Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě
Schmidt a Notre Dame, další trumf drážďanské opery
11.5.2010 00:00 Vít Dvořák
Bohužel dnes, ani ne sto let po vídeňské premiéře, je Franz Schmidt a (nejen) jeho opera Notre Dame pro mnohé i hodně poučené operní fanoušky velkou neznámou. Nehraje se ani Schmidtova druhá opera Fredigundis, zcela výjimečně se uvádí jeho oratorium Das Buch mit sieben Siegeln (Kniha se sedmi pečetěmi), i samotné jméno Franz Schmidt některé hudební slovníky zcela zamlčují. Hledání odpovědi na otázku proč rozhodně jednoduché není a určitě by stálo za podrobnější studii některého z renomovaných muzikologů. Troufl bych se ale vsadit, že své bezpochyby sehrála, resp. sehrává i nepříliš vynalézavá dramaturgie řady operních scén, stejně jako i stereotypní poptávka dnešního publika.
Bratislavský rodák Franz Schmidt (1874-1939) získal hudební vzdělání na konzervatoři ve Vídni, kam se rodina ve chlapcových čtrrnácti letech přestěhovala. Studoval zde kompozici a také hru na klavír a na violoncello. Je označován za pozdního romantika, pokračujícího v tradici Liszta, Brucknera a Mahlera, s nesmírně barevným zvukem orchestru, často dosahovaným velmi obtížnými pasážemi smyčců, ale i osobitými chromatickými skupinami tónů. Za svého života se Schmidt dočkal velké společenské vážnosti, mimo jiné čestného doktorátu na vídeňské univerzitě, jeho soukromí však bylo poznamenáno nejednou tragédií, což bezpochyby předurčovalo i vesměs dramatické vyznění většiny jeho děl.
Jako už mnohokrát doposud osvědčila i tentokrát drážďanská Semperova opera dramaturgickou osvícenost, která v takové šíři a mnohaleté systematičnosti prakticky nemá konkurenci, když právě Schmidtovu, jak se potvrdilo dodnes pozoruhodnou operu Notre Dame zařadila na repertoár, ruku v ruce s nevšední péčí při samotném nastudování. Pravda, nečekaný odchod šéfdirigenta Fabia Luisiho z Drážďan přípravu nové inscenace značně zkomplikoval, avšak narychlo povolaný Gerd Albrecht si s nelehkým úkolem poradil více než skvěle. Ne nadarmo má Sächsische Staatskapelle pověst jednoho z nejlepších operních orchestrů. Ke jménům hlavních protagonistů netřeba nic dodávat – Camilla Nylund (Esmeralda), Robert Gambill (Phoebus), Jan-Hendrik Rootering (Quasimodo) či Markus Butter (Archidiakon) jsou dostatečně osvědčené jistoty (nejen) evropských operních domů a zaslouží si chválu jak za své špičkové výkony včetně přesvědčivého herectví, ale i nemalou námahu, s jakou náročné party nastudovali. A to i přesto, že si je nejspíš už nikdy víc nezazpívají. Dalším pilířem zatím poslední úspěšné drážďanské premiéry se pak bezpochyby stal uznávaný německý režisér Günter Krämer. Společně s výtvarníkem Herbertem Schäferem dokázali vytvořit až magicky přitažlivé a emocemi překypující, v současnosti se odehrávající drama, od prvních tónů předehry, s Esmeraldou, sedící před popravou v elektrickém křesle, přes dokonalou iluzi zvonice, tvořené zavěšenými obřími písmeny názvu opery, až po rozbití obrovské bílé sochy Madony na stovky střepů ve strhujícím závěru. Opět dokonalé, moderní operní divadlo 21.století, které sklidilo v saské metropoli bouřlivý aplaus.
foto M.Creutziger
Historický román Victora Huga z roku 1831 Notre Dame de Paris (Chrám Matky Boží v Paříži)), odehrávající se ve středověku za vlády Ludvíka XI., zaujal i violoncellistu vídeňské opery, rakouského hudebního skladatele Franze Schmidta. Nápad k napsání opery o cikánce Esmeraldě, odsouzené na smrt a přinášející všem neštěstí, přišel v Paříži, při tamním hostování Vídeňských filharmoniků pod taktovkou Gustava Mahlera. Po dvou letech komponování (1902-1904) byl Franz Schmidt s dílem hotov. Ačkoli symfonické intermezzo z opery Notre Dame provedla s velkým ohlasem Vídeňská filharmonie koncertně roku 1903, tedy ještě před dokončením díla, celá opera musela na svoji premiéru počkat až do roku 1914, kdy ji 1.dubna aplaudovali nadšení návštěvníci vídeňské Dvorní opery.
Bohužel dnes, ani ne sto let po vídeňské premiéře, je Franz Schmidt a (nejen) jeho opera Notre Dame pro mnohé i hodně poučené operní fanoušky velkou neznámou. Nehraje se ani Schmidtova druhá opera Fredigundis, zcela výjimečně se uvádí jeho oratorium Das Buch mit sieben Siegeln (Kniha se sedmi pečetěmi), i samotné jméno Franz Schmidt některé hudební slovníky zcela zamlčují. Hledání odpovědi na otázku proč rozhodně jednoduché není a určitě by stálo za podrobnější studii některého z renomovaných muzikologů. Troufl bych se ale vsadit, že své bezpochyby sehrála, resp. sehrává i nepříliš vynalézavá dramaturgie řady operních scén, stejně jako i stereotypní poptávka dnešního publika.
Bratislavský rodák Franz Schmidt (1874-1939) získal hudební vzdělání na konzervatoři ve Vídni, kam se rodina ve chlapcových čtrrnácti letech přestěhovala. Studoval zde kompozici a také hru na klavír a na violoncello. Je označován za pozdního romantika, pokračujícího v tradici Liszta, Brucknera a Mahlera, s nesmírně barevným zvukem orchestru, často dosahovaným velmi obtížnými pasážemi smyčců, ale i osobitými chromatickými skupinami tónů. Za svého života se Schmidt dočkal velké společenské vážnosti, mimo jiné čestného doktorátu na vídeňské univerzitě, jeho soukromí však bylo poznamenáno nejednou tragédií, což bezpochyby předurčovalo i vesměs dramatické vyznění většiny jeho děl.
Jako už mnohokrát doposud osvědčila i tentokrát drážďanská Semperova opera dramaturgickou osvícenost, která v takové šíři a mnohaleté systematičnosti prakticky nemá konkurenci, když právě Schmidtovu, jak se potvrdilo dodnes pozoruhodnou operu Notre Dame zařadila na repertoár, ruku v ruce s nevšední péčí při samotném nastudování. Pravda, nečekaný odchod šéfdirigenta Fabia Luisiho z Drážďan přípravu nové inscenace značně zkomplikoval, avšak narychlo povolaný Gerd Albrecht si s nelehkým úkolem poradil více než skvěle. Ne nadarmo má Sächsische Staatskapelle pověst jednoho z nejlepších operních orchestrů. Ke jménům hlavních protagonistů netřeba nic dodávat – Camilla Nylund (Esmeralda), Robert Gambill (Phoebus), Jan-Hendrik Rootering (Quasimodo) či Markus Butter (Archidiakon) jsou dostatečně osvědčené jistoty (nejen) evropských operních domů a zaslouží si chválu jak za své špičkové výkony včetně přesvědčivého herectví, ale i nemalou námahu, s jakou náročné party nastudovali. A to i přesto, že si je nejspíš už nikdy víc nezazpívají. Dalším pilířem zatím poslední úspěšné drážďanské premiéry se pak bezpochyby stal uznávaný německý režisér Günter Krämer. Společně s výtvarníkem Herbertem Schäferem dokázali vytvořit až magicky přitažlivé a emocemi překypující, v současnosti se odehrávající drama, od prvních tónů předehry, s Esmeraldou, sedící před popravou v elektrickém křesle, přes dokonalou iluzi zvonice, tvořené zavěšenými obřími písmeny názvu opery, až po rozbití obrovské bílé sochy Madony na stovky střepů ve strhujícím závěru. Opět dokonalé, moderní operní divadlo 21.století, které sklidilo v saské metropoli bouřlivý aplaus.
Franz Schmidt:
Notre Dame
Dirigent: Gerd Albrecht
Režie: Günter Krämer
Scéna: Herbert Schäfer
Kostýmy: Falk Bauer
Sbormistr: Pablo Assante
Choreografie: Otto Pichler
Sächsische Staatskapelle Dresden
Staatsoperchor
Premiéra 18.4.2010
(Psáno z reprízy 24.4.2010)
Der Archidiakon von Notre Dame – Markus Butter
Quasimodo – Jan-Hendrik Rootering
Phoebus – Robert Gambill
Gringoire – Oliver Ringelhahn
Ein Offizier – Matthias Henneberg
Esmeralda – Camilla Nylund
Die alte Falourdel – Angela Liebold
Quasimodo – Jan-Hendrik Rootering
Phoebus – Robert Gambill
Gringoire – Oliver Ringelhahn
Ein Offizier – Matthias Henneberg
Esmeralda – Camilla Nylund
Die alte Falourdel – Angela Liebold
foto M.Creutziger
Související články
- Švanda dudák rozehrál Drážďany
- Herheimova pro mnohé šokující Rusalka je k vidění na internetu
- Drážďanské publikum odměnilo premiéru zapomenuté české opery nadšeným dupotem
Komentáře: 7
Napsat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni:Před prvním přidáním svého komentáře se musíte zaregistrovat:
pátek 25.5.2012
Výročí
25. května 1917 se narodil italský tenorista Franco BONISOLLI (+30.10.2003)
Nejnovější komentáře
- J. Charypar: Útěk novinářských posluchačů už před skladbou je prostě ostuda. Pochybuji, že většina z nich projevila...
- mlady posluchac: Já bych sílu médií, které spoluutváří obecné povědomí rozhodně nepodceňoval. Před Mahlerem, který si...
- vittorio: Pana Přibyla jsme slyšeli v Daliborovi živě několikrát,byl úžasný takový spinto tenor se dnes tady živě už...
- Martin Kovar: „vážná hudba, balet a opera jsou žánry označované za snobské, menšinové“ Klasická hudba...
- erwin: Jen pro přesnost, neboť se obávám jisté dezinterpretace mnou zmíněného – Moji barbaři nebyli míněni...
- Viktor: A to jsem ještě zapomněl na tu diskutovanou sekeru. Škoda, že se Rocc nenechal inspirovat jedním ze slavných...
- Viktor: Tohle já beru. Problém je v tom, že když někdo prohlásí něco, co neodpovídá skutečnosti, výsledek je sice...
- Boris Klepal: Mně skutečně nevadí, že si někdo myslí něco jiného, ale měl by argumentovat a ne překrucovat fakta, pro...
- Tom: Je zvláštní, jak hodně funguje u prostého čtení textu projekce vlastního očekávání a vkládání významů, které v...
- Tom: Víte co, já myslím, že p. Klepal to nenapsal zle, prostě že by to stálo za podrobnější rozbor, možná trochu...
Přečetli jsme
Kauza FOK: Otevřený dopis primátorovi Svobodovi
Otevřený dopis panu Bohuslavu Svobodovi, primátorovi hlavního města Prahy Vážený pane primátore, s obavami...
VíceEdita Gruberová znovu na Pražském jaru
Jiří Bělohlávek převzal Řád britského impéria
Ke změnám na Ministerstvu kultury
Přijde nová neřízená střela?
Nejčtenější články
Opera Plus in your language
Tato opera by si určitě zasloužila se vrátit na reperotár. Viděl jsem poslední reprízu 2. 5. a byl jsem nadšený. Jediné, co jsem z ní před tím znal, bylo intermezzo. Když jsem jí poslouchal, měl jsem pocit, že slyším nějakou neznámou operu Richarda Strausse.
wezr
Absolutní souhlas s wezr. Navíc (v souvislosti s debatou nad režií u Mozartova Idomenea) skvěle režijně udělaná. SKVĚLE. Žádné historismy, příběh je zdánlivě nepodstatný, jde o psychologii postav. KRÁSA.
Velmi výstižně a dobře napsáno. Je to jeden ze zapomenutých autorů. Ale to, co jsem v Dr měl možnost slyšet mě absolutně strhlo a uchvátilo. Novoromatismus, krásná hudba. Něco mezi Straussem a Massenetem…
Tak zase lituji, že jsem se nevypravil. Scéna vypadá skvěle! Díky za přiblížení.
Jistě, dobře vedená dramaturgie, asi nejlepší ze srovnatelných scén v Evropě. Navíc konzistentní a vyvážená. Viděl jsem ten kus a musím potvrdit, že to je ojedinělá věc, nehodná zapomenutí.
Zavidim vsetkym, ktori videli. Ja nestihla a olutovala som.
Děkuji moc za to, že jste o tomhle díle napsali. Byla jsem u vytržení, jak nádherný kus to je. Je nutné dělat osvětu, co se týče netradičních dramaturgických počinů (Odeon, Vídeňka, Drážďany, Norimberk, …) tam všude od nás v dobré dopravní dostupnosti naleznete inscenované kusy nevídané!
Jana Simčáková