Sergej Radamsky: Pronásledovaný tenor (7)

Caruso radí

Caruso se o mé imitaci dozvěděl. Pobavilo ho to, a také probudilo jeho zvědavost. Zeptal se svého přítele Margoliese, jestli mě slyšel. Margolies mu prozradil, že jsem dlouho patřil ke Carusově klace a zažil všechna jeho představení v Metropolitní. Také mu připomněl historku s mým ohrnutým horním rtem a slíbil, že mě přivede, aby mě mohl slyšet sám.

Přišlo mi nevkusné předvádět Carusovi jeho vlastní imitaci, ale Margolies mě ujistil, že si to Caruso rozhodně přeje a pro mě je to šance se s velkým tenorem osobně seznámit. Tak jsem se tedy odhodlal.

Caruso obýval desetipokojové apartmá v devátém poschodí hotelu Knickerbocker. Když jsme přišli, byli s ním dva další přátelé a doprovazeč. Anglicky se mě zeptal, jestli mluvím italsky. „Si, Signore,“ odpověděl jsem a řekl jsem, že ve své scénce mluvím i po neapolsku. Stiskl mi ještě jednou ruku a s širokým úsměvem spustil neapolsky.

„Ale jen na jevišti!“ musel jsem zastavil proud jeho výmluvnosti. „Ve skutečnosti nerozumím z neapolštiny ani slovo!“

Nato se Caruso otočil ke svým přátelům: „E furbo questo giovanotto“ (Ten mládenec je docela mazaný). Zapomněl jsem, že stojím před největším světovým tenoristou. Když se mě zeptal, jestli chci „vino“, kávu nebo ruský čaj, řekl jsem, že před zpíváním nikdy nepiju. Všichni se zasmáli a mně se ulevilo.

Caruso se zeptal, jestli opravdu pracuju v továrně. Když jsem přisvědčil, řekl: „To je dobrý začátek. Já jsem v Neapoli v patnácti letech taky pracoval ve fabrice, za deset centů denně.“ Pak změnil téma a vyprávěl o ruském tenoru Sobinovovi, s nímž se seznámil v Itálii. Nikdo nezpíval, nehrál a nevypadal lépe než on. Byl to nejelegantnější Alfredo, jakého kdy viděl.Pak poprosil skoro jako by se omlouval: „Dovolíte teď, abych si poslechl, jak zpívá ‚Vesti la giubba‘ tenhle falešný neapolský Caruso?“ Vůbec jsem nebyl přesvědčen, jestli mám k něčemu takovému dost odvahy a přistoupil jsem hodně nejistě ke klavíru, u nějž už seděl doprovazeč a čekal na Carusův pokyn. Klavírista hrál v originální tónině, tedy o půltón výš, než jsem byl zvyklý. Naštěstí jsem to zvládl, ale stálo mě to hodně úsilí. Když jsem skončil, Caruso vstal, přešel ke mně a řekl: „Molto bene – molto bene, amico mio.“ Řekl to tak upřímně, že se mi štěstím zatočila hlava. Musel si toho všeimnout, protože chvilku vyčkal, než dodal: „Tu sei Russo, ma tu canti come un Italiano.“ Také to „ty“ mnou úplně proniklo. Pak tiše připojil: „Velmi dobře. Máš krásný lyrický tenor a neměl bys zpívat mým způsobem. Zpíváš ‚Vesti la giubba‘ moc pěkně, ale je to na tebe vysoko, hlas přepínáš a ztrácí svou osobitost.“ Mluvil pomalu a s rozmyslem, aby se ujistil, že mu rozumím. Obrátil se ke svým přátelům  a vysvětloval jim, proč to říká. Žádný z mých učitelů mě nebral při svých radách tak vážně jako tenhle úžasný člověk. Byl jsem před ním takhle maličký. Jistě si všiml, že mě to velmi dojalo.

Caruso se také zeptal, kolik za jeho imitaci dostávám a uložil Margoliesovi, aby mi obstaral lístky do opery. Také řekl, že si zasloužím podporu a mám mu dát vědět, jak pokračuju.

Margolies mi pak svěřil, že jsem udělal dobrý dojem a kladl mi na srdce, abych se řídil podle Carusovy rady. To mě uvedlo do rozpaků. Co jsem měl dělat? Vždycky když jsem zkoušel zpívat lyricky, někteří posluchači zneklidněli a začali si šeptat. Jakmile jsem na hlas přitlačil, usmívali se a když jsem si mohl vyřvat plíce, aplaudovali jako diví. Rozhodl jsem se, že na to nedám a začal jsem zpívat lyričtěji.

Bylo to pro mě méně namáhavé, ale manažerovi se to nelíbilo. Mohlo jsem se jedině pokusit napodobit Carusovu barvu a jeho mimiku, ale publikum projevovalo nespokojenost. Manažer na mě volal ze zákulisí: „Na ně, Caruso! Opři se do toho!“ Volal tak nahlas, že to posluchači slyšeli a tleskali jemu. Jeho žena stála na mojí straně a pohádali se kvůli tomu, ale mně bylo jasné, že veškerý úspěch našeho představení závisí na mém čísle. Šlo o živobytí devatenácti lidí souboru a tak jsem se snažil, ale v krku mě bolelo pořád víc a nevěděl jsem, jak to dilema řešit.Zbožňoval jsem Carusa, jako všichni. Pokud jde o belcanto, byl však pro mě poučnější Giuseppe de Luca, nebo Hermann Jadlowker; de Luca byl sice baryton, ale jeho hlas zněl jako kulatý, plný tenor a se svým hlasem zacházel ohleduplněji než kdokoli jiný. U něj bylo jasné, že výraz znamená víc než objem hlasu. Jeho Rigoletto byl to nejdokonalejší, co jsme mohli slyšet. Jadlowker byl lyrický tenor s krásným tónem. Sice neoslňoval jako Caruso, ale ani on hlas nikdy nepřepínal.

Klaka v Metropolitní nebyla jednotného názoru. Italové uznávali jen své krajany. Margolies je vždycky musel pobízet, když bylo třeba, aby měli mít úspěch neitalští pěvci. Židé byli pro Jadlowkera. Když při jednom sobotním matiné zpívala svou první Mimi Alma Glück, seděli jsme v první řadě na galerii. Tak jsme také jednou mohli vidět orchestr a dirigenta. Překvapilo nás, když Margolies najednou zezadu zavolal: „Honem, tleskejte! She is a nice Yiddish mädel!“Mnoho tenorů tehdy zkoušelo zpívat jako Caruso. Moje návštěva u něj a jeho rada mě naštěstí zachránily, jinak bych si hlas úplně zruinoval. Zjistil jsem, že je možné napodobit styl a barvu, když se to dělá s rozumem. S tím jsem měl takový úspěch, že jsem oklamal dokonce Stalina. Ale o tom jindy.
(Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová