Sedmdesát let od apokalypsy: Rossiniho Stabat Mater v Dráždanech

Na pódium přicházejí členové symfonického orchestru, ale nikdo z auditoria je nevítá potleskem. Ani diváci, ani hudebníci spolu nehovoří; vše se odehrává téměř v tichosti. Před publikum následně předstoupí i sboristé, sólisté a nakonec dirigent. Když zdvihne ruce, ticho po několika vteřinách přeruší první tóny sakrální skladby. Aplaus se však nerozpoutá ani po jejím doznění. Dirigent se místo toho otočí čelem k posluchačům a ti, stejně jako umělci, součastně vstanou ze sedadel a asi minutu v této pozici setrvají. Dirigent poté mlčky pokyne účinkujícím, aby opustili jeviště, a všichni včetně něj tak nehlučně učiní. Nato se začnou tiše rozcházet i návštěvníci… Za takto nevšedních okolností se odehrávají Vzpomínkové koncerty (Gedenkkonzerten) orchestru Sächsische Staatskapelle Dresden už od roku 1951. Program se obvykle jednou či dvakrát opakuje, ale prvnímu z koncertů patří vždy 13. únor, tedy den, kdy začalo v roce 1945 ničivé bombardování Drážďan. Děsivé pandemonium nepřežilo okolo dvaceti tisíc lidí a z architektonické krásy „Florencie na Labi“ zbyla jen hromada trosek. Otázka, zda k tomu muselo v posledních týdnech druhé světové války opravdu dojít, se nad obnoveným (a vlastně stále obnovovaným) městem vznáší doposud. Spíše než hledat odpovědi je však důležité nezapomínat – a tradiční koncerty, které našly roku 1986 domov ve znovupostavené Semperově opeře, se na tomto procesu udržování kolektivní paměti podílejí více než důstojně.Historii a dalším okolnostem, spjatým s uvedeným fenoménem, jsem se věnoval ve svém loňském článku Triumf bez potlesku (najdete ho zde). Před rokem provedl šéfdirigent Staatskapelle Christian Thielemann s orchestrem, operním sborem a kvartetem vynikajících sólistů Verdiho Requiem. Mám za to, že i díky mimořádně emotivní atmosféře, která tehdy v divadle i mimo něj panovala, se mu podařilo dosáhnout neopakovatelného uměleckého výsledku. Monumentální mše za zemřelé od italského skladatele je navíc pro Gedenkkonzerten v podstatě ideálním dílem po hudební i myšlenkové stránce. Není proto divu, že Verdiho dílo zaznělo na těchto koncertech už ve dvaceti nastudováních, následováno Requiem Wolfganga Amadea Mozarta, Německým requiem Johannesa Brahmse (každé z nich bylo uvedeno devětkrát) a menším počtem duchovních opusů dalších autorů. Jaká skladba tedy byla vybrána pro Semperovu operu roku 2015, kdy se připomínalo sedmdesáté výročí zničení Drážďan? Poněkud překvapivě taková, která součástí Vzpomínkových koncertů dosud nikdy nebyla, přestože se jedná o duchovní dílo značně proslulé a za jiných okolností velmi často hrané.

Stabat Mater Gioacchina Rossiniho je ve své definitivní podobě z roku 1842 skutečně zvláštním příkladem duchovní kompozice. Po obsahové stránce se samozřejmě jedná o klasickou mariánskou sekvenci ze třináctého století, pojednávající o utrpení Boží Matky, sledující pod křížem umírání svého jediného syna Ježíše Krista. Jen v Itálii zhudebnili tento působivý latinský text di Lasso, Palestrina nebo Pergolesi, takže Rossini svým rozhodnutím navazoval na mimořádně bohatou tradici. Kdokoli by ovšem předpokládal, že skladatel, jenž svou aktivní kariéru uzavřel už před třinácti lety, překvapí posluchače dílem plným duchovní procítěnosti a pokory, se musel přesvědčit, že Rossini – zkrátka zůstal Rossinim. Proslulému milovníkovi všech pozemských radostí by takový obrat patrně stejně uvěřil jen málokdo, a tak spatřila světlo světa skladba, opírající se především o všechny přednosti předchozí autorovy světské tvorby. Orchestrální dílo pro velký sbor, soprán, mezzosoprán, tenor a bas je plné skvělých melodických nápadů i vpravdě operních efektů. Operní premiéře se konečně podobalo i první uvedení Stabat Mater v pařížském sále Ventadour 7. ledna 1842. Nadšení publika bylo nesmírné, tři z deseti částí díla musely být opakovány (!) a po premiéře následovalo ještě třináct vyprodaných repríz. Krátce nato se nová hudební senzace objevila i v Rossiniho rodné Itálii a slavnou boloňskou premiéru neřídil 18. března nikdo menší než Gaetano Donizetti. A sluší se ještě doplnit, že slavnostní provedení Stabat Mater připomnělo v milánském Teatro alla Scala v roce 1892 i sté výročí Rossiniho narození – a za dirigentským pultem stanul sám Giuseppe Verdi.

Introdukce – árie – duet – árie – sbor a recitativ – kvartet – kavatina – árie a sbor – kvartet – finále… Taková struktura evokuje už na první pohled spíše jednoaktovou operu než duchovní kompozici, začínající slovy „Stála matka uplakaná pod křížem jak bolest samá, v hořkých vzlycích pro Syna“. Vzpomenete-li si například na slavnou tenorovou árii Cujus animam gementem, možná byste za oněmi prosluněnými koloraturami jen marně hledali sdělení o meči, který protíná srdce truchlící a zbědované matky. Byl tedy výběr Rossiniho Stabat Mater pro drážďanský Vzpomínkový koncert tou správnou volbou?První hostující dirigent dráždanské Staatskapelle Myung-Whun Chung odpověděl na tuto otázku poměrně jednoznačně. A sice pečlivým nastudováním díla, jemuž se svým pojetím nesnažil jakoukoli vyšší myšlenku násilím vsugerovat, ale prostřednictvím vynikajícího orchestru zdůraznil všechny jeho uvedené kvality. Zároveň se mu podařilo vybudovat Stabat Mater jako velmi kompaktní tvar, jemuž místo vnějškové atraktivity pěveckých kantilen a střídání pianisim a burácivých orchestrálních pasáží vévodila spíše upřímná emocionální síla. Ta je samozřejmě přítomna už v díle samém. Pokud se, tak jako v tomto případě, podaří vystihnout skutečně duchovní rozměr pasáží „Eja Mater, fons amoris / Matko Boží, lásku dej mi“, kdy bas procítěně přizvukuje sborové modlitbě, nebo samotný zklidněný závěr „Amen. In sempiterna saecula“, nelze popřít, že síla textu Rossiniho inspirovala místy k velmi autentickému spojení slova a hudby. Tentokrát zde ale bylo přítomno i něco navíc. Kromě úctyhodného výkonu jako obvykle výtečně připraveného sboru Sächsische Staatsoperchor Dresden se sbormistrem Jörnem Hinnerkem Andersenem je to zásluhou zejména osobního vkladu pěveckých sólistů, kteří učinili z tohoto „vzpomínkového“ provedení Stabat Mater výjimečný zážitek.V poslední době stále žádanější korejský tenorista Yosep Kang opět prokázal, že vládne technicky jistým hlasem s pravým italským zabarvením. Pro tohoto pěvce patrně není problémem ztvárnit závažné role romantického a veristického repertoáru na hranici dramatického oboru, stejně jako se přizpůsobit nárokům Rossiniho hudby. Ve zmíněné árii Cujus animam gementem i v dalších pasážích díla tak přesvědčil i v Dráždanech o kvalitách svého frázování, průrazném volumenu i schopnosti tvořit lehce a přirozeně i nejvyšší tóny. Dráždanský rodák, basista René Pape, se postaral o dokonalé vyznění jímavých částí Pro peccatis suae gentis a Eja Mater – jeho hlas zněl neobvykle měkce, ale zároveň se mu podařilo sugestivně vyjádřit veškerou bolest, obsaženou ve zpívaných slovech. I na něj jako by dopadala tíha okolností, za jakých se koncert konal, a chvílemi se zdálo, jako by jen s obtížemi přemáhal dojetí… To zřejmě zcela pohltilo izraelskou mezzosopranistku Rinat Shaham, uznávanou koncertní pěvkyni i výraznou představitelku Bizetovy Carmen či Debussyho Mélisandy z mnoha prestižních operních scén. Její sugestivní vokální projev téměř nebylo možné oddělit od výrazu upřímné bolesti a silného vnitřního pohnutí, a podání kavatiny Fac ut portem Christi mortem tak zapůsobilo neobyčejně silným dojmem.

Za zcela samostatnou kapitolu je možné označit výkon italské sopranistky Barbary Frittoli. Ani se nechtělo věřit, že tato dáma vystoupila v Drážďanech jen jako záskok, a to místo onemocnělé Maiji Kovalevské. Hluboce věřící pěvkyně působila celou dobu naprosto soustředěným dojmem, a protože dílo zjevně dokonale zná (před lety ho pro firmu Decca nahrála s Royal Concertgbouw Orchestra s dirigentem Riccardem Chaillym), sledovat ji během koncertu představovalo zkušenost, na niž se nezapomíná. Frittoli si i v pasážích, v nichž neúčinkovala, opakovala pro sebe se zavřenýma očima text, zpívaný sborem či mezzosopranistkou, a slavná árie Inflammatus byla v její interpretaci jednoznačným vrcholem večera. Navíc se tentokrát sopranistka představila ve výtečném hlasovém rozpoložení – její hlas zněl svěže a lehce ve všech polohách, prakticky se nedalo postřehnout ani vibrato, které v posledních letech pěvkyni provází. Když koncert skončil – jak bylo řečeno, v tichosti a s povstáním všech přítomných – přeříkávala si Frittoli polohlasně Otčenáš a na konci políbila křížek na krku. Myslím, že se nemýlím, když se domnívám, že právě tento výjev zůstane účastníkům koncertu v mysli nejdéle…Sedmdesát let je časový úsek, který představuje skoro celý lidský věk. Pamětníků zničení Drážďan rychle ubývá, stejně jako těch, jimž se podařilo přežít peklo Osvětimi, obležení Leningradu nebo porážku varšavského povstání. Historická připomenutí typu drážďanských Gedenkkonzerten na tom jen těžko něco změní, ale mají obrovskou moc probouzet v účastnících emoce a pocit společného sdílení zkušeností. Jistě, určitě je možné posuzovat takové počiny jen z uměleckého hlediska, ale právě okolnosti, za nichž se odehrávají, jim dávají skutečný punc výjimečnosti. A dost možná neuškodí, pronikne-li do nich tak jako letos alespoň špetka optimismu (protože ten zkrátka k Rossiniho hudbě nerozlučně patří). Vyjít ze Semperovy opery a vidět siluetu historických Drážďan i s jejich nedávno obnoveným symbolem, chrámem Frauenkirche, je důvodem k radosti už samo o sobě…

Hodnocení autora recenze: 90 %

7. Symphoniekonzert
Dirigent: Myung-Whun Chung
Sbormistr: Jörn Hinnerk Andresen
Barbara Frittoli (soprán)
Rinat Shaham (mezzosoprán)
Yosep Kang (tenor)
René Pape (bas)
Sächsische Staatskapelle Dresden
Sächsischer Staatsopernchor Dresden
13. a 14. února 2015 Semperoper Drážďany
(psáno z koncertu 13. 2. 2015)

program:
Gioacchino Rossini: Stabat Mater

www.staatskapelle-dresden.de
www.semperoper.de

Foto picture.alliance/zb, Matthias Creutziger