Šest let s Pražským filharmonickým sborem

  1. 1
  2. 2
S ředitelkou Evou Sedlákovou o tom, jaký byl její pohled na přední český sbor před příchodem k němu a jaký je teď. Ale třeba i o tom, jak vzpomíná na svoje působení na ministerstvu kultury nebo co si myslí o kulturní vyspělosti Čechů.
Eva Sedláková (foto Petra Hajská)

Před nedávnem jste dovršila u Pražského filharmonického sboru na postu jeho ředitelky šest let. Co vás při tomto konstatování první napadne, samozřejmě kromě poděkování vašim spolupracovníkům a samotnému sboru?

Je to smysluplná práce a jsem ráda, že ji mohu dělat. Samozřejmě, že přináší i běžné, řekla bych provozní, problémy. Ale ty se najdou při každé lidské činnosti a já jsem opravdu ráda, že mohu u současné etapy Pražského filharmonického sboru být a snažit se ho nejen spoluvytvářet, ale i směřovat dál. Poděkování patří i všem kolegům mimo sbor, našim spolupracujícím institucím a zřizovateli, ministerstvu kultury, které nám, alespoň za dobu, kdy tu pracuji, opravdu vychází vstříc.

Co na těch uplynulých šesti letech bylo pro vás nejtěžší a co naopak oproti vašim původním očekáváním nejsnadnější?

Přišla jsem do „sboru“ v okamžiku, kdy téměř neexistovala nějaká vnitřní organizační struktura, bylo potřeba nastavit nejen interní normy, ale i vybudovat tým spolupracovníků. Zároveň byly až na výjimky zpřetrhány kontakty se zahraničními pořadateli. Od samého počátku se mi výborně spolupracuje s hlavním sbormistrem Lukášem Vasilkem, ale toho jsem od počátku chtěla zbavit nadměrné administrativní zátěže a uvolnit mu ruce pro uměleckou práci. Trochu déle, než jsem předpokládala, trvalo sestavit tým, který bude bezproblémově fungovat v komunikaci nejen uvnitř organizace, ale i navenek. Každý, kdo řídil uměleckou organizaci, ví, že to je oříšek. Odborníci znalí svého řemesla (ekonomika, marketing) naprosto nemusí chápat mentalitu umělců. A problém je v tom případě na světě opravdu často. U nás je situace navíc složitější v tom, že nás je v administrativě absolutní minimum a osobní komunikace je naprosto klíčová. Jsem proto opravdu ráda, že nyní fungujeme velmi dobře.

Náš rozhovor má být mimo jiné o různosti pohledů, v čase i místně. V čem se tedy nejvíc lišil váš pohled na Pražský filharmonický sbor zvenčí od řekněme nynějšího pohledu zevnitř?

Pražský filharmonický sbor jsem znala dobře i během mé předchozí práce v České filharmonii. Ale musím se přiznat, že to pro mne byl (mimo vystoupení na pódiu) spíše ten šíleně hučící dav ve vnitřních prostorách Rudolfina. Abych to vysvětlila, filharmonici, pokud nejsou na pódiu, mají k dispozici takzvané ladírny, ve kterých většinou během zkoušek tráví přestávky. Hostující sbor takový prostor samozřejmě nemá, pohybuje se tedy většinou v kantýně nebo na chodbách. Ale vážně: příprava sboru na koncertní vystoupení probíhá v úplně jiném rytmu než příprava orchestrů, z toho vyplývá i odlišný způsob plánování zkoušek a koncertů. I vnitřní organizace sboru se nedá samozřejmě s orchestrem srovnávat. Pěvecké sbory jsou daleko víc sžity se svým sbormistrem než orchestry s šéfdirigenty, případně dirigenty. Čím víc sbor „zevnitř“ poznávám, tím víc si „jejich“ práce vážím.

Nejpalčivější věc pro vás v současné době?

No, to jste mne trochu zaskočil. Opravdu palčivou záležitost snad ani teď žádnou neřeším a jsem za to ráda… Ale záležitostí, kterou bych ráda ještě dotáhla, kterou jsem měla jako prioritu již při prvním výběrovém řízení na post ředitelky a kterou se nepodařilo v prvním období dotáhnout, je trvalé sídlo sboru. Od mého nástupu se snažím najít pro Pražský filharmonický sbor vhodné stálé sídlo. Sbor ho vlastně nikdy neměl. V současné době jsme totiž v nájmu u nestátního subjektu a navíc v nevhodných prostorách. Zkušebna je malá (s nízkým stropem a úzká), umístěná navíc do rušné křižovatky uprostřed města. Po všech možných i nemožných variantách se teď zdá, že se podařilo najít vhodné prostory v areálu Invalidovny. Má to ale zatím zásadní háček, Invalidovna je zatím v majetku Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Pokud se povede její převod do rezortu kultury, přesněji do majetku Národního památkového ústavu, věřím, že spolu s ministerstvem kultury, které na celé záležitosti spolupracuje, dotáhneme stálé sídlo Pražského filharmonického sboru k úspěšnému konci. Opravdu doufám, že se to podaří. Budeme samozřejmě muset počkat na rekonstrukci, nebude to hned. Ale to nevadí, hlavně, že poté bude sbor konečně zkoušet v odpovídajících podmínkách, navíc v překrásném barokním areálu. Pražský filharmonický sbor si to určitě zaslouží.

Pražský filharmonický sbor (foto Petra Hajská)

Jedna nepříliš snadná otázka na onu různost pohledů: vedle zkušeností z Pražského filharmonického sboru jste tuším jedenáct let působila jako manažerka České filharmonie, ale pracovala jste i na ministerstvu kultury. Jak moc se podle vás liší vnímání priorit české kultury a řešení úkolů s nimi souvisejících ze strany ministerstva a z pohledu kulturních institucí, respektive uměleckých těles či samotných umělců?

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář

Reklama