Sergej Radamsky: Pronásledovaný tenor (17)

První černošský sbor

Bydlel jsem teď v New Yorku ve vile s třinácti pokoji blízko Park Avenue. Platil jsem formální činži, protože majitelé byli v Paříži a byli rádi, že jim ohlídám jejich majetek. Tak jsem mohl pomoci černošskému skladateli Hallu Johnsonovi, když dával dohromady první černošský sbor. Bylo to třicet černochů s nádhernými hlasy, byli velmi muzikální a velcí nadšenci, nejraději by zkoušeli ve dne v noci. Scházela jen maličkost, peníze na pronájem zkušebny. Všichni byli chudí a hladoví a na zkouškách jsme je vždycky dokrmovali aspoň pár sendviči. Jazzový soubor by našel podporovatele snáz, ale černošský sbor s koncertními ambicemi to měl těžké.Pozval jsem je tedy k sobě. Netušil jsem, čeho se tím dopouštím. Všichni, včetně Halla, viděli interiér takového domu poprvé v životě. Nebo lépe řečeno – poprvé směli vejít hlavním vchodem a ne vchodem pro služebnictvo. Vůbec jsem nevěděl, že to tehdy byl první dům v New Yorku, kde se scházeli černí a bílí jako rovnocenní. Hall Johnson věřil, že už to samo je předzvěst příštího úspěchu. A mělo to ještě jeden důvod.

Odehrávalo se to v letech americké prohibice. Bylo po první zkoušce, když jsem zjistil, že je plný sklep vody. Hledali jsme prasklé potrubí a vyrazili dvířka do malého uzavřeného prostoru. K všeobecnému údivu jsme se octli ve vinném sklípku a objevili sud asi s padesáti litry whisky a bylo tam také jistě přes stovku lahví madeiry ročník 1890, které tu pečlivě uložili rodiče majitele domu. Na můj dotaz přišla z Paříže lakonická odpověď: „Užijte si to.“ Pravděpodobně jsme byli jedinými vlastníky takové zásoby kvalitní whisky a prvotřídního vína v celém suchém New Yorku. Pro naše zkoušky to bylo požehnání a zpěváci byli stále víc přesvědčeni, že to Bůh se svými „children“ myslí dobře.

Naproti nám na 79. ulici měl dům multimilionář Winston Astor. Okna zadní strany jeho domu byla proti přední frontě naší vily. Každou neděli odpoledne stála rodina Astorových a její hosté u těchto oken a pozorovali, jak kráčí pědadvacet až třicet nedělně vyparáděných černošských párů k domu č. 125, zastaví se před ním a rozhlédnou se, aby si vychutnali, jak se bílí diví, a pak hrdě vstoupí do domu „slavného zpěváka Sergeje Radamského“. Přicházeli dirigent New York Symhony Orchestra Walter Damrosch a jiní hudebníci, spisovatelé Conrad Berkovici, Theodore Dreiser a Carl van Vechten a další, kteří chtěli být přítomni zkoušce. Po dvou hodinách zpěvu se podávaly špagety a madeira.Jednu neděli telefonoval tehdejší starosta New Yorku Fiorello LaGuardia a povídá svým vysokým hláskem: „Sergeji, co mi to tam tropíte? Celé odpoledne mi lidi volají, že ve vašem domě řvou a vyvádějí stovky černochů i bělochů – co se to u vás děje?“ Když jsem mu řekl, že to je zkouška černošského sboru na koncert, řekl: „Vy víte, Sergeji, že proti tomu nic nemám. Ale nemůžete to dělat na 80. ulici – naproti bydlí Astorovi. Proč si nepronajmete sál v Haarlemu?“

„Na to nemáme peníze a je to také příjemnější, když sbor přijde za mnou do pracovny.“

Už jen řekl: „Nemůžu vám v tom samozřejmě zabránit. Ale není to dobré. Pro nikoho. Přemýšlejte o tom.“Další neděli telefonoval v téže záležitosti policejní komisař. Znovu jsem mu vysvětlil, o co jde, a on povídá: „Zní to celé hodně podivně. Jako policejní důstojník musím něco podniknout. Jistě nebudete mít nic proti tomu, abych to dal prošetřit.“

Za půl hodiny byl u mně policista. Zarazil se, když jsem mu mimo jiné představil Carla Tresca, odboráře, představitele amerických antifašistů. Byl to komunista, ale nepřítel stalinismu. (Roku 1943 ho před jeho domem v New Yorku zavraždili Mussoliniho přívrženci.) A největší překvapení pro něj bylo, když spatřil vdovu prvního amerického guvernéra na Filipinách. Později jsem ale ke svému rozčarování zjistil, že mezi mými hosty byli i agenti FBI.

O našich zkouškách se mluvilo všude. Bázliví sousedé se obávali takového srocení černých a bílých a žádali policejní ochranu, takže každý čtvrtek a neděli odpoledne napochodoval na 80. ulici tucet policistů. Hosté i členové sboru zůstávali do půlnoci, schodiště před domem při loučení vibrovalo štěbetáním, smíchem a voláním „good night“. Aristokratická 80. ulice byla vzhůru nohama a moje jméno se stalo varovným výkřikem. Ale Hall Johnson’s Choir měl obrovský úspěch a všude měl vyprodáno. Zato já jsem žádné koncerty neměl. Jim jsem pomáhal zadarmo a sotva jsem měl na jídlo. Hall Johnson a jeho sbor se proslavili ve filmu Zelené pastviny a já jsem byl ocejchován jako „nigger lover“ a komunista.
(Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová