Kde je hranice morálky? Jaké hodnoty vyznává současná západní společnost? Jak je to s naším pokrytectvím a vnímáním mezilidských vztahů? Co pro nás znamená věrnost, čest a úcta k druhému? Přetvářka a pokřivená morálka je skutečně tím, co nahrazuje upřímnost a uznávání hodnot lidství?
Tyto otázky mne napadaly, když jsem opouštěl Semperovu operu v Drážďanech po třetím představení nové inscenace Dvořákovy Rusalky. A moji hlavu atakují další a další podobné, stále a naléhavěji. Ti, co hledají v operním divadle odraz lidské společnosti, ti, kterým přináší duševní inspiraci a je pro ně něčím víc, než jen krásným zpíváním a barevnou podívanou, těm jsou určeny tyto řádky. A chce se mi věřit, že po jejich přečtení je přepadne stejná touha prožít podobný nezapomenutelný večer v hledišti drážďanské opery, tak, jako přepadla mne, když jsem si před časem přečetl v propagačních materiálech podtitulek (shodný s titulkem tohoto článku), uvádějící premiéru nového nastudování…
T.Monogarova (Rusalka)
Příběh (norský režisér, žijící v Německu Stefan Herheim) je rozehráván již minuty před zazněním prvního tónu. Jste přeneseni na londýnskou (pařížskou, newyorskou…) ulici. Prostě typickou ulici velkoměsta, kde u východu z metra stojí špinavá černoška (Čarodějnice), nabízející lidem květiny. Lidé spěchají, protože prší, roztahují deštníky. Svého milence (Vodníka) zde netrpělivě vyhlíží jeho vyvolená (Cizí kněžna), ke které on spěchá užít si po práci milostný románek. Ve špinavém zákoutí se okolo pouliční lampy vine načesaná a zmalovaná prostitutka (Rusalka), čekající na svou šanci ulovit bohatého kunšofta. Vodník přichází pozdě, jeho milenka ho vyhazuje a on se setkává se svou (nemanželskou) dcerou, provozující na rohu prostituci. Zaznívají první takty a příběh se začíná odvíjet. Ano, stejně kouzelně, jako ve filmech o Harrym Potterovi se špinavá ulice mění na místo pro rej čarodějnic, na zámecké nádvoří, na cokoliv chcete. Rusalka prosí Vodníka … Skoro vše běží podle libreta… Jen si v neuvěřitelně dokonalé scénografii a stavbách, kde se každou chvíli něco pohybuje, kde se domy mění před očima, kde pouliční lampa mizí, kde bar, ve kterém kolegyně Rusalky šlapou a lákají námořníky na nějaký ten štrejch a který mění neonový název na Solaris ve dne a Lunetic v noci, uvědomíte, že to vám před očima běží realita života.
Blízký sexshop ožívá. Sloup s reklamním poutačem se stává tůní, kde je Rusalka uvězněna a odkud ji ona špinavá černošská prodavačka květin osvobozuje… Sedíte a jste jako přikováni k sedadlu, když příběh každou chvíli mění svou scénu z morbidního rejdiště hříchu na kouzelné jeviště, kam Rusalka přijíždí jako neposkvrněná hvězda předvést hru o Neptunovi své sokyni, která sedí v lóži.
Až po závěrečnou apoteózu, kdy se Rusalka, které Vodník pomohl stát se “ctnostnou”, vrací zpátky mezi své – mezi lehké děvy. Chtíč a nevěra je přitom stejně zřetelná a hnusná i ve světě, do kterého se Rusalka jako prostitutka chtěla dostat. Její vyvolený a ten, se kterým chtěla začít žít nový život, ji zradil s jinou. Vodník nakonec zabíjí svou milenku (Cizí kněžnu)… A život v anonymní ulici anonymního velkoměsta běží dál…
Že jste to tak úplně nepochopili? Že nerozumíte? Vězte, že i mně, sedícímu v hledišti, chvíli trvalo, než jsem pochopil, že děj je jaksi “obrácený”. Že Rusalka, toužící se dostat do ctnostné a morální společnosti ze spodku a špíny, ve které se nachází, se nakonec vrací zpátky s poznáním, že bezpáteřnost, neúcta k druhému, zrada i smrt jsou tam také. Jen schovány pod čisté šaty, uhlazený obličej a zdánlivou bezúhonnost. Zkaženost našeho světa je přinejmenším stejná, nejspíš však daleko větší, než v podsvětí, ze kterého přišla. Daleko větší o rozměr, kterému se říká pokrytectví a amorálnost.
G.Zeppenfeld (Wassermann)
Bylo to v mnohém nezapomenutelné představení, jež mi bude klást znepokojující otázky ještě dlouho. Chováme se ctnostně, pracujeme, pomáháme bližnímu svému. V našem světě se však vraždí, bují korupce, roste nesnášenlivost. Lidské hodnoty jako je láska a úcta vlastně nejsou jaksi IN. My sami, i když si to nepřipouštíme, jsme součástí této společnosti. Díváme se každý den na vraždy, na odhalenou korupci, odsuzujeme to a sami sobě namlouváme, že my jsme jiní, že bychom úplatek nikdy nedali, nikomu nezkřivili vlas. Nasadíme uhlazený výraz a účes a vyrazíme do světa, kde se o milencích a milenkách, o sexu za peníze, o úplatcích a korupci, o zlodějích a příštipkářích, o mafiánech a dobrých známých, kteří za peníze seženou a udělají prakticky cokoliv, příliš často nemluví…
Pár slov k hudebnímu nastudování: Nové vedení Semperoper si vzalo do vínku, že každý rok uvede premiéru jedné české opery. První volba padla na Rusalku. Jejího hudebního nastudování zde se ujal Tomáš Netopil. Jeho rytmus byl pro člověka uvyklého na domácí provedení této opery, nezvykle pomalý. Přesto ve vypjatých okamžicích a při hudebních vrcholech tempa zrychloval. V každém případě nepříliš obvyklé, ale působivé. Pro představitelku Rusalky byl zvolen dramatický hlas, který odpovídal režijnímu záměru. Ruská sopranistka Tatiana Monogarova má velmi sytý a nosný hlas. Dramatičnost podání partu Rusalky byla pro mne zpočátku nezvyklá, ale později jsem uznal, že pro režijní koncepci, kde představovala ostřílenou prostitutku, by lehčí a křehčí hlas vhodný nebyl. Princ v podání mladého nadějného maďarského tenoristy Zoltána Nyáriho trpěl zejména neusazeností. Přesto part odzpíval (až na zakolísání v závěrečné scéně) spolehlivě. Skvělým Vodníkem, jemuž rovného byste jen těžko hledali, byl německý basista Georg Zeppenfeld. Jestliže jsem doposud byl přesvědčen, že nejlepším představitelem Vodníka, kterého jsem kdy měl možnost slyšet, byl Eduard Haken, pak Zeppenfeld se mu svým skvělě nosným a přesto dokonale ohebným přednesem zcela vyrovná. Cizí kněžna Američanky Marjorie Owens ukázala, co všechno se dá z tohoto partu vytěžit. Nádherně znělý a pevný hlas vyrovnaný v celém rozsahu – to byly klady jejího zpívání v této inscenaci. No a největší radost mi udělala Ježibaba, kterou ztvárnila americká mezzosopranistka Tichina Vaugh. Nejenom, že se pro roli Ježibaby – pouliční černošky – skvěle hodila, ale byl to nádherně a s odstíněním nálad zazpívaný part (kam se na ní hrabe naše Ježibaba v současné inscenaci Rusalky v ND v podání Dagmar Peckové).
T.Monogarova (Rusalka), T.Vaughn (Hexe Ježibaba)
Zajímavostí bylo přetransponování a rozdělení rolí kuchtíka, hajného a myslivce mezi více postav. Čeština hlavních představitelů byla na velmi slušné úrovni a zpěvákům bylo rozumět.
Antonín Dvořák: Rusalka Dirigent: Tomáš Netopil Režie: Stefan Herheim Scéna: Heike Scheele Kostýmy: Gesine Völlm Sbormistr: Pablo Assante Sächsische Staatskapelle Dresden Sächsische Staatsopernchor Dresden Premiéra 11. prosince 2010 Semperoper Drážďany (psáno z reprízy 18.12.2010) (koprodukce Sächsische Staatsoper Drážďany – Théatre de la Monnaie Brusel – Opernhaus Graz) Prinz – Zoltán Nyári Fremde Fürstin – Marjorie Owens Rusalka – Tatiana Monogarova Wassermann – Georg Zeppenfeld Hexe Ježibaba – Tichina Vaughn Erste Elfe – Vanessa Goikoetxea Zweite Elfe – Young Hee Kim Dritte Elfe – Sofi Lorentzen Priester/Jäger – Gerald Hupach Metzger – Torsten Schäpan Polizist – Friedrich Darge Mr. High – Michael Auenmüller Mr. Low – Jun-Seok Bang Apotheker – Jae-Suk Kim Besserwisser – Alexander Schafft www.semperoper.de
foto: M.Creutziger
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby
přímo do Vaší schránky
T.Monogarova (Rusalka)
G.Zeppenfeld (Wassermann)
S.Lorentzen (Dritte Elfe), B.Senator (Zweite Elfe), V.Goikoetxea (Erste Elfe)
T.Monogarova (Rusalka), T.Vaughn (Hexe Ježibaba)
