Sami uprostřed lidí aneb Henzeho Elegie za mladé milence ve Vídni

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Vídeňská operní scéna Theater an der Wien dokáže překvapit objevnou dramaturgií, což je také důvodem, proč se na pouhých šest představení Henzeho opery Elegie für junge Liebende (Elegie za mladé milence) sjíždějí odborníci i operní fanoušci nejen ze střední Evropy. Inscenace o citech a inspiraci v inteligentní režii Keitha Warnera, v hudebním nastudování předního dirigenta mnoha děl dvacátého století Marca Albrechta a s vynikajícím mezinárodním pěveckým souborem představuje exkluzivní operní podívanou. Přes velké nasazení tvůrců inscenace klade základní otázku: jak dalece zastarává hudební moderna druhé poloviny dvacátého století?
Hans Werner Henze (zdroj wikimedia.org / foto Eytan Pessen)

Opera významného německého skladatele druhé poloviny dvacátého století vznikla na zakázku festivalu ve Schwetzingenu a přímým objednavatelem díla byla rozhlasová stanice Süddeutsches Rundfunk. Hans Werner Henze se na evropských, ale i na amerických scénách od počátku padesátých let výrazně uplatňoval jako operní a baletní skladatel s celou řadou děl podle závažných literárních látek (Miguel de Cervantes, Franz Kafka, Antoine François Prévost, Carlo Gozzi, Heinrich von Kleist, Euripides, Ezopovy bajky, Honoré de Balzac, Jukio Mišima, Franz Werfel a další) nebo vzniklých na libreta významných literárních osobností (například s rakouskou lyrickou literátkou Ingeborg Bachmann nebo Edwardem Bondem, libretistou jednoho z jeho baletů byl světoznámý italský režisér Luchino Visconti). Navíc jeho opuštění tradičního prostoru opery směrem k modernímu musik-theateru v sedmdesátých letech přineslo několik děl zajímavě rozvíjejících dosavadní podněty hudebního divadla ve fúzi s popkulturou, myšlenkami ekologických hnutí i setrvávající vírou v humanismus.

Na konci roku 1958 se již renomovaný skladatel obrátil na libretistický a partnerský tým Wystana Hugh Audena a Chestera Simona Kallmana, kteří měli za sebou již velice úspěšnou spolupráci s Benjaminem Brittenem a především oceňované libreto ke Stravinského opeře Život prostopášníka (pak vedle dalších textů společně napsali i libreto k následující Henzeho opeře Die Bassariden /Basaridky/, 1966, podle Euripidovy tragédie). Skladatelova představa libreta byla zpočátku vágní, ale formálně si představoval komorní operu s omezeným počtem jednajících osob, ovšem s výrazným psychologickým propracováním postav i situací. Vzniklé libreto obsahuje třicet čtyři scén, které jsou označeny programovými tituly, uspořádaných do tří aktů. Poslední obraz závěrečného, třetího aktu je jakýmsi epilogem v časovém odstupu k předchozímu ději a také ozřejmuje titul opery (ten již ale zazní v kratší verzi ve druhém aktu).

Libreto má z velké části konverzační charakter s četnými odvolávkami na starší formy literární i operní. Vedle pevně konstruovaných árií, z nichž úvodní i takzvaná první vize (pomatená Hilda Mack vypráví příběh své lásky k manželovi, který tragicky zemřel před čtyřiceti lety na ledovci během svatebního večera) jsou přímou odvolávkou na árii šílenství hlavní hrdinky Donizettiho Lucie z Lammermooru, najdeme virtuózní koloraturu i parlandové a recitativní formy, propracované ansámblové zpěvy i deklamované dialogy, rytmizovanou mluvu (která připomene místy Schönbergův Sprechgesang). Stejně bohaté jsou hudební prostředky, kterými skladatel text podložil. Vedle četných neoklasicistních postupů zde jsou použity postupy serialismu, dodekafonické postupy, bohatá práce s leitmotivy (včetně jejich interakce a „zapůjčení“ vlastních leitmotivů jiným postavám, se kterými jsou v psychologickém vztahu), i další charakterizace postav zvolenými nástroji.

Partitura ale nabízí vedle zcela zvukomalebně pojatých scén (tradičněji pojatá orchestrální mezihra sněhové bouře) i škálu „realistických“ zvuků (tikot hodin, zvuk kostelních zvonů nebo dokonce pískání lokomotivy). Stejně tak jsou zastoupeny postupy hudebního expresionismu, odkazy na veristickou hudební estetiku i hudební svět Druhé vídeňské školy. Základním rysem zhudebnění i textu je ironie, někdy až vystupňovaná k sarkasmu, která důsledně znesnadňuje ztotožnění diváka s hrdiny příběhu. Stejně tak se tvůrci brání textové i hudební sentimentalizaci vztahu mladých milenců, ale smrt milenců v horách s vyprávěnou verzí života, kterou spolu mohli žít ve třetím dějství, a nežili, je pak mění v jedno velké klišé (navíc v inscenaci neobratně inscenované šplháním po domnělých horských vrcholcích). V celém díle se pak snoubí neoklasicistní postupy, procházející ostatně celým Henzeho dílem, a variovaný moderní, skladatelsky však ne zcela svébytný, hudební jazyk. V opeře dominují vokální party v detailním vypracování, doprovázené orchestrem v komornějším obsazení. Ale v celkovém dojmu je toho na jednu partituru až příliš, hudební postupy a styly se příliš rychle střídají, nakupení zvukových efektů působí po chvíli únavně a z díla (kupodivu) není jasná výraznější struktura. Část zvolených zvukových prostředků působí až samoúčelně, spíš jako demonstrace skladatelských schopností než integrální zhudebnění.

Dílo bylo poprvé uvedeno na Schwetzingenském festivalu v květnu 1961 a to uměleckými silami Bavorské státní opery. Ještě během zkoušek dokončoval skladatel finále druhého a třetího aktu opery. Titulní postava básníka Gregora Mittenhofera byla od počátku zamýšlena pro barytonistu Dietricha Fischer-Dieskaua. Ten také zpíval světovou premiéru i několik raných dalších inscenací, a úspěch opery je po právu také jeho zásluhou. Do postavy, u níž se oba literáti bezesporu inspirovali postavou spisovatele Thomase Manna, který byl proslulý tím, že i z nejbližšího rodinného okolí byl schopen zcela voyeursky využít i intimní náměty, dal legendární zpěvák nejen hlasovou bravuru, ale také úžasnou výrazovou bohatost a propracovanou práci s hodnotným textem v činoherní kvalitě. Navíc s postavou Mittenhofera měl jeden společný charakterový rys – byl také milovníkem krásných mladých žen. Druhou jeho manželkou (z celkem čtyř manželství) byla v letech 1965–1967 velmi půvabná hvězda německého filmu padesátých a šedesátých let Ruth Leuwerick.

Dietrich Fischer-Dieskau (foto Deutsche Grammophon)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Henze: Elegie für junge Liebende (Theater an der Wien 2017)

[Total: 1    Average: 4/5]

Související články


Napsat komentář