Salcburk: Mistři pěvci norimberští

Z prvních premiérových ohlasů v zahraničních médiích 

Platí zde jen umění?
(www.salzburg.com – 3. 8. 2013 – Karl Harb)

Čepička se střapcem a dlouhá noční košile připomínají obrázky Carla Spitzwega. Hans Sachs vrhá hekticky myšlenky na papír. Mohly by to být noty, pokud se to ze dvacáté řady Festspielhausu dá rozeznat. Takže Hans Sachs je zároveň Richard Wagner. S prvním akordem předehry začne horlivě jednat, jako by se právě probudil ze sna.

Velkolepá hra s měřítky
Skvělý první obraz: Wagnerova či Sachsova světnička za transparentní oponou se stále zvětšuje, psací sekretář až magicky zaplní jeviště jako prospekt varhan (fiktivního) kostela sv. Kateřiny v Norimberku. Hra s měřítky je i dále hlavní prostorovou ideou výtvarnice Heike Scheele a vytváří ohromující efekty. Ve druhém jednání vyrostou prostá dřevěná i luxusní mahagonová skříň z malého bytu Hanse Sachse a promění se v protilehlé „domy“ ševce Veita Pognera. Jako „slavnostní louka“ pak slouží předimenzované regály s rekvizitami, které mají ukázat Sachse jako zvídavého muže.Pohádkové postavy
Také předměty rostou do nadživotní velikosti, boty nebo knihy, například z Grimmových pohádek vystoupí ke „rváčské fuze“ na konci druhého jednání dobové a typicky romantické, miloučké, ale v zásadě nesmyslné, nejznámější pohádkové postavy. 

Na několik minut pestře zalidní jeviště a některé výstupy – pitoresktní živé obrazy s barevnými kostýmy (Gesine Völlm) jak z obrázkových knížek z dávných pohádkových časů – slouží jako pastva pro oči. Co tím však chce Stefan Herheim říct, kromě toho, že z téže doby, z Wagnerova světa pocházejí Mistři pěvci? Je to nostalgický ústup, odepření kritického komentáře k dnešku a jeho delegování do „dějin“? Nebo ironické mrknutí? Trik, aby se mohlo mluvit jen o tradici a pokroku „umění“ a politiku, která je zde obsažena, obejít velkým obloukem? Pět hodin se každopádně díváme poněkud bezradně na krásné, překvapivé, úžasné obrazy, aniž bychom byli schopni dešifrovat, k čemu mají směřovat. Ale těší nás to pro optický účinek a především pro působivé, čisté a se zálibou v detailech perfektní režijní vedení osob a sboru.

Hlasy ve velkém Festspielhausu zanikají
V centru stojí samozřejmě Hans Sachs a v jeho roli je opět centrem monolog o klamu, klíč k portrétu jeho charakteru (a jistě také k základnímu východisku režie). V Michaelovi Vollem má režisér zpěváka, který si umí obtížnou roli rozumně rozdělit a vytváří fascinující mnohovrstevnatý portrét. Především ve třetím dějství dospívá k přesvědčivé, velké postavě a také hlasově získává stále větší jistotu a profil.Pro dokončení a nakonec i přednes své oslavné písně mobilizuje Roberto Saccà jako Walther von Stolzing rezervy, které bychom v něm po začátku, kdy se zdálo, že si dosáhl svých hranic, nehledali. Zato neurčitý, nevýrazný soprán Anny Gabler v roli Evy a ještě více Moniky Bohinec jako Magdaleny zůstávají pod žádoucí festivalovou úrovní. Markus Werba jako Beckmesser je atypicky mladý, herecky i hlasově nasadil dobře a jistě se bude ještě vyvíjet. Peter Sonn mohl ze svého poněkud monotónního tenoru vydobýt určitě více pohyblivosti a především v deklamaci více chlapeckého šarmu a rétorické energie vypravěče. Mezi mistry vytvořili nejpřijatelnější, ač ne přímo nejpřesnější kontury Georg Zeppenfeld jako Pogner a Oliver Zwarg jako Kothner; ti zároveň svědčí o zásadním problému obsazení. Zřejmě byly vybírány lehké hlasy, vhodné spíš pro písňový repertoár, které samozřejmě v prostorách velkého Festspielhausu hrozí zaniknout. A nese to s sebou také problém nezbytně srozumitelně artikulované konverzace tohoto textově bohatě diferencovaného díla.

Gatti překrývá jemné detaily
Čímž jsme se dostali – abychom alespoň zmínili účinek výtečného orchestru – k Danileu Gattimu u pultu pozorně hrajících Vídeňských filharmoniků. Wagnerovu partituru pečlivě rozvíjí, objevuje v ní rozmanité strukturní a zvukové detaily, z čehož se dá usuzovat na přesnou přípravu a znalost díla. Příliš často se jím však nechává unášet, takže tempo a dynamika citelně trpí. Jeho interpretace tak působí v jednotlivostech i celku nekonzistentně, heterogenně a homogenní a delikátní jsou pouze barvy, namíchané často až impresionisticky. Rovněž zde tedy byl první dojem rozporný. Premiérové publikum se projevovalo různě, jednotlivá zabučení pro dirigenta a režijní tým však rychle zanikla. 
***

Chcete od mistrů víc?
(Die Presse – 4. 8. 2013 – Wilhelm Sinkovicz)

Wagnerovský rok vyhání osobité květy. Pro Letní salcburské slavnosti jsou mistrova hudební dramata kvůli konkurenci Bayreuthu tabu. Pravidlo bylo porušeno jen výjimečně. V případě Mistrů pěvců byly tyto výjimky motivovány politicky (1936–38, nejprve s Arturem Toscaninim, pak – po tzv. „anšlusu“ – s Wilhelmem Furtwänglerem).

Stefan Herheim, jehož bayreuthská inscenace Parsifala svým pedantským výkladem díla, spojeným s prezentací dějin Bayreuthu, měla geniální rysy, nalezl pro svůj salcburský projekt bohatství konotací. Tentokrát sází na paralelu mezi raně měšťanským norimberským stavovstvím a dobou vzniku díla. 

Z kostýmů a kolosálních proměnlivých dekorací samozřejmě straší bismarckovský duch: Richard Wagner (s čepičkou s třapcem jako německý Michl) má ve své světničce sen, jeho dílo se mu zdá; sekretář se jako v pohádce proměňuje v kostel sv. Kateřiny, police s knihami a komoda v norimberské uličky.Nic pro duši
Do těchto řemeslně obdivuhodně vypracovaných kulis staví ovšem režisér tu nejnormálnější inscenaci Mistrů pěvců, na jakou lze pomyslet, diferencovanou ve vztazích postav. Protože se však vyhne oduševnělému zrcadlení citů, blíží se tato lidská komedie spíše hrubé frašce. Kde by mohla být viditelná jemná hnutí, strká se a dupe. Kde mohlo komediantství slavit radostný prastav, zvrhává se jevištní žert v grotesku – ovšem výtečně choreografovanou.

Tam, kde Wagner rozpoutává rej pravé masopustní noci, sahá Herheim do bedny s pohádkami bratří Grimmů. K fuze ve scéně rvačky tančí Žabí král s Červenou karkulkou, a nezapomene se ani na Sněhurku se všemi sedmi trpaslíky.

To vše může divák přijmout jako laskavou pozornost: konečně žádná nálož nemilovaného teroru asociací. Když spadne opona, lze zaslechnout jen slabounký protest.

Bodající komáři v orchestru
Hudební stránka tohoto činu není tak bezelstná. Pomyslíme-li, že ve festivalové čtvrti po Toscaninim a Furtwänglerovi dirigoval Mistry pěvce ještě Karajan – o Velikonocích a nezapomenutelně hluboce –, je bilance z roku 2013 k uzoufání.

Vídeňští filharmonikové sedí v orchestřišti a řádně sledují pokyny Daniela Gattiho – a ten diriguje jeviště a zpěváky, jak jsme to asi ještě nezažili. Každou chvíli se rozcházejí fráze, zpěvní a instrumentální linka, většinou sotva postřehnutelně, ale v takovém počtu to rozčiluje jako bodání komárů.

Přimět k takovému podivnému hraní zkušené vídeňské hudebníky je samo o sobě výkon. Některá místa, kde se zjevně na tvrdé artikulaci pracovalo, by mohla být považována za „interpretaci“. Politováníhodná zvuková hrubost dominuje už prvním taktům předehry, do nichž tympány a trubky vpálí tak, jako by chtěli filharmonikové dokázat, že ke zvukové bitvě nejsou potřeba žádné originální nástroje.

A obsazení? Kdyby se Zemskému divadlo podařilo během roku nabídnout takovéto Mistry pěvce, mohl být salcburský potlesk odměnou za solidní výkon. Že to byl festival, o premiérovém večeru diváky ani jednou nenapadlo.

Nebylo téměř zpěváka, který by nabídl víc než jen prostou výdrž – být přitom (a vytrvat) znamenalo vše. Jakkoli ochotně se všichni přidali k Herheimově loutkohře, schází například Evě (Anna Gabler) v ševcovské světničce naprosto hlasová kapacita. V rozhodujícím dialogu hrozí dokonce i dosud výtečným rivalům, Sachsovi (Michael Volle) a Beckmesserovi (Markus Werba), že zaniknou v nediferencovaném, příliš silném orchestru.Ztlumená světelná energie
Michael Volle musel po dirigentem beznadějně protahovaném monologu o klamu na slavnostní louce citelně ubrat, aby domanévroval k závěrečnému monologu. Že může být dobrým básníkem-ševcem, jenž umí inteligentně budovat postavu, bylo znát ve druhém dějství ze zřetelně deklamovaného monologu o šeříku a z citlivě modelovaného dialogu s Evou. To v paměti zůstane.

Jinak také výrazný, avšak dynamicky podivně nevyvážený sbor Státní opery, sonorní Pogner (Georg Zeppenfeld), Kothnerem Olivera Zwarga nenápadně vedený tým mistrů, uspokojivá Magdalena (Monika Bohinec). A dva tenoři s dostatečnou vytrvalostí, avšak bez jakéhokoli šarmu: Roberto Saccà (Stolzing) a Peter Sonn (David). Kdo by chtěl sloky oslavné písně slyšet zazpívané lehce a od srdce, musí si počkat na jiné Mistry pěvce.
***

Mistři pěvci? Mistři herci!
(Der Kurier – 4. 8. 2013 – Gert Korentschnig)

Laskavé čtenářstvo ráčí prominout, že bude na tomto místě nejprve krátce řeč o Bayreuthu. Když totiž Salzburger Festspiele poprvé po 75 letech opět jednou uvádějí scénicky Wagnerovu operu (Karajanem založené Osterfestspiele samozřejmě vyjímáme), nelze jinak, než přejít most k Wagnerovu posvátnému místu.

Pokud tedy přijíždíme přímo z Bayreuthu a máme štěstí, že jsme tam zažili sérii pěti operních premiér s dirigenty Christianem Thielemannem nebo Kirillem Petrenkem, pak je začátek salcburské premiéry Wagnerových Mistrů pěvců norimberských bolestný.

V první řadě kvůli akustice: Zatímco se v Bayreuthu wagnerovský zvuk jemně pozvedá a plyne hledištěm, zní ve srovnání s tím velký Festspielhaus při takovém repertoáru povrchně a hrubě – lépe pak porozumíme, proč Thielemann nechce v témže roce dirigovat tam i zde.V druhé řadě kvůli dirigentovi: Danielle Gatti u pultu Vídeňských filharmoniků diriguje rovněž hrubě, jakoby páčidlem, snad aby dosáhl odstínů, ale jen zřídka se mu to podaří. Předehra byla obrovským zklamáním. A v závěru, při oslavné písni, táhne tempo tak, že se kouzlo partitury nerozvine ani přibližně.

Což samozřejmě neznamená, že by Vídeňští filharmonikové nebyli výtečný orchestr s báječnými smyčci a okouzlujícími dřevěnými dechy. Nebo že by barevné bohatství díla nebylo vůbec znát. Ale Gatti není při vší snaze pro Mistry pěvce, pokud jde o citlivost a preciznost, ideální volba.

Poprvé od roku 1938
Ano, Wagner v Salcburku je obtížné téma. Roku 1933 se tam konala první wagnerovská premiéra, Tristan za řízení Bruna Waltera. Roku 1936 a v následujících dvou letech se hráli Mistři pěvci, nejprve s Arturem Toscaninim, pak s Wilhelmem Furtwänglerem. Roku 1938 přišel na řadu Tannhäuser s Hansem Knappertsbuschem, a pak byl se scénickým Wagnerem konec.

Teprve nyní, 200 let po Wagnerově narození, byla kletba, kterou nad sebou Salcburk sám vyřkl, díky intendantovi Alexandru Pereirovi zlomena. Mistři pěvci měli být jakožto pocta Mozartovu městu provedeni pokud možno komorně – což se vzdor méně početnému obsazení orchestru nepodařilo.

Zato se pokusil rozehrát komorní hru režisér Stefan Herheim. Odhodil politickou zátěž dějin recepce – Mistři pěvci byli Hitlerovou oblíbenou operou a hráli se před každým stranickým sjezdem –, vyloučil i poslední uvedení v Salcburku roku 1938 a vypráví naprosto kouzelný pohádkový příběh. Hansu Sachsovi se celý děj zdá a zapíše si jej. Libretem je to zdůvodnitelné, protože v něm sice měl sen Stolzing, avšak vypráví ho Sachsovi a přenechá mu ho k doplnění a vylepšení. Tak vznikla oslavná píseň.Scénická výprava je velkolepá. Je to Sachsova ševcovská světnička, v níž je v každém dějství zaměřeno na jiný kus nábytku, který po překvapivé proměně vyroste a tvoří dekoraci. Takže se hraje na předimenzované psací komodě nebo v regálech s knihami.

Čas děje je přenesen do biedermeieru, kostýmy připomínají obrázky Carla Spitzwega. A opakovaně se objevují pohádkové postavy, Sněhurka a sedm trpaslíků, paní Zima, statečný krejčík atd., dokonce i Žabí král, jen se nechce nechat políbit. Herheim se projevil jako mistr loutkář.

Politické prohlášení
Pouze na konci, při Sachsově závěrečném monologu, dojde k politickému prohlášení: při zdůrazňování němectví se scéna zatmí a Sachs upozorňuje, kam může vést nacionalismus. Režie osob i sboru (výborný sbor Státní opery) je precizní a humorná, příliš komicky vyšel pouze Beckmesser, u nějž hlubší podstatu nerozeznáme. Zdařilý byl okamžik, kdy Eva dává najevo, že by mnohem raději než Stolzinga dostala za manžela Sachse.

Po sporné inscenaci Únosu ze serailu před deseti lety se Stefanu Herheimovi každopádně podařilo do Salcburku vrátit triumfálně – když kartu obrátil směrem k biedermeieru, který znamená únik před politikou k umění, v němž spočívá genialita v detailu a optickém zážitku.

Ze zpěváků sklidil největší aplaus Michael Volle jako mužný, v dikci zřetelný Sachs – hlasově i herecky je to tvůrce plný síly, nikoli rozumný, noblesní muž v pozadí. Roberto Saccà tvoří problémovou zónu představení. Jeho tenor je na Stolzinga příliš lyrický a má sklon ke značnému vibratu.

Markus Werba zpívá krásně, na Beckmessera snad až příliš krásně – postavě zůstává dlužen více dimenzí. Peter Sonn není příliš výrazný David, Georg Zeppenfeld jako Pogner je daleko nejlepší z mistrů, Monika Bohinec seriózní Magdalena. O Anně Gabler bychom rádi napsali něco přesnějšího – kdyby ji jen bylo lépe slyšet. To, co jsme slyšeli, bylo smutné.
Salzburger Festspiele 2013
Richard Wagner:
Die Meistersinger von Nürnberg 
Dirigent: Daniele Gatti
Režie: Stefan Herheim
Scéna: Heike Scheele
Kostýmy: Gesine Völlm
Světlo: Olaf Freese
Sbormistr: Ernst Raffelsberger
Konzertvereinigung Wiener Staatsopernchor
Wiener Philharmoniker
Členové Angelika-Prokopp-Sommerakademie Wiener Philharmoniker, Bühnenmusik
(koprodukce Salzburger Festspiele / Opéra National de Paris)
Premiéra: 2. srpna 2013 Felsenreitschule Salcburk

Eva – Anna Gabler
Magdalene – Monika Bohinec
Hans Sachs – Michael Volle
Walther von Stolzing – Roberto Saccà
Veit Pogner – Georg Zeppenfeld
Sixtus Beckmesser – Markus Werba
David – Peter Sonn
Kunz Vogelsang – Thomas Ebenstein
Konrad Nachtigall – Guido Jentjens
Fritz Kothner – Oliver Zwarg
Balthasar Zorn – Benedikt Kobel
Ulrich Eisslinger – Franz Supper
Augustin Moser – Thorsten Scharnke
Hermann Ortel – Karl Huml
Hans Schwarz – Dirk Aleschus
Hans Foltz – Roman Astakhov
Ein Nachtwächter – Tobias Kehrer

www.salzburgerfestspiele.at

Připravila a přeložila Vlasta Reittererová
Foto Salzburger Festspiele – Forster