Sedlák na galerii

Čtenáři Opery Plus blogují

Moldávie, Turecko a Čína? Že vám to nic neříká? Nezoufejte! Nemusíte tam! Sava Vladislavić už tam byl. Ještě nebyla letadla ani mobilní telefony, ale hrabě Sáva si s tím poradil. Ve službách Petra Velikého se spojil s Moldavci, domluvil mír s Turkem a v Pekingu našel společnou řeč s Číňanem. V srbských školách je tento velikán opomíjen, ale v bělehradském Národním divadle už je známou tváří. Já sám jsem včera o opeře věděl jen o málo víc, než že „the show is not over untill the fat lady sings“. Dnes už vím dokonce i to, že existují opery, jejichž autoři jsou ještě naživu. „Melancholické sny hraběte Savy Vladislaviće” jsou dílem Svetislava Božiće, který nejenom, že žije, ale ještě k tomu učí na univerzitě.Národní divadlo v Bělehradě má orchestřiště, pár řad v přízemí, na které by se stěží vešla půlka tenisového kurtu, a nad tím tři patra galerií a lóží. Běhouny na schodech již dávno nejsou šarlatově rudé a ve foyeru se před začátkem nepodávalo nic, o přestávce pak šampaňské, voda z plastu a limonády z plechovek. Lidí přišlo méně než akorát. Podle své nátury byste hlediště mohli považovat za poloplné, anebo poloprázdné. Nevím, jak moc za to mohou ceny vstupenek. Já tu svou koupil odpoledne ve slevě za pět set místních dinárů, což je méně, než co u nás v kotlině stojí lístek do kina.Až potud nebylo těžké se orientovat. O titulním grófovi jsem si přečetl v programu, dále popisovat omšelé divadlo není nutné a cena je vytištěná na vstupence, snad pro případ náhlého zapomenutí. Když se však v sále zhaslo, začala pro mne doba temna. Nerozeznám kozlíka od dud, housle od violy, natož fistuli od sopránu. Nezbyde vám, než si také zajet do Bělehradu, najít Francouzskou ulici, koupit vstupenku a ponořit se do příboje hudby a zpěvu…

Na začátku se nenechte překvapit tím, že jste přijeli na operu a vidíte balet. Sedm svalnatých fešáků a stejně tolik nohatých krasavic tančilo jako o život. Hraběti se zrovna zřejmě zdálo o tom, jak to všechno začalo. V symbolech se nevyznám, ale mohlo to mít něco společného s pohany a jejich obrácením na víru. Při prvním zvednutí opony byla na scéně, hluboké jako druhá půlka tenisového kurtu, obrovská postel a v ní zadumaný gróf. Při spuštění opony před druhým dějstvím byl na obzoru obrovský chrám s baňatými věžemi. Kamenný chrám z dřevěných kulis. Ty se snášely shůry a mezi nimi na čemsi přilétala pěvkyně a pěla.

Další dějství začalo s Nikolou Teslou na jevišti a za ním byla jednoduchá dekorace z geometricky rozmístěných žárovek na černých panelech, natažených mezi nebem a zemí. Neptejte se mne, kde se tam Nikola Vynálezce vzal, co a s kým si povídal, ani kdo a proč klesal a stoupal podlahou. Neznám ani odpověď na otázku, čí byly ty děti a proč tam pobíhaly. Zato si jsem celkem jistý, že loď, kterou slečna přinesla, byl Titanic.

O přestávce jsem vám již říkal. K pití nic a kuřáci museli na ulici před dům. Ve druhé půlce jsem se ztratil. Ještě to nebylo na usnutí, ale představení ztratilo rytmus. Zpěváci často byli na scéně sami či ve dvou, dělali dramatické pauzy, a kdo umí srbsky, ten si na displeji nad scénou mohl přečíst, co že se děje. Zřejmě se jednalo o důležitý vzkaz do společnosti, neboť se všichni tvářili vážně. V závěru dílo patrně gradovalo, protože na scéně bylo plno. Diva v černém přivedla smečku chrtů, kteří se vrhli na jinou divu a trhali a drásali. Potom odtančili a na scénu se vrátila obrovská postel, tentokrát prázdná. Opodál gróf Sava v nadživotní velikosti zpíval hlubokým, sametovým hlasem, dámy v publiku byly dojaté, a potom byl konec. Nejdřív se tleskalo střídmě, potom vřele a na scéně se klanělo určitě přes osmdesát lidí – herců, tanečníků a zpěváků.Co vám budu povídat. Zajeďte si do Bělehradu. Nudit se nebudete a není důvod se domnívat, že pěvci srbského Národního divadla neumějí zpívat a tanečníci tančit…

Autor je fotbalový skaut

I váš text rádi v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]
Foto Milan Holub