Sergej Radamsky: Pronásledovaný tenor (26)

Špionáž pro Angličany?
Nikdo necestoval tak jako já a Marie mezi Leningradem a Volhou, mezi Archangelskem a Vladivostokem a Sovětským svazem křížem krážem, a proto jsme také brzy začali být podezřelí. Vznikla domněnka, že naše cesty nemají umělecký účel, ale že jsme ve službách cizí vlády, zvlášť když kdekdo věděl, že jsme placeni v rublech, které mimo Rusko neměly žádnou hodnotu. Ostatně jediní cizinci, kteří na nás s nějakým „vyzvědačským“ požadavkem přišli, byli lidé z řeckého vyslanectví v Moskvě. Později se pochopitelně ukázalo, že tu Řekové sloužili pouze jako prodloužená ruka velmocí. Chtěli vědět, pro koho pracujeme a nemohli uvěřit, že si necháváme ujít takovou příležitost, vydělat si víc peněz.Také na ostatních ambasádách byli ale přesvědčeni, že máme co dělat se špionáží. S tak hezkou blondýnou jako byla Marie se přece dají snadno navázat žádoucí kontakty.

Jednoho večera ve Vladivostoku jsme se seznámili s jakýmsi mladým Angličanem. Údajně byl služebně v Hongkongu a z Londýna teď čekal nové instrukce. Trpce si stěžoval, jak je tu odstrčený, že na něj jeho firma zapomněla, a útěchu hledal v alkoholu a u lehkých žen, které zahrnoval dary a penězi.

Moje žena byla Britka, a tak se s ní chtěl bezpodmínečně poznat. Až do rána nás bavil historkami z Hongkongu. Nějaký číšník mu prý vyprávěl o našich koncertech a také o tom, že jsme byli v oblastech, kam se normální civilista nedostane.

Po několik vodkách se jen tak mimochodem zeptal:

„Je to pravda, že vás vezli na koncert ponorkou?“
„Ano, ale pod vodou jsme nepluli.“
„Slyšel jsem, že mají Rusové asi dvacet ponorek. Kolik jste jich viděli? Myslíte, že jich opravdu mají tolik?“
„Nějaké jsem viděl, ale nepočítal jsem je.“
„To by mě opravdu zajímalo. Nevěřím, že bolševici umějí stavět ponorky. Bylo by moc užitečné vědět, odkud je mají.“

Brzy nám došlo, že ten člověk cosi určitého sledoval a protože jsme mu nedali odpověď, jakou by rád, hrál uraženého. Nakonec řekl:
„Takže pracujete pro protistranu?“

Teď jsme se urazili my a opustili jsme stůl. Příštího rána byl ten člověk pryč.

Když jsem tu historku vyprávěl Alexandrovovi z filharmonie, měli už z Vladivostoku o tom Angličanovi zprávu a já si s tím prý už nemám lámat hlavu. Bylo jasné, že nás Rusové na turné sledují a teď byli uspokojeni, že se skutečně zajímáme jen o naše koncerty. Jenže my jsme toho už začínali mít dost, všeho toho ruského špiclování i agentů z Hongkongu. Rozhodli jsme se, že se vrátíme do New Yorku.Od našeho odjezdu z Moskvy mezitím uplynuly tři měsíce. Když jsme tam přijeli, byla situace horší než dřív. Čím vyšší postavení kdo měl, tím víc se bál. Vůbec nezáleželo na tom, jestli řídil továrnu, školu, muzeum nebo nemocnici.

Moskva je jedno z nejživějších měst, ale může v ní být také mrtvo jako na hřbitově. Když známí procházejí kolem a dělají, že vás nevidí, když se vzduch chvěje podezřením a nikdo přitom neřekne slovo – pak je jasné, že se blíží bouřka a vypukne každým okamžikem. Jediným východiskem je sedět doma a pít čaj. Ale dokonce i ve vlastních čtyřech stěnách se tehdy sotva promluvilo.

Mým politickým barometrem během těch devíti let, kdy jsem jezdil do Sovětského svazu, byla ředitelka nemocnice Jelena Alexandrovna. Nebyla ve straně, ale byla to velká vlastenka. Od ní jsem se dozvěděl mnohé o choulostivé situaci, která panovala. Patřila k těm několika, kteří si nedělali starosti, když mě přišli navštívit a vyprávěli mi o postavení intelektuálů. „Mám dost co dělat s vedením nemocnice, shánění léků stojí hodně úsilí. Na politiku nemám čas. Ale vím, že pro kdekoho je tu nebezpečno. Já se musím starat o nemocné a nemyslet na sebe.“

A právě s ní, kterou jsem znal tak dlouho, jsem teď šel po ulici mlčky a viděl jsem, jak se ustrašeně rozhlíží, jestli někdo není nablízku, když se přece jen rozhodla zodpovědět mou otázku. To bylo víc, než jsem mohl unést.

Bohudík jsme právě v té chvíli dostali pozvání z New Yorku. Měli jsme v USA uspořádat koncertní turné, jehož výtěžek by připadl republice Birobidžan. My ji navštívili a znali jsme tamní žalostnou situaci, proto jsme okamžitě přijali. Ale i přes hrozivé okolnosti bylo těžké se s Moskvou, tím nádherným městem, rozloučit.

Neustále za námi někdo chodil – tu Američan, tu Němec – s prosbou o výměnu rublů za dolary nebo dolarů za rubly, či o propašování nějaké cennosti. Věděli jsme, že za těmi přátelsky vypadajícími prosbami může číhat nastražená past a bylo nám nepříjemné, že po všech těch letech se nám ještě pořád nedůvěřuje.

Najednou jsme všude „viděli“ tajnou policii a podezřívali jsme nevinné Rusy i cizince, tak jako oni podezřívali nás. Poznali jsme ale také tragické okolnosti, do nichž byli tito lidé vehnáni. Protože jsme slíbili, že seženeme peníze pro Birobidžan, vrátili jsme se do Spojených států a zpívali jsme v New Yorku, Filadelfii, Pittsburghu a jinde.

V New Yorku jsme využili příležitosti a navštívili představení Šostakovičovy Lady Macbeth. V Metropolitní opeře dirigoval Cleveland Company Artur Rodziński a zpívali ruští zpěváci – „bílí“. Bylo to první představení této opery mimo Rusko (31. 1. 1935) a jsem rád, že mohu říci, že se v něm předvedli především jako Rusové a umělci. Pěvecky ani herecky nezůstali svým úlohám nic dlužni.
Mejercholdova smrt
Newyorské noviny přinášely roku 1935 strašlivé zvěsti o poměrech v Sovětském svazu. Tím spíš jsem se chtěl vrátit a na vlastní oči se přesvědčit, co se tam děje. Možná bych mohl i některým přátelům pomoci.

Dělal jsem si starosti o Kurlandovy, jejichž dcerka Lenička se právě vdala, vzala si fanatického komunistu. Jakmile slyšel, že jsem zase přijel, hrozil mi, že mne dá okamžitě vypovědět ze země – za záminku si vzal, že prý jsem kdysi pokukoval po jeho ženě. Nedokázal jsem si představit, že by nějaký člen strany mohl klesnout tak hluboko. Zkoušel mi uškodit, ale nakonec nic nepořídil.

Čistky teď zasáhly dřívější členy komunistické strany a veškerou inteligenci – spisovatele, skladatele a významné divadelní ředitele jako Mejercholda a Tairova. Někteří ještě bojovali, zvláště Mejerchold, který veškerá varování svých přátel srdnatě odháněl. Klec však brzy sklapla, už se nedalo volně dýchat. A kdo měl odvahu stát si za svým přesvědčením, byl zatčen a zmizel – většinou navždy.Vsevolod Mejerchold nebyl jen význačný režisér a novátor – byl to génius. Jeho revoluční nasazení hrálo v divadelním životě přinejmenším stejně důležitou roli jako podněty Stanislavského nebo Němiroviče-Dančenka. Ti vytvořili metodu, Mejerchold však vyvolal revoluci v celém divadle a vdechl mu nový život. Jakkoli to ale zní paradoxně, v zemi, která vznikla z jedné z největších revolucí v dějinách, revolucionáře neviděli rádi. Mejerchold bojoval celý život proti stagnaci sovětského divadla, jak tomu říkal. Všude měl nepřátele, ale on se nebál a neúnavně pracoval.

4. listopadu 1934 jsem napsal do New York Times, že Mejerchod konečně – po tolika protivenstvích – dostal ke svým šedesátinám milion rublů na vybudování nového divadla. Postaveno bylo roku 1935, ale vůbec nebylo jisté, že zůstane jeho ředitelem. Jak řečeno, mezi mocnými měl mnoho nepřátel. Za všechny ty roky divadelní práce však získal také hodně přátel a obdivovatelů na ministerstvu osvěty, které se ne vždy a ve všem podřizovalo straně a Kremlu. Na ochranné ruce z ministerstva byl závislý. Jenže i pro přátele byla nakonec bližší košile než kabát.

Mejerchold od svého přesvědčení neustoupil ani o píď. Bojoval jako lev a svým žalobcům vytýkal formalismus a filistrovství, které divadlo znehodnocuje. Cítil – a často mi to opakoval – blížící se tragédii. Byla to doba, kdy se členové vlády a prominentní straníci nezdravili „na shledanou“, nýbrž „doufejme na shledanou“.

Na veřejnosti na sobě Mejerchold nedal strach znát, o budoucnosti mluvil s důvěrou. V soukromí však ho tísnily obavy z toho, co bude s těmi, kteří v Kremlu nebyli dobře zapsáni.

Objednal jsem jednou v hotelu Metropol láhev šampaňského. Když číšník spatřil u mého stolu Mejercholda, upadl do takových rozpaků, že tu láhev zase odnesl. Samozřejmě jsme museli myslet na to, že je tajná policie všudypřítomná. Mnozí naši známí se báli s námi někde ukázat. Mejerchold ne.

Stala se z něj smutná figura – už jen stín režiséra a herce překypujícího fantazií a nápady. V Moskvě se říkalo, že je tvrdošíjný, což znamenalo, že nedělá kompromisy. Když začaly čistky namířené proti trockistům a jiným „istům“, byl Mejercholdův osud zpečetěn. Jeho obviňovat z trockismu – nesmysl a absurdnost. Dávali mu na srozuměnou, že má zůstat věrný stranické linii. Jednou mi řekl, že nikdo neví, co ta stranická linie vlastně je.

To bylo v Moskvě roku 1936. Lidé věděli, že jakmile někdo v Kremlu upadl v nemilost, okamžitě jsou sledováni všichni, kdo se s ním znají. Proto už neodpovídali na prostý pozdrav ani nejbližším přátelům.

Mejercholda to zlomilo, ale odvahu neztratil a stále ještě doufal v zázrak. Řekl mi: „Jdou po mně už od té doby, co jsem jako herec začínal u Stanislavského.“

Tairov byl opatrnější. Jeho pozice sice nebyla o nic lepší, ale neměl tolik nepřátel, a sice z prostého důvodu: nebyl tak prominentní osobnost, proti nikomu nebojoval a nevytvářel nové ideje jako Mejerchold. Jeho „zločin“ spočíval v tom, že neuváděl dost sovětských her a nepodporoval dost mladých talentů, a stále uděloval role své ženě, Alici Koonenové. Jak mi potvrdil ministr osvěty Bubnov, tohle byla pravda. (poznámka překladatelky: Andrej Bubnov byl v rámci „velké čistky“ 1. srpna 1938 zastřelen.)

Mnozí se divili, že to Mejerchold vydržel až do roku 1936. Toho roku se konalo shromáždění divadelních autorů a ředitelů, na němž měli provést sebekritiku a slíbit, že se napříště straně neodkloní. Někteří tak učinili, aby si zachránili kůži. Lze jim to mít za zlé. Mejerchold k sebekritice neprojevil ochotu a měl ohnivý proslov, v němž své žalobce znemožnil. Jeho věrné stoupence vyděsilo, s jakou vehemencí se postavil proti „linii“. Když jsem z Moskvy v létě 1936 odjížděl, nevedlo se mu dobře, ale ještě se ovládal.

Během tří roků, které od té doby uplynuly, se přihodilo mnohé. Mejerchold musel vědět, co ho čeká. Ale byl nemocný a celou tou situací znechucený. Nechtěl a ani nemohl škemrat, aby se zachránil. Pro něj a řadu dalších neměl život pod vládou Stalina a jeho katů smysl. Mejercholdovým smrtelným nepřítelem byl ostatně i Lavrentij Berija.

Několik dní po tom shromáždění Mejercholda zatkli a ve vězení ho zabili. Krátce po jeho smrti našli jeho ženu, Zinajdu Raichovou, brutálně zavražděnou v bytě. Pochopitelně se říkalo, že ji zabil milenec nebo zloděj, tyhle řeči ale rozšířila tajná policie. Každý věděl, že to nařídil Berija.
(Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová

Foto archiv