S Janou Bouškovou nejen o kombinaci harfy a sborového zpěvu

  1. 1
  2. 2

Právě na dnešní koncert se v uplynulých dnech připravovala přední česká harfistka Jana Boušková. Ten bude vedle Janáčka, Brittena a Schuberta věnován i dalšímu z čelných mistrů německé písně, Johannesu Brahmsovi. Společně s ženskou částí Pražského filharmonického sboru a dvěma hornisty Jana Boušková dnes provede u nás zřídka slýchané Čtyři zpěvy Johannesa Brahmse.
Jaké je spojení harfy, pro mnohé královského nástroje s lidským hlasem či jinými instrumenty? Je pro harfistku spolupráce se sborem obvyklá?

Taková kombinace není pro mě výjimečná. Doprovázela jsem na koncertech již mnoho českých sborů od svých patnácti let. Vždy, ať už to byla spolupráce se sbory dětskými, či smíšenými, jsem byla barvou zvuku sboru spojeného s harfou velmi nadšena a obohacena. Byla jsem i poctěna, že dva čeští skladatelé – Jan F. Fischer a Jiří Teml – mi věnovali nádherná pásma vánočních koled, které jsem premiérovala.

Pravidelně koncertujete s mnoha instrumentalisty, mezi něž patří například hornista Radek Baborák, cellista Jiří Bárta, houslista Maxim Vengerov, klarinetistka Sharon Kam či flétnista Emmanuel Pahud. Jsou nástroje, které v komorní hře vyhovují harfě lépe než jiné?

Harfa se jistě barevně pojí se všemi nástroji výborně. I když je její barva odlišná od klavíru, přesto si dovolím říct, že jako doprovodný nástroj je mu harfa velmi podobná. Často se mi stává, ze spoluúčinkující dokonce spojení s harfou pro její jemnější zvuk upřednostňují víc než s klavírem, a to obzvláště ve skladbách klasických a impresionistických. Nejznámější a nejvíce užívané spojení je duo flétna – harfa, pro které bylo napsáno nesčetně skladeb. Mne ovšem velmi lákají právě propojení nástrojů méně obvyklých, jako je duo lesní roh–harfa s Radkem Baborákem, či violoncello–harfa s Jiřím Bártou.

A jakým způsobem jste se stala koncertní partnerkou uznávaných zahraničních hudebníků, jakými jsou Maxim Vengerov, Jurij Bašmet nebo Christian Tetzlaff?

Skromně musím říci, že jsem jimi byla vyzvána. Obzvlášť třeba violoncellistou Mstislavem Rostropovičem, který mě slyšel hrát v rozhlase a chtěl pak se mnou premiérovat skladbu pro cello a harfu od indického skladatele Raviho Shankara. S Maximem Vengerovem jsem podnikla turné po Izraeli a Německu, s Jurijem Bašmetem jsem se seznámila na hudebním festivalu v Itálii a pozval mě pak účinkovat na velkolepé oslavě k jeho padesátým narozeninám, která se konala v Moskvě i za účasti například Giny Lolobrigidy a Michaila Gorbačova. S Christianem Tetzlaffem jsem se také seznámila na hudebním festivalu, kde na dalším ročníku se mnou chtěl účinkovat v duu a naše vystoupení pak vydalo EMI na CD.

Jaké jsou vaše vzpomínky na Raviho Shankara, který nedávno zemřel?

Tato spolupráce byla nezapomenutelná. Již právě i účastí zmíněného Slávy Rostropoviče. Ravi Shankar byl nesmírně skromný, tichý a velmi milý člověk. Přitom obrovský muzikant tělem i duší – možná hlavně tou duší – protože to bylo a je z jeho hudby cítit. Jeho úmrtí bylo pro mě velmi smutnou zprávou. Jakoby se uzavřela určitá kapitola. Ale vzpomínky zůstávají a to, co mi setkání s takovými umělci dalo, je nenahraditelná zkušenost a obrovský dar nejen pro mou práci, ale pro můj celý život.

Jaký je vztah harfy a soudobé hudby? Existuje dostatek nových skladeb pro váš nástroj?

Musím poděkovat soudobým autorům, že se harfy přestali obávat, a vzniká tak stále více a více kompozic. Je to jistě dáno i tím, že mají větší inspiraci ve výborných interpretech a také větší znalost tohoto, z hlediska výstavby a technických možností vlastně celkem moderního, nástroje. V harfové literatuře se 20. a 21. století určitě řadí mezi ta nejplodnější období. Pro mne samotnou bylo napsáno soudobými autory již pět koncertů s orchestrem, mnoho sólových i komorních děl a nesčetně skladeb jsem také premiérovala – ať u nás nebo v zahraničí.

Intenzivně se také věnujete pedagogické práci, a to nejen v Česku. Jaká je nová generace hráček a hráčů na harfu?

Nová generace harfistů je na velmi vysoké úrovni a to mě nesmírně těší a také inspiruje právě k této pedagogické činnosti, která mě provází letos již dvacet let. V roce 1993 jsem začala vyučovat na konzervatoři v Praze jako absolventka této školy, ale současně již vítězka světové soutěže v Americe a držitelka druhé ceny na další soutěži v Izraeli. V roce 2005 mě vyzvali z Belgie, zda bych přijala místo docentky harfy na Královské konzervatoři v Bruselu, kam se sjíždí studenti z celé Evropy, a kvalita hráčů je proto opravdu na velmi vysoké úrovni. Mám ze studentů obrovskou radost. Jedna bruselská absolventka Anneleen Lenaerts je první harfistkou Vídeňské filharmonie a další – Agne Keblyte, stále ještě studentka – vyhrála v listopadu 2012 druhou cenu ve světové soutěži v Izraeli. V českých krajích mě studenti také naplňují. Na Akademii múzických umění v Praze vyučuji od roku 2007 a od té doby již jedna ze studentek, Dominika Tuková, vyhrála v září 2012 harfovou soutěž v Itálii. Přestože je pedagogická činnost někdy velmi vysilující, jsou-li takové potěšující výsledky, je to pak velká satisfakce a naplnění, že člověk může předávat informace takto talentované nové generaci, která je přijímá a dál bude předávat zase svým studentům.

Hrajete stále na jeden důvěrně známý nástroj, nebo harfy střídáte?

Nemohu hrát pouze na jeden jediný nástroj. Časově je to nemožné. Cestování to neumožňuje. Hraji však na vždy na nástroj jedné, velmi prestižní, americké firmy Lyon & Healy, která mi harfu dle mého přání na jakémkoliv místě ve světě obstará a připraví. Sama vlastním od této firmy dva nástroje, které používám především na koncerty v České republice a v zemích, které se snadněji přiblíží autem.

Jak se s harfou cestuje?

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář