ale podobné, jako třeba v Covent Garden nebo v baletu Pařížské národní opery…

Další argument je, že balet Národního divadla potřebuje větší jeviště…

To je také nesmysl. Podívejte se, co oni hrají – vesměs moderní repertoár, který se do Národního divadla vejde bez problémů. Navíc Petr Zuska přece nepracuje s velkým souborem, on má kolem sebe prakticky jen patnáct dvacet lidí, se kterými stabilně dělá, takže ani pro svou práci velké jeviště nepotřebuje.

Jaké vůbec je složení baletního souboru Státní opery?

Základ je původní Šmokův soubor, ti všichni mají normální termínované smlouvy. A pak máme další tanečníky na externí smlouvy. Ti jsou placeni od představení, takže vlastně na pravidelné tréninky a zkoušky chodí zadarmo… Velmi je za to obdivuju. Je to vlastně zázrak, že lidi, kteří chtějí u svého oboru zůstat, na takové podmínky přistoupí…. Pochopitelně, někteří tanečníci už kvůli současné situaci odcházejí. Například náš sólista Filip Veverka, který mně před pár dny oznámil, že tu chce už jen hostovat, protože necítí náležitou perspektivu…

P.I.Čajkovskij: Spící krasavice – poslední dcera cara (A.Kramešová a F.Veverka – Státní opera Praha 2010)

Jaké platy jsou v baletu Státní opery?

Průměrný plat tady u nás nedosahuje ani průměrného platu občana České republiky…

Myslíte, že spojení obou souborů dojde?

Vypadá to, že ano… Bohužel, všechny ty řeči o tom, že bude možnost konkurzů, mně přijdou směšné. Představte si sólistu nebo sólistku baletu, který má za sebou Labutí jezero a bude tančit v připravované Giselle, a který i přesto, že už svoje kvality opakovaně prokázal, bude muset jít ke konkurzu… Nic není připraveno, nikdo nic neví… To všechno přece nejde udělat ze dne na den. Je to nešťastný nápad, který nemůže fungovat.

Jak to vůbec vypadá s příští baletní sezonou ve Státní opeře? Plánujete vůbec něco?

Po dubnové Giselle bychom ještě jednu baletní premiéru měli odehrát… Já jsem strašně chtěla dělat Louskáčka ve spolupráci s Taneční konzervatoří. Ale zase nám stále vytýkali, že Národní divadlo má také Louskáčka… Jenže je vidět, že ti kritici tomu vůbec nerozumějí. Vždyť v Národním divadle to není Louskáček, to je Vánoční příběh. Tedy Dickens, ale my bychom hráli Hoffmanna a opravdu Louskáčka, tak jak je chápán, tedy s vánočním stromem a se vším dalším, co k Louskáčkovi patří… Proč by si lidi nemohli vybrat? Choreografii Vámose, který nemá s Louskáčkem nic společného, anebo klasického Louskáčka? Vždyť třeba Národní má příští sezonu uvádět Spící krasavici, kterou my tu už hrajeme… No ale dobře tedy, nějaká dohoda tady platí, totiž že nebudeme Národnímu divadlu dělat konkurenci, takže místo původně plánovaného Louskáčka bychom měli nastudovat ještě Dona Quijota…

Jakou vůbec máte v současné době návštěvnost?

Velice dobrou. Například Labutí jezero je vždy vyprodáno…

Kdo na vás vlastně chodí?

Často vídám hlavně starší lidi, velmi kultivované, často tu potkávám také cizince, hlavně z Německa.

Přemýšlela jste o tom, co budete dělat, pokud to vše tady ve Státní opeře skončí?

Zaplaťbůh učím na škole… Ale… Opravdu si kladu otázku, jestli ta škola má smysl, když s tanečníky se u nás zachází tak, jak to vypadá teď…

Pojďme skončit aspoň trochu optimističtěji… Ty dnešní narozeniny nebudete slavit ani v soukromí?

V soukromí přece jen trochu ano… Syn je sice na horách, ale maminka příjde, manžel bude doma… Ale žádné velké oslavy. Jen si něco dobrého dáme k večeři… Jinak je to i dnes normální pracovní den…

Ještě jednou vše dobré a díky za rozhovor!

P.I.Čajkovskij: Louskáček (Klárka, s manželem J.Kadlecem jako Louskáčkem – ND Praha 1979, foto J.Svoboda)