Schiff, Lonquich a kdo další?

Jindřich Bálek, 25.05.2013 13:10

Zápisník Jindřicha Bálka (8)

Někdy se objeví klavírista neznámého jména a velmi mile překvapí – a jindy přijede klavírista docela slavný a je to zklamání. Tím prvním byl v uplynulém týdnu Alexander Lonquich, tím druhým starý dobrý známý András Schiff.Alexander Lonquich zaskočil za Leifa Ove Andsnese, přesněji, byl to záskok, který si zajistil Andsnes sám kvůli předčasně narozeným dvojčatům. A evidentně dobře věděl, po kom sáhnout. Lonquich ho zastoupil naprosto bez zaváhání a jeho interpretační rukopis se mi zdál dokonce výraznější. Nemá takové charisma, ale obdivoval jsem, jak dovede spojit stylový přednes a interpretační nápady. Utáhl program s Druhým a Čtvrtým Beethovenovým klavírním koncertem. Na jedné straně měl znělý, světlý, pro klasicismus ideální úhoz. Na druhou stranu velmi promyšleně a originálně pracoval s frázováním a s pauzami. Hrál uvolněně, ale nic neponechal náhodě.V rozhovoru mimo jiné řekl, že má velmi rád staré historické nahrávky – třeba i sto let staré – hlavně proto, že bývají osobitější než ty soudobé. Dodal bych k tomu, že dnešní představa o klasických dílech je jakoby kodifikovaná slavnými, a právem slavnými, nahrávkami. Instrumentalisté starších generací přece jen víc experimentovali, dokonce i v rozporu s notovým zápisem. Zároveň ale budovali své interpretace od základů a v hudebním světě se celkově tolik nepospíchalo. To všechno jsou důvody, proč se zajímat o staré snímky, nedají se napodobovat, ale bývají jedinečným myšlenkovým impulsem.Od dnešních interpretů ovšem očekáváme větší technickou svrchovanost a býváme překvapeni, kolika překlepů se dopouštěli mnozí legendární hráči… Lonquich nebyl technicky tak oslnivý a fenomenální výkon, který předvedl vloni Rafal Blechacz ve stejném Beethovenově Čtvrtém klavírním koncertu, překonán nebyl. Technika ovšem byla spolehlivá a provedení mělo zase jiné kvality. Lonquich například upozorňuje na to, že Čtvrtý Beethoven není jen bezproblémová lyrická skladba – a dovedl mistrně odlišit mnohem bolestnější pasáže v provedení první věty a ve větě druhé od těch ostatních. Na pódiu jinak působil velice živelně a byl naprosto v zajetí hudby.Na úspěchu úterního a středečního koncertu Pražského jara měl ale stejný, ne-li větší podíl doprovázející orchestr. Mahlerův komorní orchestr dosáhl naprosto transparentního zvuku, v orchestrálním partu byl slyšet každý detail a přitom všechno drželo pohromadě v železné logice. Takhle nějak si představuji moderního energického Beethovena pro příští tisíciletí. Mahlerův komorní orchestr je mladé těleso, duchem i zvukem podobné Pražské komorní filharmonii, nemůže spoléhat na svébytný zvuk daný tradicí, jakou má třeba Vídeňská filharmonie. Zvuk tohoto tělesa opravdu je univerzálnější, ale je tak čistý a nosný, že to ve výsledku je opravdu mimořádný zážitek. Vidím v tom rukopis Claudia Abbada a podobné kvality má snad jen jeho Lucernský festivalový orchestr, ve kterém i hráči tohoto ansámblu účinkují.S horším orchestrem by navíc program byl svou délkou za hranicí únosnosti. Dva Beethovenovy klavírní koncerty v jednom večeru se hrály jen proto, že jde o Andsnesův nahrávací projekt pro beethovenovský komplet. Ostatně, v Praze jsme zvyklí. Je to podobné, jako když Česká filharmonie hraje jen kvůli nahrávce dvě Dvořákovy symfonie v jednom večeru. Jako koncertní program to není ideální, ale když se nahrává, musí se posluchači přizpůsobit. Kvalita provedení ale byla taková, včetně skvělé kombinace se Stravinským, že nadšení publika uneslo u dlouhý přídavek v podobě poslední věty Beethovenova Prvního klavírního koncertu.András Schiff je podobný případ přemýšlivého a neobyčejně vzdělaného klavíristy. Ale mám dojem, že ve svém pátečním klavírním recitálu to už trochu přehnal. Repertoárem i délkou. Ale hlavně, jeho provedení nebylo zdaleka tak přesvědčivé. Vyvolávalo spíš dojem, že si klavírista hraje jen sám pro sebe. Program měl vrcholit brilantními Symfonickými etudami ve formě variací Roberta Schumanna. Ty ale hrál Schiff v opatrně pomalém tempu, spíše jednotvárně, bez patřičného koncertantního lesku. A přitom šlo o nejvděčnější kus večera.Program, sestavený celkově ze čtyř obtížných, nevděčných a málo uváděných skladeb, po mém soudu vyžaduje ještě jiný interpretační vklad a schopnosti. Nebylo možné si nevzpomenout na Svjatoslava Richtera, který dovedl utáhnout recitál z několika neefektních neznámých skladeb a přitom udržet pozornost. Je ale problém zvolit si richterovský typ programu, a nebýt Richter. Mimochodem, zrovna Richterova provedení Symfonických etud jsou natolik velkolepá, že se s nimi špatně soupeří. Zvlášť pokud si Schiff přiveze vlastní klavír Bechstein z roku 1921, na kterém nahrával Wilhelm Backhaus. Je to krásný nástroj s historií – ale hrát na něj celý večer Mendelssohna a Schumanna je na hranici únosnosti. Po intelektuální stránce byl program velmi logicky sestaven: Mendelssohn – Variations sérieuses, Schumann – Klavírní sonáta č. 1 fis-moll, a po pauze Mendelssohnova Fantasie fis-moll a zmíněné Schumannovy Symfonické etudy.Sympatie publika měl Schiff opět na své straně, a dokud lidé tleskali, tak přidával. Celkem pětkrát. Nemohu se ale zbavit dojmu, že to byla spíše salónně intelektuální exkurze mezi málo hrané skladby než vrcholné setkání s klavírním uměním. A tradičně podezírám Pražské jaro, že raději zve staré dobré známé, než aby usilovalo o nejvýraznější osobnosti tohoto oboru. Symbolem tohoto přístupu je opakované zvaní Garricka Ohlssona a byl bych nerad, aby to časem platilo také o Schiffovi, který je přece jej jiná kategorie. Jeho zásluhy o Bacha či Mozarta jsou nepominutelné. Je to osobnost a jeden z nejvzdělanějších hudebníků naší doby. Jakoby se ale stále více uzavíral do svého vlastního hudebně intelektuálního světa. Pokud jde o romantiky, je jeho přístup spíše muzikologická sonda než koncertní zážitek.