Se Štěpánkou Pučálkovou na druhé straně řeky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Přiznám se, že jméno mezzosopranistky Štěpánky Pučálkové jsem poprvé zaregistroval teprve při zveřejnění programu Národního divadla v Praze pro sezonu 2015/2016. Počítalo se s ní hned ve čtyřech nových produkcích, a to vesměs v prvooborových rolích. Upozornila pak na sebe zejména v úloze Suzuki v inscenci Pucciniho Madama Butterfly ve Státní opeře, a na témže jevišti se pak rozhodně neztratila ani jako Stephano v Gounodově Romeovi a Julii. Stejně jsem ale pak těžko věřil vlastním očím, když jsem se o zpěvačce dočetl i v honosné programové brožuře, věnované jubilejnímu padesátému ročníku salcburského Velikonočního festivalu 2017. Píše se tu, že ve Wagnerově Valkýře v hudebním nastudování Christiana Thielemanna má ve Velkém festivalovém domě vedle Anji Kampe, Anji Harteros, Petera Seifferta či Vitalije Kowaljova vystoupit i jistá „Stepanka Pucalkova“ coby Siegrune... Jak jsem později zjistil, v rakouském Salcburku je tato mladá sympatická dáma v současné době doma více, než v Praze, a proto jsme se k následujícímu rozhovoru sešli právě ve městě u řeky Salzach. Tento vodní tok bude mít mimochodem v našem povídání poměrně podstatnou roli. Setkali jsme se totiž v jedné z restaurací na jeho pravém břehu, kde sídlí také věhlasná Universität Mozarteum či Landestheater Salcburk, tedy instituce, které stály na začátku zdejšího působení Štěpánky Pučálkové. Rozhovor se pak nezadržitelně stočil k budoucnosti, která čeká zpěvačku na mnohem rušnější „druhé straně řeky“, kde lze nalézt kromě slavného hradu či Mozartova rodného domu také všechny prestižní festivalové budovy.
Štěpánka Pučálková (foto Petra Odrazilová)
Štěpánka Pučálková (foto Petra Odrazilová)

 

Tento „salcburský“ rozhovor můžeme vlastně vyprávěním o vašich zdejších zkušenostech zahájit. Potom, co jste v roce 2005 absolvovala studium zpěvu na pražském Gymnáziu Jana Nerudy, jste nastoupila na brněnskou Janáčkovu akademii múzických umění. Ve svém oficiálním životopise ale uvádíte, že jste už po dvou letech přešla na Universität Mozarteum v Salcburku. Co vás k tak zásadnímu rozhodnutí přivedlo a jak vaše přijetí na tuto prestižní školu probíhalo?

Nápad přestoupit na Universität Mozarteum se v podstatě zrodil během mé účasti na pěveckých kurzech v polské Karpaczi. Pozval mě na ně profesor Gymnázia Jana Nerudy pan Jaroslav Mrázek s tím, že jedním z hlasových koučů zde bude i paní profesorka Elisabeth Wilke, působící v Salcburku, a že by to mohla být pro mě zajímavá zkušenost. Byl to ale doslova zlomový okamžik… Po vzájemné domluvě s paní Wilke jsem se rozhodla podat na její domovskou Universität Mozarteum přihlášku, a to na studijní program Erasmus. Tak se stalo, že jsem tam v březnu roku 2007 odjela studovat na jeden semestr. Během něj jsem se rozhodla pokusit o přijetí k dennímu studiu, což ovšem nebyla žádná formalita: zkoušky se uskutečnily v několika kolech a byly náročné, hlavně ty z harmonie a dějin hudby. A vše samozřejmě probíhalo v němčině – z toho jsem tehdy měla největší strach… Nakonec mě přijali mezi sedmi z celkových šedesáti uchazečů.

Můžete stručně popsat rozdíly, jaké jsou podle vašich zkušeností mezi pěveckým školstvím u nás a v Rakousku?

Rozdíly se asi přesně definovat neodvážím… Na Janáčkově akademii múzických umění jsem pobyla jen krátce a nemohu o ní říci nic negativního. Oproti tomu o Universität Mozarteum a o jejím stylu výuky vím mnohem víc. Škola má dlouholetou tradici a ohromnou prestiž, studují tu muzikanti z celého světa. To už samo o sobě předurčuje vysokou kvalitu výuky.

Nejen studenti, ale i vyučující se tu pečlivě vybírají. Každý zájemce o post vysokoškolského pedagoga tady kromě běžného výběrového řízení musí také na pódiu prokázat, že „umí učit“, skládá tedy jakousi přijímací zkoušku. Pěvecké oddělení se může chlubit pedagogy, kteří byli nebo jsou stále ještě aktivní a ve svém oboru světově proslulí, například Barbarou Bonney, Elisabeth Wilke, Helene Schneidermann nebo Helmutem Deutschem. Režii našich představení měl nezapomenutelný Eike Gramss, který byl ředitelem opery v Bernu a režíroval i ve velkých německých operních domech, jakými jsou Státní opera v Berlíně, drážďanská Semperoper, Bavorská státní opera a další. Pracovat s ním bylo někdy velmi náročné: nehodnotil nás jako studenty, ale už jako hotové profesionály a vyžadoval od nás maximum, což mně mimochodem dodnes pomáhá v kariéře.

I obě budovy univerzity, stará i nová, mají vybavení na té nejvyšší úrovni. Jsou zde tři divadelní sály s technikou profesionální scény, koncertní sály a desítky učeben disponujících zvukovou elektronikou a špičkovými klavíry. Stejně tak má univerzita své vlastní studio jménem Media Lab, kde je možnost profesionálně zpracovávat  záznamy operních představení. Tato DVD jsou pak díky své vysoké kvalitě prodávána i veřejnosti.

Život české studentky zpěvu v Salcburku ale asi nebyl jen procházkou růžovou zahradou. Jak rychle jste zvládla komunikaci v němčině nejen ve škole, ale i v běžném životě? A jak se vůbec takovému studentovi ze zahraničí v Mozartově městě žije? Pomáhá mu nějaký systém stipendií, má případně možnost získat zaměstnání?

Samozřejmě, že začátky byly krušné, i když jsem slušně mluvila německy a anglicky, ale stále to byla jen školní znalost. To se ovšem velmi rychle změnilo a pak už jsem problémy s jazykem neměla. Byla jsem tady prostě hozena do vody a tak jsem musela plavat… Pomáhal mi ale i můj tehdejší salcburský přítel, postupně jsem se seznamovala i s lidmi mimo branži a tvořila si nový okruh známých. A hlavně jsem se do Salcburku zamilovala! Za okny kopce a pod nimi řada jezer a neskutečná atmosféra města…

Největší problém v mých zdejších začátcích byly ale pochopitelně finance. První rok a půl jsem ještě platila školné, ale pak už jsem jako studentka z Evropské unie nemusela – tedy na rozdíl od mnoha dalších, kteří platí dost vysoké školné stále. Žití tu tedy rozhodně není levné, a tak i přes podporu rodičů – kterým jsem za to nesmírně vděčná – jsem se snažila přivydělat si, jak jen to bylo možné. Během svých salcburských pěti let studia jsem příležitostně učila malé děti zpívat, prodávala v butiku, zpívala na svatbách a vernisážích nebo rozvážela ranní noviny. Nemohla jsem pracovat v restauracích a barech kvůli zakouřenému a hlučnému prostředí, pak bych už asi nezazpívala nic… Také jsem se živila jako modelka na přehlídkách ve Vídni a Salcburku, kde jsem nejčastěji předváděla jejich tradiční kroje, takzvanou Trachtenmode.

Velkou finanční injekcí pak pro mě byla možnost získat prospěchové stipendium. Na Universität Mozarteum jsou jich jen dva druhy a k jejich získání musí student absolvovat výběrové řízení a mít výborný prospěch. Stipendium se vyplácí vždy po dva semestry a nárok na něj nastává je jen jednou za celé studium. Ročně se udělují pouze dvěma studentům. Já měla štěstí a obě jsem postupně získala, což mi hodně pomohlo uživit se.

Módní přehlídka "Tracht and Country", Mönchsberg - Salcburk 2013 (foto Salzburg Cityguide)
Módní přehlídka „Tracht and Country“, Mönchsberg – Salcburk 2013 (foto Salzburg Cityguide)

V roce 2012 jste absolvovala magisterské studium v oboru opera s vyznamenáním, ale nejen to – organizace Stiftung Mozarteum vám dokonce udělila medaili Lilli Lehmann. Můžete nám o tom to ocenění říci něco více? A může takové ocenění pomoci jeho držiteli v další kariéře?

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Související články


Napsat komentář