Sex-appeal na jevišti aneb Thaïs v Liberci

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Uvedení Massenetovy opery Thaïs na české jeviště je událostí, která si už jen z hlediska dramaturgického zaslouží pozornosti. Massenetovo operní dílo, z něhož český divák a posluchač měl možnost poznat převážně jen Manon a Werthera a v posledních letech také Dona Quichotta, je bezesporu zajímavým příkladem francouzské operní tvorby opery poslední třetiny devatenáctého století a přelomu devatenáctého a dvacátého století, konkrétně období vrcholné secese. Mezi jeho necelými třemi desítkami dokončených a uvedených oper zaujímá tato comédie-lyrique en trois actes et sept tableaux (hudební komedie o třech dějstvích a sedmi obrazech) s poněkud matoucím žánrovým označením (jedná se o drama s tragickým koncem) zvláštní a osobní místo, které je dáno vztahem skladatele k první interpretce titulního partu – předčasně zemřelé americké koloraturní sopranistce Sybil Sanderson (1864–1903).

Jules Massenet (foto wikipedia.org)
Jules Massenet (zdroj wikipedia.org)

Opera vznikla na námět stejnojmenného historického románu Anatola Franceho (1844–1924), autora, jehož dílo jen výjimečně posloužilo jako literární podklad oper. Kratší román Thaïs, rozdělený do tří částí se symbolickými florálními názvy (I. Lotos, II. Papyrus, III. Pryšec) z roku 1890 slavil ve své době značný úspěch. Jak vyplývá z pozdějšího úvodu, řada čtenářů chápala dílo jako historické vzkříšení alexandrijského světa ve čtvrtém století (viz Doslov v patrně posledním českém vydání v překladu Dalibora Plichty, Praha, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění 1955 v edici Spisy Anatola France, svazek VII.). To ovšem nebylo autorovým záměrem, France zajímal především konflikt dvou idejí, střet náboženských kultur – antiky a křesťanství. Přes přímočarost zápletky, vybavené řadou historických popisů, autor sleduje především svoje celoživotní téma ateisty – diskurs o nutnosti víry a její existence vůbec.

France prošel složitým filozofickým vývojem, aby došel k epikurejskému skepticismu a podvratnému ironickému stylu, který je mnohými čtenáři brán zcela vážně. Postupná autorova sympatizace s levičáctvím vede až k jeho významnému podílu na odluce francouzského státu od církve. Odluku, stejně jako Dreyfusovu rehabilitaci, vášnivě obhajoval právě řečník a žurnalista Anatole France. Původní námět pro Francův román je ale převzat nejen ze středověké sbírky Života svatých poustevníků (příběh o Sv. Thais), ale především z díla středověké mnišky Hro(t)svithy von Gandersheim (nar. kolem 935), dramatu Pafnutius (také Conversio Thaidis meretricis, datováno po 962), které bylo ve Francii po roce 1850 prováděno opakovaně v oblíbené loutkové adaptaci.  Na dramatické možnosti zhudebnění Francova textu upozornili skladatele jak jeho nakladatel Henri Georges Heugel, tak libretista Louis Marie Alexandre Gallet (1835–1898), který napsal libreta již k Massenetovým operám Le Roi de Lahore a Cid.

J.Massenet - Le Roi de Lahore a Cid (design Philippe Chaperon)
J. Massenet – Le Roi de Lahore a Cid – návrh výpravy Philippe Chaperon (1877) (zdroj wikipedia.org)

Galletova libretistická verze vykazuje oproti románu četné změny. Byl přejmenován hlavní hrdina – z původního Pafnutia se stal Athanaël (jméno evokující jednoho z raných biskupů), zcela byla vynechána obsáhlá část věnující se dětství titulní hrdinky, která je v románu odstrkovaným a citově deprivovaným dítětem chudých rodičů. V dětství přilne k domácímu černému otrokovi, který ji přivede ke křesťanskému kultu, a jako malá holčička je pokřtěna. Po mnoha letech právě setkání s poustevníkem (cenobitou), který ji chce odvést ze světa hříchu, vyvolá zásadní rozkol a následnou životní konverzi. Scéna hostiny v Niciově domě byla Francovi záminkou k zhruba patnáctistránkovému rozhovoru v pseudodramatické formě diskurzu představitelů různých antických filozofických škol. Ani jedno z těchto témat se pro svou nedivadelnost nezdálo vhodné pro text libreta. Přes vnější vážnost je románový příběh celou dobu držen v převážně podprahové satiricko-ironické rovině, která vyústí v tragický závěr. Hlavní hrdina alespoň sám sobě musí přiznat celou dobu potlačovanou tělesnou žádost, která je maskována ušlechtilými náboženskými pohnutkami.

Libretista ve shodě se skladatelem i vydavatelem převzal z příběhu jen základní zápletku a charaktery, nikoliv její filozofii nebo styl. V souladu s panujícím zájmem o vše exotické a historické, se také v mnohém vrátil k principům francouzské velké opery. Výpravnost byzantské epochy zachycená v různých kontrastních prostředích (tábor křesťanských asketů, dům alexandrijského boháče, příbytek kurtizány, ulice Alexandrie s požárem Taidina domu, oáza v poušti, klášter raného ženského řádu) dávala velké možnosti scénografii. Rozsáhlé zapojení sboru a baletu umožňovalo vyniknout historické velkoleposti námětu, který se v Galletově zpracování soustředil především na vztah dvou ne-milenců. Z velké opery jsou ale i převzaty techniky tableaux a častý (názorový) konflikt jedince a okolní společnosti. Běžný milenecký vztah je zde nahrazen rafinovanou válkou pohlaví mezi asketickým mnichem a pragmatickou kurtizánou, z nichž oba dva své skutečné pocity z různých příčin musejí maskovat. Významnou roli při formování titulního charakteru i zpěvního partu měla osobnost a pěvecký projev Sybil Sanderson, zpěvačky, která skladatele ohromila svým pěvecko-představitelským uměním a také krásou. Pro ni již zkomponoval operu ze starověké Byzance na námět z legend Esclarmonde (1889).

J.Massenet: Esclarmonde - Sybil Sanderson (foto wikipedia.org)
J. Massenet: Esclarmonde – Sybil Sanderson (zdroj wikipedia.org)
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Hodnocení

Vaše hodnocení - Massenet: Thaïs (DFXŠ Liberec)

[Total: 55    Average: 3.2/5]

Související články


Reakcí (3) “Sex-appeal na jevišti aneb Thaïs v Liberci

  1. Škoda, že naše divadla tuto operu léta ignorují. Pokud se nemýlím, po válce ji nehrála žádná operní scéna, Národní divadlo v Praze ani v Brně ji snad neuvedlo vůbec, takže byla uvedena snad jen v roce 1924 v Plzni a ve stejném roce i v Ostravě. Český operní divák ji tak mohl vidět zprostředkovaně v nepříliš zdařilé inscenace z MET v roce 2008. Liberecké uvedení lze jednoznačně označit jako dramaturgický počin. Ostatně nedá se hrát jen Carmen, La Traviata, Tosca,Rusalka a podobné hity.

  2. Díky za skvělou recenzi, bohužel Massenetovy opery se u nás obecně velmi málo hrají – a tak díky i o poučený historický úvod. Zúčastnil jsem se včera též reprízy a myslím, že recenze p.Chaloupky naprosto přesně vystihla, v čem je inscenace dobrá a výjimečná a také zásadní stinnou stránku inscenace -režii Lindy Keprtové. Ale promarněný večer to určitě nebyl.

Napsat komentář