Sergej Polunin – živá metafora své generace

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Enfant terrible baletu? Z plakátu se na publikum dívá strohým pohledem rváče, tetování na rukou i na trupu, svaly napjaté jako gepard před skokem. Dokonalý střípek zapadající do dokonalého mediálního obrazu. A realita? Mírný mladík s plachým úsměvem, jakoby neustále zaskočený životem i pozorností, kterou vyvolává. Musíte ho pobízet, aby řekl víc než jednu větu. Sergej Polunin není machistická superstar, ale výjimečně citlivá duše, která si excentrický život stejně jako ta slavná tetování kolem sebe vystavěla jako hradbu pro vlastní ochranu. Turbulentní cesta jeho zatím ještě velmi mladého života je nesmírně poučná pro nás všechny – a možná právě proto jí musel projít.
Sergej Polunin (zdroj narodni-divadlo.cz / foto David LaChapelle)

On stage – off stage
Národní divadlo na sebe skutečně nevzalo příliš velké riziko, když naplánovalo dvě představení s promítáním dokumentu Dancer o Sergeji Poluninovi, doplněným o dvě choreografie v jeho podání i besedou. Představení byla vyprodaná prakticky okamžitě, protože mezi fanoušky tance je jeho jméno známé velice dobře. Jde jen o letmé seznámení, ale i to stojí za to, diváci by jistě uvítali možnost vidět Sergeje Polunina na scéně naživo o něco déle. I když zatančil svou aktuálně nejslavnější choreografii a další kus, kterým se pozvolna odpoutává od klasického tance, je to jen malá ukázka. Stačí však k tomu, aby bylo zřejmé, kudy chce směřovat jako umělec: nepatří k těm, kteří chtějí oslňovat technikou, ale předávat pocity, a k tomu je choreografie stvořená na tělo vhodnější než sebelépe vystavěná dramatická postava, jejíž prožitek je přeci jen stále hraním předem určeného charakteru. A i když se říká, že každou formu lze naplnit individuálním obsahem, je pochopitelné, že výjimečně citlivému umělci je ta akademická poněkud úzká.

Jako klasicky školený tanečník má před sebou velké možnosti a dlouhou cestu, jestli chce zkoumat oblast moderních a současných technik a hledat v nich nový výraz. Byla by ale škoda, kdyby se vzdal toho, co se jeho tělu stalo druhou přirozeností – kromě toho, že je nadán přirozeným jevištním charismatem, tou esencí, kterou nikoho nenaučí ani v nejlepším baletním učilišti, vstřebal eleganci klasického tance jako druhou kůži. Kromě schopnosti nechat se tancem pohltit a transformovat jeho energii tak, jako to vnímáme spíš u tance současného, je to neobyčejná lehkost, pružnost, a samozřejmá sebejistota, s jakou prožívá vystoupení. Má dokonale procítěné své vlastní tělo a ví zcela bezpečně, co se s ním v každém okamžiku děje a bude za několik vteřin dít dál, kam poletí jeho těžiště a jak využít ve svůj prospěch svou sílu a zemskou gravitaci. Choreografie Take Me to Church jednak sleduje písňovou strukturu své předlohy, jednak předkládá mikropříběh tanečníkovy duše, který je bez nadsázky sledem vzletů a pádů, proto je v ní tolik skoků, ale také stálých návratů k zemi. Choreografie Silent Echo, kterou tančil na samém začátku večera, je tímto rozporem poznamenaná ještě víc. Neustále se ocitá v kleku, jako kdyby potřeboval hledat spojení se zemí a čerpat z ní sílu, ačkoli lehkost jeho projevu volá po výškách, po prostoru.

Sergej Polunin je vlastně zázračné dítě, a ty to nikdy v životě nemají jednoduché. Narodil se v chudém ukrajinském městě Cherson a odmalička jevil velké pohybové nadání. Aby se mohl věnovat studiu tance, odstěhovala se rodina do Kyjeva a v dobré víře se rozdělila. Matka zůstala se synem, otec odjel jako manuální pracovník do Portugalska, babička jako ošetřovatelka a společnice do Řecka, všechny finance padaly na budoucnost jediného syna. Ve třinácti letech uspěl v konkurzu na prestižní Royal Ballet School v Londýně, nastoupil na studia, ale zůstal v Británii sám. Jak se potýkal nejen se změnou kulturního prostředí, ale především výuky? „Systém ruské školy, ve kterém jsem získal základy, je velmi čistý, má čisté linie, jasnou strukturu. Myslím, že pro první čtyři roky studia je to důležitý základ, protože si člověk opravdu vypracuje techniku, souhlasím s tím, že pro začátek studia je nejlepší,“ říká k tématu baletních škol, ze kterých jeho profesní vzdělání vychází. Rozdíly v taneční technice ale nebyly to hlavní, co by pociťoval po příjezdu do Londýna jako markantní rozdíl. „V Royal Ballet School je především jiný přístup ke studentům. Na Ukrajině nebo v Rusku vás ´udělají´, i když nechcete, nutí vás, tlačí vás, je to starý, tradiční přístup ke studentům. V Anglii, když se vám nechce, nikdo vás nutit nebude. Takže je to jen na vaší vůli, jestli chcete uspět, je to, jako kdyby nechávali výběr na vás. Oba přístupy jsou dobré, ale když uspějete v Anglii, v Londýně, znamená to, že jste to skutečně dokázali vy, svou prací a svou vůlí, znamená to, že to byl váš výběr a jste silní, když jste to dokázali. Už od školy jste to vy. Ten přestup je složitý, protože když vás najednou nikdo nenutí, je snadné polevit, je spousta případů, kdy talentovaní studenti z Ruska v Londýně neuspěli, protože jim to chybělo. Mimochodem vybavení v Londýně je úžasné.

Jakých dalších rozdílů si baletní sólista všímá? „V Británii je všechno mnohem víc o hraní, ke každé roli se přistupuje z hereckého hlediska. Je to přístup, skoro jako kdybyste měli dělat film. Každý pohled, co udělat s jakou rekvizitou, skutečně se neklade tak velký důraz na samotný tanec jako na hraní. Myslím, že je to otázka generace, která vytvářela tyto balety a role (poznámka autorky: jako je třeba Kenneth MacMillan), oni sami chtěli být skutečnými herci, takže i k tanci přistupovali jako k herectví. Pro mě to bylo naplňující a nové, byla to součást procesu učení – ve škole se člověk učil techniku, v souboru hraní, a když jsem se vrátil do Ruska, vlastně jsem se učil klasický tanec zase znovu od začátku,“ popisuje svou zkušenost.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Související články


Napsat komentář