Šéf Farmy v jeskyni Dočolomanský: Fenomén hikikomori je univerzální

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Letošní vítězství souboru fyzického divadla Farma v jeskyni v rámci České taneční platformy snad víc než co jiného potvrdilo, že striktní dělení žánrů dnes neplatí a že kvalitní tvorba potřebuje ke své existenci jen otevřené oči diváků a chuť bourat stereotypy. Inscenací roku se stali Odtržení / Disconnected, projekt, v němž Farma sdílí příběhy lidí, které postihl fenomén známý pod japonským termínem hikikomori. Stav, ve kterém se lidská bytost nutkavě izoluje a ztrácí schopnost komunikovat s okolím, podílet se na životě většinové společnosti a takzvaném produktivním životě, který moderní civilizace uznává jako jediný správný. Postihuje mladé, citlivé, inteligentní lidi, kteří přestali být schopni odolávat tlakům, nedokáží hrát desítky sociálních rolí a stoupat po kariérních žebříčcích. Donedávna nebyl tento fenomén v České republice příliš známý, ale jeho plíživá přítomnost je bohužel nepopiratelná. Uslyšíme varování, které nám umělci nabízejí? Režisér inscenace a šéf souboru Farma v jeskyni Viliam Dočolomanský doufá, že ano.
Viliam Dočolomanský (foto Zdeněk Sokol)
Viliam Dočolomanský (foto Zdeněk Sokol)

Inscenace Odtržení vznikla na základě pečlivého výzkumu, jako ostatně všechny projekty Farmy v jeskyni. Můžete připomenout její genezi?

Farma v jeskyni byla součástí programu Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015, a to hned od počátku, kdy nás do programu navrhla Yvona Kreuzmannová. Časem došlo k organizačním a finančním změnám, až poslední programový ředitel Plzně 2015 Jiří Sulženko přišel s nabídkou, jestli bychom mohli udělat projekt menší, spojený se studijní cestou do Japonska. Ví totiž, že vždy vycházíme z přímé zkušenosti s tématem, které jsme do té doby nepoznali, tedy nejen já, ale i performeři, kteří se studijních cest rovněž účastní. Souhlasil jsem a začali jsme přemýšlet, na co se zaměřit. Nejprve jsem se soustředil na téma života ve velké aglomeraci. Tokio je jedno z největších měst na světě a já jsem chtěl najít něco, co toto město schovává, ne to, co ukazuje a vystavuje. Přes téma otaku (náruživí nadšenci například pro anime, manga, počítačové hry, pozn. red.) jsem se dostal k hikikomori. Při praktickém výzkumu pak už zcela převážilo.

Výzkum jste prováděli prostřednictvím rozhovorů, jak elektronicky přes Skype, tak osobně. Stalo se vám, že jste přes předešlou domluvu narazili na hikikomori, kteří nebyli schopni se s vámi setkat?

V Tokiu se nám samozřejmě stalo, že ne všichni hikikomori byli s to o tomto tématu otevřeně mluvit. Chtěli jsme se dostat k autentické lidské výpovědi, což ovšem předpokládá velkou vzájemnou důvěru, bez které ke sdílení nemůže dojít. Byli hikikomori, kteří s námi sice chtěli mluvit, ale když měl rozhovor proběhnout, nedokázali to, protože to pro ně bylo příliš odhalující. Strávili jsme tam poměrně krátký čas – něco přes dva týdny – ale měli jsme připraveno mnoho setkání a kontaktů. Kontakty připravovala dopředu především Minh Hieu Nguyen, jedna z našich členů, kteří se intenzivně podíleli na výzkumu.

Setkání s hikikomori a jejich světem – jaké ve vás zanechalo stopy?

Návštěva Tokia ve mně zanechala až bolestný, depresivní dojem. Jednak proto, že lidé postižení stavem hikikomori, s nimiž jsme se setkávali, často bývají sami v depresi a uzavření, a také proto, že se v době naší návštěvy odehrávalo více zvláštních kolizí v souvislosti s tím, jak silně je hierarchizovaná japonská společnost. Člověk se bohužel někdy nedokázal zorientovat v sociálních pravidlech, jež jsou tam velmi striktní. Na druhou stranu mé rozhovory například s Lukášem z Plzně, jedním z českých hikikomori, ve mně naopak zanechávaly pocit přátelství s člověkem, který je velmi citlivý, inteligentní, hluboký a zajímavý.

Proč volíte tak obtížný způsob tvorby nových inscenací?

S každým projektem Farmy jsem se donutil dozvědět se něco, co jsem do té doby neznal a co mi v určitém smyslu otevřelo oči, pomohlo při poznávání světa, ve kterém žijeme, i při poznávání sebe samého. Je to vlastně taková forma osobního rozvoje. Primárně se nesnažíme vytvořit atraktivní inscenaci, ale spíše se něco dozvědět, něčeho se dopátrat, dotknout, něco poznat, i když jsou na cestě překážky. Člověk na jednu stranu sám sebe omezí, protože si znemožní přímočařejší přístup k vytvoření inscenace. Právě díky té dlouhé cestě od přímé zkušenosti až k inscenování tématu, které není fikcí, ale realitou, nevzniká pouze představení jako produkt, ale mnohem širší a zajímavější propojení lidí z různých kontextů a zasažení nejsou pak jen diváci, ale všichni, kdo se toho účastní. V Čechách býváme kritizovaní za tento způsob práce, někteří lidé nechápou, proč by nás mělo zajímat, co se děje kdesi v Tokiu nebo v Brazílii… Netuší, že ono se to děje i u nás a že právě díky vykročení z vlastního kulturního prostoru a omezujícího sebeurčení se člověk může dostat k tomu, co je univerzální a co do té doby netušil, že má taky v sobě… Myslím si, že není lepší recept na kulturní a sociální xenofobii. Téma hikikomori je univerzální, rezonuje u nás, a třeba i ve Skandinávii. Měli bychom si všímat alarmujících sociálních jevů.

Farma v jeskyni - předpremiéra Odtržení - Hana Varadzinová (zdroj DOX/Jan Slavík)
Farma v jeskyni — předpremiéra Odtržení — Hana Varadzinová (zdroj DOX/Jan Slavík)

Pro většinu běžné populace jde zatím o neznámý pojem a zavání exotikou.

Pojmenovali ho Japonci, ale existuje i u nás. Sám jsem byl překvapený velkou návštěvností konference v DOXu, která se fenoménem hikikomori zabývala. Jedna z návštěvnic přišla s tím, že je matkou takového chlapce, takže se teď pokouším spojit ho s Lukášem, aby si navzájem pomohli. Protože společnost nechápe stav hikikomori, neví si s ním rady.

A proto se ho snaží nálepkovat jako nemoc.

Ano, když něčemu nerozumíme, nálepkujeme. Protože tady slovo hikikomori ještě není známé, diagnostikujeme takového člověka jako autistu, nebo že má Aspergerův syndrom… Ale psychiatři, kteří se účastnili mezinárodního kongresu na to téma, se shodli, že se nejedná o psychickou poruchu, ale o sociální fenomén, můžeme to nazvat spíš chorobou společnosti. To, co se stává některým citlivým lidem, je vlastně taková zvláštní daň, kterou platíme za naši soutěživost, za tlak na maximální výkonnost, daň za kariérní systém, ve kterém většina docela úspěšně stráví celý vlastní život, ale menšina to nezvládne…

To, že se jev hikikomori objevil nejprve v Japonsku – souvisí to podle vás nějak s kulturně podmíněnou sociální hierarchií, s tímto přísným společenským systémem?

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Související články


Napsat komentář